Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 214/2020-25
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 3 736 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 736 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 2. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 893 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, anonymizována dvě slova.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 736 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 2. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 893 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova].
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 3 736 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 3 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit do 30 dnů od poskytnutí společně s poplatkem za poskytnutí ve výši 99 Kč, poplatkem za express výplatu ve výši 199 Kč, poplatkem za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč a poplatkem za SMS servis ve výši 49 Kč. Tato úvěrová smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v chráněném internetovém rozhraní žalobkyně. Žalovaná jakožto zájemce o uzavření smlouvy nejdříve vyplnila na internetových stránkách žalobkyně požadované údaje včetně telefonního čísla. Po schválení žádosti o uzavření smlouvy se na internetových stránkách žalobkyně objevil text smlouvy a na telefonní číslo žalované byl zaslán podpisový SMS kód, který žalovaná zadala na webových stránkách žalobkyně, čímž byla smlouva uzavřena. Při uzavření první smlouvy o úvěru musela žalovaná v případě, že byla částka vyplácena na bankovní účet, odeslat ze svého účtu na účet žalobkyně částku 1 Kč za účelem ověření majitele účtu. Poté žalovaná mohla uzavírat další jednotlivé smlouvy o úvěru v chráněném webovém rozhraní žalobkyně po zadání zvoleného hesla. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalované úvěr splácet. Konkrétně porovnávala příjmy a výdaje žalované, které uvedla v žádosti o úvěr, provedla lustraci žalované v registrech NRKI a BRKI za účelem zjištění, zda má žalovaná závazky vůči jiným společnostem, lustraci v registru SOLUS za účelem zjištění, zda své závazky platí a konečně provedla také lustraci žalované v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku. Žalovaná však svému závazku ze smlouvy nedostála a na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila. Kromě dlužné jistiny a shora uvedených poplatků požadovala žalobkyně po žalované rovněž zaplacení smluvní pokuty ve výši 90 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně také zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky, který požadovala až od 31. dne po odeslání předžalobní výzvy, tj. ode dne 28. 2. 2020, do zaplacení (za období od 28. 2. 2020 do 10. 3. 2020 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala částkou 12,29 Kč).
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum úvěrovou smlouvu, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 3 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s poplatkem za poskytnutí ve výši 99 Kč, poplatkem za doplňkovou službu„ expres výplata“ ve výši 199 Kč, poplatkem za doplňkovou službu„ bezpečná splátka“ ve výši 99 Kč měsíčně a poplatkem za doplňkovou službu„ SMS servis“ ve výši 49 Kč měsíčně. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek žalobkyně shora popsaným způsobem, kdy podpis žalované byl nahrazen SMS kódem. Identita žalované byla přitom ověřena na základě kopie jejího občanského průkazu, kterou žalobkyně doložila. Žalobkyně k této smlouvě doložila rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Sazebník poplatků. Dle doloženého výpisu proplacení smlouvy byla částka ve výši 3 000 Kč zaslána na účet žalované uvedený ve smlouvě dne 20. 8. 2019. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je zřejmé, že žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho neuhradila. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 1. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 30. 1. 2020, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky nejpozději do 30 dnů ode dne sepsání této upomínky.
4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
1. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
1. Podle § 2993 občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
1. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku , k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.
1. Podle § 562 odst. 1 občanského zákoníku , písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
1. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb. , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1 .
1. Podle § 1970 občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
1. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne datum finanční prostředky ve výši 3 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednanými poplatky nejpozději do 30 dnů od poskytnutí úvěru. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním SMS kódu v chráněném webovém prostředí žalobkyně po ověření totožnosti žalované. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016 ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
1. Žalobkyně však ničím nepodložila své tvrzení, že před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalované úvěr splácet, neboť ani přes výzvu soudu nedoložila žádné dokumenty osvědčující příjmy a výdaje žalované (z obsahu žaloby ani nevyplývá, že by žalobkyně takovými dokumenty disponovala) ani výpisy z registrů NRKI, BRKI a SOLUS, na základě nichž údajně zjišťovala rozsah dalších závazků žalované a jejich splácení. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované.
1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě shora uvedeného již tedy není pochyb o tom, že předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 3 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
1. Jelikož žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacené celé poskytnuté jistiny včetně úroku z prodlení z této jistiny. Pokud jde o úroky z prodlení, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, k níž žalobkyně doložila podací arch a kterou byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 30 dnů od jejího sepsání, tj. do 27. 2. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 2. 2020, tak vzniklo žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení. Ve zbývající části, tj. co do částky 736 Kč a úroku z prodlení z této částky od 28. 2. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 3 736 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 3 000 Kč. Žalobkyně tak byla ve věci z 80 % úspěšná a z 20 % neúspěšná (z 20 % tak byla úspěšná žalovaná). Žalobkyně má proto vůči žalované právo na zaplacení 60 % náhrady nákladů řízení.
1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, jednoduchá výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle § 14b advokátního tarifu 200 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle § 14b advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč. Žalobkyně pak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 893 Kč (60 % z 1 489 Kč).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.