Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1853/99

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8.10.1998, č.j. -25, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 1 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve druhém nadzemním podlaží domu č.p. 238 v P. (dále "předmětný byt") a vyklizený jej žalobci odevzdat do dvou měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce (vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází) se právem domáhá vyklizení žalované, která předmětný byt užívá bez právního důvodu. Dovodil, že žalované nevzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání způsobem upraveným v ustanovení a ve znění účinném před novelou provedenou , neboť rozhodnutí odboru bytového hospodářství ObNV P. ze dne 28.4.1982 o přidělení přístřeší podle tehdy platného , o hospodaření s byty, na základě kterého žalovaná začala (spolu se svým tehdejším manželem L. P.) předmětný byt užívat, nelze považovat za rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu citovaných ustanovení , jež by zakládalo právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, a existence jiného rozhodnutí o přidělení předmětného bytu ve smyslu ustanovení v tehdy platném znění, nebyla v řízení prokázána. Nevzniklo-li žalované k předmětnému bytu právo osobního užívání, nemohlo v důsledku účinnosti dojít ke vzniku práva nájmu bytu; z výsledků dokazování se pak nepodává, že by takovéto právo vzniklo žalované jiným způsobem - uzavřením nájemní smlouvy. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda v dané věci nejsou dány důvody pro odepření výkonu vlastnického práva žalobce domáhat se vyklizení žalované podle obč.zák. - pro rozpor s dobrými mravy. Zaujal názor, že aplikace uvedeného ustanovení musí respektovat oprávněné zájmy obou účastníků právního vztahu. Na straně žalované přihlédl k tomu, že předmětný byt na vlastní náklady zrekonstruovala, že nemá jinou možnost bydlení, jakož i ke zdravotnímu stavu jejího syna a dovodil, že rekonstrukci bytu učinila žalovaná ve vlastním zájmu, aby mohla byt užívat, že má vůči žalobci právo na náhradu vynaložených nákladů, že - za situace, kdy jí byl předmětný byt přidělen jako přístřeší v roce 1982 - si musela být vědoma toho, že jde o pouhé provizorium, a měla tak dostatečný časový prostor k vyřešení své bytové situace, a že její syn užívá předmětný byt jako rodinný příslušník žalované, které však nesvědčí právní důvod užívání bytu. Za tohoto stavu by byl žalobce odepřením výkonu práva neodůvodněně zkrácen v realizaci svých vlastnických práv. Protože v dané věci nejsou dány důvody pro odepření výkonu práva žalobce z hlediska ust. obč.zák., soud prvního stupně s poukazem na "nález Ústavního soudu ze dne 20.12.1995, sp.zn. ", neshledal opodstatněným požadavek žalované, aby její povinnost k vyklizení byla na základě citovaného ustanovení vázána na zajištění bytové náhrady, neboť na základě tohoto ustanovení nemohou být konstituovány neexistující povinnosti vlastníka (povinnost zajistit bytovou náhradu).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.5.1999, č.j. -59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, dospěl k závěru, že žalované (a jejímu tehdejšímu manželovi) byl předmětný byt poskytnut jako přístřeší podle ust. , a nikoli dle ust. , bb/ tohoto zákona. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že rozhodnutí o poskytnutí přístřeší nelze považovat za rozhodnutí o přidělení bytu dle ustanovení ve znění účinném do 31.12.1991; na základě toho neshledal důvodnou námitku žalované, že jí k předmětnému bytu vzniklo právo osobního užívání konkludentně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná nabyla k předmětnému bytu právo osobního užívání, či po účinnosti novely provedené právo nájmu, dovodil, že užívá předmětný byt bez právního důvodu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i pokud jde o jeho závěr, že povinnost žalované k vyklizení bytu nelze vázat na zajištění bytové náhrady, když současně konstatoval, že na straně žalované nebyly shledány důvody pro postup podle obč.zák., "protože nelze nevzít v úvahu, že žalobce má jako pronajímatel ve vztahu k ostatním nájemcům v domě povinnost zajistit jim nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu". Zamítnutí návrhu žalované na připuštění dovolání odůvodnil tím, že jeho rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, protože "dočasná povaha bydlení v poskytnutém přístřeší vyplývá přímo z ust. dříve platného a žádným následujícím předpisem nebyla změněna".

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení Namítá, že pokud odvolací soud "odmítl aplikaci ust. obč.zák. z důvodu, že žalobce má povinnost zajistit nerušený nájem bytu ostatním nájemcům v domě, mělo být provedeno v tomto směru důkladné důkazní řízení". Odvolací soud však převzal jako prokázané tvrzení žalobce o údajných stížnostech nájemců v domě, ačkoliv k tomu žalobce nenabídl důkazy, a soud I. stupně odmítl doplnit dokazování důkazy, které navrhovala žalovaná. Tím byla žalované odepřena možnost prokázat, že v bytě bydlí spolu se svým synem, který prodělává odvykací léčbu, a že veškerá tvrzení žalobce o znečišťování domu a o pobytu narkomanů jsou účelová a nepravdivá. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká nesprávnost jeho závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. Dovolatelka má za to, že právním důvodem k užívání bytu je rozhodnutí o poskytnutí přístřeší ze dne 28.4.1982, kterým jí (i jejímu bývalému manželovi) byl byt dán do užívání na neomezenou dobu, a že jí nájemní vztah k předmětnému bytu "vznikl konkludentně, a to před 1.1.1991 anebo v období po účinnosti novely", neboť řádně platila nájemné a úhradu za služby, předchozí majitelé domu s ní jednali jako s oprávněným nájemcem bytu a uvedené platby od ní přijímali. Poukazuje též na to, že ustanovení se na daný případ nevztahovalo, že předmětný byt byl přidělen s podmínkou zajištění nezbytných stavebních úprav na vlastní náklady, a že se jednalo "o postup dle bb/ ". Za otázky zásadního právního významu označuje otázky, "zda na základěy o poskytnutí přístřeší vzniklo právo užívat byt, jak je určena doba užívání přístřeší, na základě jakých důvodů může být právo přístřeší užívat ukončeno, kdo má právo o ukončení rozhodnout, zda se v konkrétním případě mohla předmětná stát rozhodnutím o přidělení bytu, a zda došlo v konkrétním případě ke vzniku nájemního práva k bytu před 1.1.1992 či po 1.1.1992 konkludentně". Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání v dané věci není přípustné, vyvracel argumenty žalované a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1.1.2001 - dále též jen "").

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Protože k existenci těchto vad dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ), zabýval se dovolací soud - vzhledem k dovolací námitce, že žalované byla "odepřena možnost prokázat" v dovolání uváděné skutečnosti - otázkou, zda řízení netrpí vadou uvedenou v ustanovení , jmenovitě vadou podle písm. f/ citovaného ustanovení.

Podle je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli také při rozhodování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996, sp.zn. a ze dne 30.10.1997, sp.zn. , uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4 a 6, ročník 1998, pod pořadovými čísly 27 a 49).

Dovolatelkou namítaná vada týkající se provádění dokazování však vadu uvedenou v ust. nezakládá. Případné pochybení soudu v tomto směru by bylo způsobilé založit toliko tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen u přípustného dovolání.

Vzhledem k tomu, že jiné vady vyjmenované v nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu nevyplývají, nelze dovolání shledat z hlediska ustanovení přípustným.

Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, ani o ustanovení , neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle , neboť žalovaná v průběhu odvolacího řízení učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž odvolací soud nevyhověl, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.

V dané věci dovolatelka označuje za otázky zásadního právního významu otázky, "zda na základěy o poskytnutí přístřeší vzniklo právo užívat byt, jak je určena doba užívání přístřeší, na základě jakých důvodů může být právo přístřeší užívat ukončeno, kdo má právo o ukončení rozhodnout, zda se v konkrétním případě mohla předmětná stát rozhodnutím o přidělení bytu, a zda došlo v konkrétním případě ke vzniku nájemního práva k bytu před 1.1.1992 či po 1.1.1992 konkludentně".

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalované nevzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání ani právo nájmu bytu.

Podle a ve znění účinném před novelou provedenou (dále "obč.zák. před novelou") rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem (nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem, o kterýžto případ v souzené věci nejde) vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; právo osobního užívání jako právo časově neomezené (srov. obč.zák. před novelou) vzniklo občanovi dohodou o odevzdání a převzetí bytu, pro kterou zákon nestanovil písemnou formu; dohoda mohla být tedy uzavřena i ústně, případně konkludentně.

Podle ve znění po novele provedené (dále "") právo osobního užívání bytu vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.

Výklad ustanovení a před novelou se v soudní praxi ustálil v tom směru, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení před novelou neplatná (srov. , Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555). Uvedený názor zaujímá konstantně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 27.3.1997, sp.zn. , uveřejněné pod č. 26 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, ze dne 17.7.1997, sp.zn. , ze dne 9.8.1999, sp.zn. , ze dne 27.7.2000, sp.zn. , a ze dne 15.1.2001, sp.zn. ). Nejvyšší soud též zaujal právní názor (srov. jeho rozhodnutí ze dne 9.8.1999, sp.zn. ), že rozhodnutím o přidělení bytu ve smyslu před novelou bylo pouze takové rozhodnutí, kterým byl byt přidělen bez určení doby užívání (nikoliv tedy rozhodnutí, kterým byl byt přidělen jako "přístřeší" - do doby, než si občan opatří řádné ubytování - podle tehdy platného , zákona o hospodaření s byty). Soud přitom nebyl oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí správního aktu o přidělení přístřeší.

Rovněž tak je v soudní praxí ustálen výklad ustanovení v tom směru, že předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu tohoto ustanovení je, že takovéto právo ke dni účinnosti trvalo - existovalo (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nastolené otázky, "zda na základěy o poskytnutí přístřeší vzniklo právo užívat byt, zda se v konkrétním případě mohla předmětná stát rozhodnutím o přidělení bytu, a zda došlo v konkrétním případě ke vzniku nájemního práva k bytu před 1.1.1992 či po 1.1.1992 konkludentně", nelze shledat zásadně významnými z hlediska ustanovení

Podmínky stanovené v uvedeném ustanovení nesplňují ani právní otázky, "jak je určena doba užívání přístřeší, na základě jakých důvodů může být právo přístřeší užívat ukončeno, kdo má právo o ukončení rozhodnout". Jak bylo dovozeno, dovolání lze shledat přípustným toliko pro řešení otázek významných pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. V souzené věci však na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.

Z uvedených důvodů tak nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení Protože přípustnost dovolání žalované nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu, Nejvyšší soud dovolání podle věty prvé a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení , a věty první (per analogiam) a zavázal žalovanou, která po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Uvedené náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500.- Kč a z náhrady hotových výdajů za tento úkon ve výši 75.-Kč ( ve spojení s , , a 3 ve znění ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 8.března 2001

Doc.JUDr. Věra K o r e c k á CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová