Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 61/2001

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 24. června 1997, čj. -30, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č.1898 - stavební plocha o výměře 527 m2 a parc. č. 616/4 - zahrada o výměře 7046 m2 v katastrálním území Š., zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 2796. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že spoluvlastnické právo k označeným pozemkům dosud náleží žalobci a A. M. každému v rozsahu jedné poloviny. Tyto pozemky koupili v roce 1936 otec žalobce J. K. a A. M., a to každý z nich podílem jedné poloviny. Otec žalobce si na koupi předmětných pozemků půjčil od manželů M. částku 8 000,- Kč s tím, že jakmile uvedenou částku vrátí, získá od A. M. stejnopis kupní smlouvy z roku 1936. Posléze se tak stalo, ovšem nedošlo v této souvislosti k uzavření žádné kupní smlouvy, kterou by byla upravena jejich vzájemná práva a povinnosti, otec žalobce se však od té doby považoval za jediného vlastníka těchto pozemků, sám je užíval, postavil na nich rodinný domek, později je užíval sám žalobce. Podle soudu prvního stupně skutečnost, že otec žalobce získal od A. M. stejnopis kupní smlouvy z roku 1936, nelze považovat za dostatečně právně relevantní, když tento úkon nebyl účastníky uzavírané smlouvy žádným způsobem písemně podložen, resp. nebyla uzavřena žádná kupní smlouva a tudíž nemohlo dojít k případnému nabytí vlastnického práva. Žalobce neprokázal, že by vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům, když z důkazů navržených žalobcem odůvodněnost návrhu nelze dovodit. Podle názoru soudu prvního stupně v souladu s § 134 obč. zák. nelze při dokazování vycházet jen ze zjišťování subjektivních představ držitele, v tomto případě žalobce a jeho otce, který žil v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, a nakládal s nimi v domnění, že mu patří.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a návrh na připuštění dovolání zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která částečně doplnil zejména za účelem zjištění právního nástupnictví žalobce a žalovaných 2), 3) a 4), a dospěl k závěru, že procesní předpoklady úspěšnosti určovací žaloby, tedy věcná legitimace účastníků a naléhavý právní zájem na požadovaném určení ( ) jsou splněny. Dále dovodil, že žalobcem tvrzený úkon zaplacení kupní ceny a předání stejnopisu předchozího nabývacího titulu, kupní smlouvy ze dne 29. prosince 1936, nebyl úkonem způsobilým z pohledu tehdy platné právní úpravy provedené obecným zákoníkem občanským z roku 1811(dále "o. z. o.") založit právní účinky převodu vlastnického práva k nemovité věci. Zásadní právní otázkou v této věci proto podle odvolacího soudu bylo, zda právní předchůdce žalobce mohl vlastnické právo k označeným pozemkům vydržet. Mezi podmínky vydržení podle o. z. o. náležely: způsobilost nabyvatele, způsobilost věci a kvalifikovaná držba, která trvala předepsanou dobu. Odvolací soud dospěl k závěru, že "Absence nabývacího titulu, za situace, kdy o dva roky dříve (v roce 1936) se otec navrhovatele stal spoluvlastníkem téže věci a již v té době měl vědomost o nutnosti existence právního titulu pro založení právních účinků převodu, sama o sobě závěr o existenci dobré víry u právního předchůdce navrhovatele o tom, že je výlučným vlastníkem sporných pozemků a že mu tyto patří v rozsahu výkonu práv příslušejících jedině vlastníku věci, nepřipouští. Na tom nemůže nic změnit ani to, že navenek právní předchůdce navrhovatele s pozemky nakládal jako s vlastními. Za této situace je proto vyloučeno, aby nastaly právní účinky vydržení vlastnického práva". Návrh na připuštění zamítl s tím, že otázku výkladu žalobcem vymezené právní otázky považuje judikaturou obecných soudů za vyřešenou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ve znění před novelou provedenou ). Namítá, že otec žalobce byl přesvědčen o tom, že zaplacením poloviny kupní ceny svému švagrovi oproti převzetí jeho stejnopisu kupní smlouvy se stal výhradním vlastníkem pozemků. V této dobré víře postavil na pozemku rodinný dům, pozemek oplotil, vybudoval na něm studnu a vysázel stromy a až do své smrti v roce 1993 vše užíval. Tuto situaci respektoval nejen A. M., ale i celá rodina A. M. Otec žalobce také celou dobu platil z pozemku zemědělskou daň. Žalovaní se o předmětném pozemku dověděli až po smrti otce žalobce v souvislosti s projednáváním dědictví. Tvrzení žalovaných, že o spoluvlastnictví předmětného pozemku věděli již dříve, je účelové. Otec žalobce byl po celou dobu v dobré víře, že mu pozemek patří. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2000, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen " ").

Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se jím zabýval nejprve z hlediska jeho přípustnosti.

Podle odst. l lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v odst. l. Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a dovolatel ani netvrdil, že by bylo rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou postiženo.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za naplnění předpokladů uvedených v odst. l písm. b/ a v odst. l a 2

Podle odst. l písm. b/ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ v této věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu.

Podle odst. l je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. To se v dané věci nestalo.

Podle je, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud v dané věci nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn včas. Dovolání by tedy bylo přípustné podle toliko za dalších předpokladů shora uvedených, které však naplněny nejsou. Prvním je, že odvolacím soudem řešená otázka, pro niž má být připuštěno dovolání, je otázkou právní (nikoliv např. skutkovou). Druhým předpokladem je, aby odvolacím soudem řešená právní otázka měla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující význam, aby tedy nebyla pro výsledek řízení otázkou podružnou, okrajovou či nepodstatnou. Třetím předpokladem je, aby právní otázka řešená odvolacím soudem měla zásadní význam.

Právním posouzením (řešením právní otázky) je třeba rozumět činnost soudu, při níž soud na zjištěný skutkový strav aplikuje konkrétní právní normu, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle tomuto zjištění odpovídajícího právnímu předpisu. Protože přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení dovolací soud zásadně zkoumá před vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu v provedeném dokazování, pochybovat.

Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatel za otázku po právní stránce zásadního významu považuje "zda bez existence písemné smlouvy o převodu vlastnictví lze vydržet vlastnictví k předmětným pozemkům".

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který zamítl návrh na připuštění dovolání, když nastolenou otázku považoval za otázku judikaturou obecných soudů za vyřešenou. Vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku odvolací soud posoudil v souladu s již ustálenou judikaturou,podle níž se dobrá víra držitele musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti, a že pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 1997, sp.zn. , publikovaný v Právních rozhledech číslo 11, ročník 1997, str. 587). Za této situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku odlišně, nemá rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec zásadní význam. Proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle Dovolací soud proto podle a dovolání odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, žádné náklady nevznikly ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. února 2001

JUDr. František B a l á k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová