Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tvo 146/2000

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obžalovaného V. J. P. do 8. 3. 2001.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě stížnost.

V odůvodnění této stížnosti je zejména poukazováno na okolnost, že se obžalovaný cítí nevinen a domnívá se, že je ve vazbě držen protiprávně. Nesouhlasí ani se závěrem vrchního soudu, že trestní stíhání obžalovaného nebylo skončeno ve dvouleté vazební lhůtě z důvodů, které nemají povahu neodůvodněných průtahů. Pokud by proti obžalovanému stály faktické nesporné důkazy, nejednalo by se o věc poměrně složitou, ale opak by byl pravdou. Dále je poukazováno na nevyslechnutí jednoho ze svědků v hlavním líčení a je vyjádřen i nesouhlas se zprošťující částí rozsudku soudu prvního stupně ohledně obou spoluobžalovaných. V závěru se zdůrazňuje, že obžalovaný trvá na své nevině. Proto je navrhováno, aby Nejvyšší soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil a rozhodl o propuštění obžalovaného z vazby na svobodu.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná.

Předně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v tomto typu rozhodování o důvodnosti prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. nepřezkoumává veškeré řízení, které ve věci dosud proběhlo, jako např. úplnost provedených důkazů, jejich průkaznost z hlediska možného posouzení viny či neviny obžalovaného, bezvadnost postupu orgánů přípravného řízení při opatřování či zajišťování jednotlivých důkazů apod. To vše je plně v kompetenci soudu prvního stupně a po vyhlášení rozsudku tímto soudem v kompetenci soudu odvolacího, pokud je odvolací řízení vyvoláno podáním opravného prostředku některou ze stran trestního řízení. Případnými námitkami v naznačených směrech se tudíž bude muset zabývat odvolací soud. Nejvyšší soud je z titulu postavení stížnostního soudu v tomto řízení povinen posoudit, zda rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o prodloužení vazby obžalovaného nad dva roky je v souladu s platným zněním zákona.

Podle obsahu předloženého trestního spisu i napadeného usnesení vrchního soudu byl obžalovaný dosud nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2000 sp. zn. uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Do vazby byl obžalovaný vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. z důvodů § 67 písm. a), c) tr. ř. (v tehdy platném znění), přičemž počátek vazby je u něho datován dnem 8. 12. 1998.

Nejvyšší soud zjistil, že návrh na prodloužení vazby nad základní dvouletou lhůtu byl podán ve smyslu § 71 odst. 5 tr. ř. osobou k tomu oprávněnou, a ve lhůtě, která je k tomu vymezena v ustanovení § 71 odst. 6 tr. ř., což správně konstatoval již Vrchní soud v Praze.

Vrchní soud nepochybil, pokud lhůtu trvání vazby u obžalovaného prodloužil, neboť pro tento postup jsou dány i podmínky uvedené v § 71 odst. 3 tr. ř.

Není pochyb o tom, že u obžalovaného nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Jmenovaný je stíhán a nyní i již nepravomocně odsouzen pro pokračující zvlášť závažný trestný čin, a byl mu uložen citelný trest odnětí svobody. To spolu s poznatkem, že se jedná o osobu bez trvalého bydliště na území České republiky, která zde nemá zaměstnání ani zde není fixována rodinnými vazbami, vyvolává důvodnou obavu, že by se obžalovaný v případě propuštění na svobodu mohl skrývat nebo dokonce uprchnout mimo území České republiky, aby se tak dalšímu průběhu trestního stíhání, případně hrozícímu trestu vyhnul. Z obsahu spisu dále vyplývá, že obžalovaný před svým zadržením nikde nepracoval a vzhledem k charakteru nyní projednávané trestné činnosti je zde rovněž reálná obava, že by na svobodě v jejím páchání pokračoval, a to i jako ve zdroji svých příjmů. Důvody vazby útěkové i předstižné tudíž byly důvodně deklarovány u osoby obžalovaného i v tomto stadiu trestního stíhání již v usnesení vrchního soudu. V tomto směru je proto nutno případné námitky stěžovatele odmítnout.

Mimo existenci vazebních důvodů Nejvyšší soud shledal, že jsou dány i další zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. V konkrétním případě bylo proti obžalovanému vedeno trestní stíhání i pro další skutky, jejichž šetření muselo být prováděno v součinnosti s orgány cizího státu, což celé vyšetřování z hlediska časového značně protáhlo. Okolnost, že v důsledku důkazní nedostatečnosti byla na obžalovaného podána obžaloba pouze pro trestnou činnost, pro níž je nyní stíhán, nemůže sama o sobě vést k závěru, že předchozí přípravné řízení je zatíženo nedůvodnými průtahy.

Podle § 1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení m. j., aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Z uvedeného tudíž vyplývá, že orgány přípravného řízení byly povinny vést šetření k objasnění spáchaných trestných činů a ke zjištění jejich pachatelů, a to i při vědomí, že výsledky tohoto vyšetřování nemusí být v konečném důsledku přesvědčivé a dostatečně konkrétní, což se nakonec ve vztahu k obžalovanému částečně potvrdilo. V důsledku komplikovanosti předchozího řízení nebylo proto v této věci možné trestní stíhání obžalovaného skončit ve dvouleté vazební lhůtě a jeho propuštěním na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo alespoň ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Toho by totiž nebylo možné v konkrétním případě dosáhnout, jestliže by nebyla zabezpečena účast obžalovaného v dalším řízení před odvolacím soudem a nebylo mu zabráněno v dalším případném páchání trestné činnosti.

Lhůtu, o níž bylo trvání vazby obžalovaného prodlouženo, lze označit za dobu nezbytně nutnou k provedení odvolacího řízení a v tomto směru tudíž nelze rozhodnutí vrchního soudu rovněž nic vytknout.

Vzhledem ke všem výše uvedeným zjištěním a závěrům byl Nejvyšší soud nucen podanou stížnost jako nedůvodnou zamítnout podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 3. ledna 2001

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec