Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2828/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného a D. K. (zastoupeného advokátem), proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2000, č. j. -74, takto:

I. Dovolání Davida Kadlece se odmítá.

II. Dovolání žalovaného se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. září 2000, č. j. -74, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 11. července 2000, č. j. -58, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě, a určil, "že povinnost žalovaného vyklidit byt 3+1 s příslušenstvím v domě č.p. 235/8 v Č. B. (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), uložená mu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.3.1993, č. j. -16, není nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu a žalovaný je povinen byt vyklidit do 15-ti dnů po právní moci tohoto rozsudku", a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání s odůvodněním, že "problematika rozhodování o určení, že povinnost k vyklizení bytu není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, i otázka posouzení platnosti právního úkonu podle § 49a o.z., byla judikaturou již mnohokrát řešena, v konkrétním případě nebyla nově posuzována žádná otázka zásadního právního významu". V pořadí první, rovněž vyhovující, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. října 1999, č. j. -22, byl k odvolání žalovaného usnesením odvolacího soudu ze dne 11. ledna 2000, č. j. -36, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně, a vzal tak především za prokázáno, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále opět jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 8. března 1993, č. j. -16, vyhověl žalobě J. t., a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k přdmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému uložil, aby byt vyklidil a vyklizený předal žalobci do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále měl za zjištěno, že na naléhání žalovaného uzavřel žalobce (jako právní nástupce J. t.) se žalovaným dne 1. července 1997 (novou) smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen "nájemní smlouva ze dne 1. července 1997"), aniž byl žalovaným o předchozím přivolení k výpovědi z nájmu bytu informován, a přitom v době uzavření zmíněné nájemní smlouvy musel žalovaný vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá". Konečně vzal za zjištěno, že žalovaný je spolu s manželkou vlastníkem rodinného domu v L., jehož užívání bylo povoleno rozhodnutím Městského úřadu v L. ze dne 13. července 1999, č. j. 982/99. Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - pak dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 nemohlo žalovanému vzniknout "nové" právo nájmu k předmětnému bytu, neboť uvedená smlouva je neplatná podle , , ve znění platném v době jeho rozhodování (dále jen "obč. zák."), nikoliv však proto, že žalovaný žalobcův omyl (nevědomost o předchozím soudním přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu) vyvolal, nýbrž z toho důvodu, že "o něm musel vědět". Přitom výslovně odmítl žalovaným zastávaný výklad, že slovním spojením "o něm musel vědět" je míněna vědomost osoby, které byl právní úkon určen, o omylu jednající osoby, a dovodil, že z tohoto hlediska je právně významná pouhá vědomost o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující, tj. v poměrech dané věci vědomost žalovaného o uvedeném soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Přesto však nakonec na základě zjištění, že žalovaný v době uzavření nájemní smlouvy musel vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá", ve skutečnosti uzavřel, že je dána rovněž vědomost žalovaného o omylu žalobce. Zaniklo - li žalovanému původní právo nájmu k předmětnému bytu (srov. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. března 1993, č. j. -16) a na základě neplatné nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 "nové" právo nájmu nevzniklo, nemohlo - v důsledku absence samotného práva nájmu žalovaného k bytu - přejít právo nájmu podle obč. zák. na syna žalovaného. Je - li bytová potřeba žalovaného (a jeho rodiny) zajištěna bydlením v rodinném domě, došlo - oproti situaci, která zde byla v roce 1993 - ke změně poměrů, takže není namístě trvání na zajištění určené bytové náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný a D. K., bytem v Č. B. (dále jen "D. K.") dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení a , , ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 (dále jen ""), a s přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnili dovolací důvody podle a d/ Prostřednictvím dovolacího důvodu podle namítli nesprávné právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace v dané věci. Jestliže žalovaný (s manželkou a dcerou) byt opustil a zůstal v něm bydlet jeho zletilý syn D., pak, a to rovněž vzhledem k přechodu práva nájmu ve smyslu obč. zák., je D. K. - a nikoliv žalovaný - pasivně věcně legitimován. Podle názoru žalovaného jsou nesprávné rovněž právní závěry přijaté odvolacím soudem ve vztahu k ustanovení obč. zák. Žalovaný sice nepolemizuje se zjištěním, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 žalobce nevěděl o dřívějším soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a nenapadá ani právní závěr, že pro účely uzavření nové nájemní smlouvy šlo o omyl podstatný, a stejně tak jemu prospívající právní závěr, že on tento žalobcův omyl nevyvolal. Má však zato, že z hlediska slovního spojení, užitého v závěru věty první obč. zák., totiž spojení "o něm musela vědět", není rozhodující "pouhá vědomost žalovaného o skutečném stavu věci, (tj. o existenci soudního přivolení k výpovědi z nájmu bytu)", nýbrž právně významná zde je jeho "vědomost o omylu žalobce ohledně tohoto soudního přivolení", tj. "nejen znalost skutečného stavu, ale též vědomost o tom, že jednající osobě tento skutečný stav není znám, popř. je znám v nesprávné podobě". Jestliže "však žalovaný neznal a ani nemohl znát obsah smlouvy, na jejímž základě se žalobce stal vlastníkem domu, nemohl vědět, že prodávající k této smlouvě neinformoval žalobce o soudním přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaného a o této žalobcově nevědomosti nebyl žalovaný ani jinak zpraven", neměl - ve smyslu obč. zák. - vědomost o omylu žalobce. Nájemní smlouva ze dne 1. července 1997 je tedy platná a na jejím základě vzniklé "nové" právo nájmu k bytu přešlo za splnění podmínek normovaných ustanovením obč. zák. na D. K. Užívá - li D. K. předmětný byt na základě práva nájmu, které na něj přešlo ( obč. zák.), a odvolací soud s ním přesto nejednal jako s účastníkem řízení, je řízení postiženo vadou ve smyslu Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. září 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou - dále opět jen "" (srov. Část dvanáctou, Hlavu první, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolací soud se v první řadě zabýval dovoláním D. K.

Z ustanovení vyplývá, že dovolání může podat účastník původního řízení (popřípadě jeho právní nástupce).

obsahuje celkem tři definice účastníků řízení. První dvě definice jsou uvedeny v , třetí definici uvádí Pro účely dané věci není zapotřebí se zabývat druhou a třetí definicí účastníků řízení, obsaženou v větě za spojkou "nebo" a v Je tomu tak proto, že podle druhé a třetí definice se zakládá účastenství v tzv. nesporném řízení a v některých řízeních podle části druhé ("Činnost soudu před zahájením řízení") (druhá definice), a v řízeních, která mohou být zahájena i bez návrhu, resp. v řízení o neplatnost manželství (třetí definice), a v daném případě o žádné z těchto řízení nešlo.

V tzv. řízení sporném, kterým je i řízení v projednávané věci, jsou účastníky řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný), tj. ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (žalobě) označil za odpůrce (žalovaného) - první definice účastníků řízení, obsažená v větě před spojkou "nebo" Tato definice účastníků řízení se uplatní i v dané věci.

Protože z pohledu ustanovení a věty před spojkou "nebo" byl oprávněn podat dovolání jako účastník řízení pouze žalovaný, tj. ten, jehož žalobce v žalobě označil za žalovaného, a nikoli D. K., který účastníkem a ani vedlejším účastníkem řízení nebyl, bylo dovolání D. K. ve smyslu ve spojení s ustanovením odmítnuto, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn.

Je - li podle dovolání přípustné pouze tehdy, byla - li odňata možnost jednat před soudem - v průběhu řízení nesprávným postupem soudu - účastníku řízení, pak, nebyl - li D. K. účastníkem (a ani vedlejším účastníkem) řízení, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení , jak se o to snaží žalovaný i D. K.

Dovolací soud se pak zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány (v něm, jak je shora rozvedeno, je zmíněna pouze vada ve smyslu , avšak nikoli ve vztahu k účastníku řízení, nýbrž D. K.) a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními a a 2

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v a v dané věci nejde. Odvolací soud totiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání ve smyslu Podle ustanovení nemůže být dovolání přípustné už proto, že oba rozsudky soudu prvního stupně, tj. rozsudky z 19. října 1999, č. j. -22, a z 11. července 2000, č. j. -58, byly rozsudky vyhovující a nelze tak dovodit, že soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodl jinak než ve svém prvním, zrušeném rozsudku, jak to pro účely přípustnosti dovolání vyžaduje právě ustanovení

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení

Podle nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky ( , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. , uveřejněné na straně 135 a 136 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. , uveřejněné na straně 296 - 300 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhl obecně, tj. bez konkretizace otázky, resp. otázek, které by měly být podrobeny dovolacímu přezkumu, vyslovení přípustnosti dovolání. Jelikož dovolací soud může - logicky vzato - v dovolacím řízení přezkoumávat správnost pouze odvolacím soudem přijatých právních závěrů, jsou objektivní hranice dovolacího přezkumu vymezeny vždy "pouze" právními závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Závěr, že v daném případě došlo - oproti situaci, která zde byla v roce 1993 - ke změně poměrů, spočívající v tom, že bytová potřeba žalovaného (a jeho rodiny) je zajištěna bydlením v rodinném domě, takže není namístě trvání na zajištění určené bytové náhrady, odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - přijal poté, co dovodil, že na základě nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 "nový" nájemní poměr k předmětnému bytu žalovanému nevznikl proto, že zmíněná nájemní smlouva je z důvodu uvedeného v ustanovení obč. zák. neplatná. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou v daném případě vymezeny právním závěrem, který žalovaný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle rovněž napadl, tj. závěrem, že nájemní smlouva ze dne 1. července 1997 je podle obč. zák. neplatná.

S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný skutečně napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

Žalovaný v dovolání netvrdí, že odvolací soud použil na správně zjištěný skutkový stav věci nesprávný právní předpis; namítá však, že závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 vychází z nesprávného výkladu správně použitého právního předpisu, konkrétně ustanovení § 49a obč. zák.

Otázka výkladu ustanovení § 49a obč. zák. může být z pohledu dovoláním napadeného rozsudku otázkou zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky jako otázky předběžné záviselo posouzení žalobou uplatněného nároku. Protože současně jde o otázku, jejíž výklad není v soudní praxi ustálen, lze - s přihlédnutím ke shora uvedenému - pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí zásadně právně významné.

Jde - li podle závěru dovolacího soudu o otázku zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (, a 2 ), přezkoumal dovolací soud bez jednání ( ) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení a 3 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k vadě tohoto charakteru došlo. Vady ve smyslu - jak již bylo výše zmíněno - ohledně něj namítány a ani zjištěny nebyly.

Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatný nečiní. Ve smyslu citovaného ustanovení tedy způsobuje omyl ve vůli jednajícího, tj. situace, kdy jednající měl nesprávnou nebo neúplnou představu o právních následcích právního úkonu, který činí - neplatnost tohoto úkonu, přičemž podle § 40a obč. zák. jde o neplatnost relativní.

Ve smyslu § 49a věty první obč. zák. má omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl - li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm (tj. o omylu a nikoli o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující), ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Ve vztahu k posléze uvedenému předpokladu rozlišuje zákon dvě situace - jde o situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, a poté o situaci, kdy druhý účastník musel o omylu jednajícího vědět. Obě situace jsou z hlediska právní relevance rovnocenné a tudíž postačí, je - li dána jedna z nich (viz dikce "nebo"). Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník bez úmyslu uvést mýlícího se účastníka v omyl vznik omylu způsobil, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle jednající osoby rozhodující. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil. Pro úplnost je zapotřebí uvést, že třetím případem neplatnosti právního úkonu pro omyl je případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž zákon nevyžaduje, aby v tomto případě šlo o omyl podstatný (§ 49a věta druhá obč. zák.). Lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje. Ke stejným právním závěrům dospěl při výkladu ustanovení § 49a obč. zák. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 23. dubna 1998, sp. zn. .

Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výklad ustanovení § 49a věty první obč. zák. nelze pokládat za správný, neboť v rozporu s tím, co je uvedeno v předchozím odstavci, odvolací soud vyložil část věty první za spojkou "nebo" citovaného ustanovení, tj. slovní spojení "o něm musela vědět", nikoliv jako vědomost druhého účastníka o omylu jednající osoby, nýbrž nesprávně jako vědomost o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující. Přesto je však právní posouzení věci správné, neboť odvolací soud na základě zjištění, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 musel žalovaný vědět, "že je zde skutečnost významná z hlediska omylu ve vůli žalobce, přinejmenším mu tato skutečnost musela být zřejmá", v konečném důsledku správně (ve smyslu § 49a věty první obč. zák.) dovodil, že v tomto případě musel žalovaný o omylu žalobce vědět, tj. omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil; z toho vyplývá, že nesprávný výklad ustanovení věty první obč. zák. se v právním posouzení věci odvolacím soudem nijak neprojevil (neměl na něj žádný vliv). Dovolací důvod podle tak nebyl uplatněn důvodně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalovanému ani prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání - aniž nařizoval jednání ( ) - zamítl ( věta před středníkem, odst. 5 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu části dvanácté /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavy první /Přechodná ustanovení k části první/, bodu 10. podle ust. věty první, a věty první , když žalovaný a ani D. K. s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. února 2001

JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová