Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2788/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) B. K., B) D. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) F. Ch., zastoupenému advokátem, a 2) C. E. H., a.s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č.j. -76, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č.j. -76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. ledna 2000 , č.j. -39, zamítl návrh žalobců, aby soud určil, že smlouva ze dne 25. 11. 1997 o převodu vlastnictví bytové jednotky č. 728/23, nacházející se v 8. nadzemním podlaží domu č.p. 728, P., kat. území H. a spoluvlastnického podílu o velikosti 701/58907 ke společným částem domu č.p. 728 a pozemku č. parc. 1041 v kat. území H., je neplatná. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2000, č.j. -76, k odvolání žalobců změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé tak, že se určuje, že smlouva ze dne 25. 11. 1997 o převodu vlastnictví bytové jednotky č. 728/23 nacházející se v 8. nadzemním podlaží domu čp. 728 v P., k.ú. H. a spoluvlastnického podílu o velikosti 701/58907 ke společným částem domu čp. 728 a pozemku č.parc. 1041 v kat. území H., je neplatná. Rozhodl též o nákladech řízení.

Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, který byl i podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, avšak oproti soudu prvního stupně, z něj vyvodil jiné právní závěry. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud především zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobců na této určovací žalobě ve smyslu ustanovení (dále jen ). Dle závěru odvolacího soudu žalobci jako nájemci bytu, jehož se týkala předmětná kupní smlouva, přičemž byla opomenuta práva žalobců, mají ve smyslu výše uvedeného ustanovení naléhavý právní zájem na této určovací žalobě, když se nemohou domáhat v daném případě žádného plnění, když povinnost současného vlastníka bytové jednotky - prvního žalovaného plnit nelze dovodit z žádného předpisu a druhý žalovaný, který nedodržel zákonný postup, není již vlastníkem předmětné jednotky. Jedinou možnou žalobou se tedy dle odvolacího soudu jeví tato žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou mezi sebou uzavřeli žalovaní. Dále dle odvolacího soudu nelze souhlasit s názorem soudu I. stupně, že předmětný byt byl bytem podnikovým, který byl přidělen pouze žalobci B. K. a charakter tohoto bytu se za celou dobu, co byt je užíván, nezměnil. S odkazem na ustanovení novely provedenou zákonem. č. s účinností od 1.1.1992 dovodil, že osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků se mění na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňují kritéria stanovená zákonem pro služební byty ( ). Pokud tyto podmínky nejsou splněny, jako tomu je v daném případě, neboť žalobce B. K. se stal od 28. 12. 1981 plně invalidním, a pro příslušného zaměstnavatele přestal pracovat, mění se takové osobní užívání na nájem. Dnem 1. 1. 1992 současně vzniklo právo společného nájmu bytu manžely K. ve smyslu ust. občanského zákona (dále jen o.z.). Za této situace tedy bylo povinností druhého žalovaného učinit dle odst. l , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), nabídku k převodu bytu splňující podmínky ust. téhož zákona oběma společným nájemcům. Nabídkovou povinnost vlastníka budovy, která musí být písemná a musí obsahovat všechny podmínky převodu, nelze dle názoru odvolacího soudu nahradit písemným čestným prohlášením, že nájemce byl seznámen s nabídkou učiněnou druhému nájemci. Odkoupení bytové jednotky není běžná věc týkající se společného nájmu bytu, proto bylo ve smyslu ust. o.z. nutno nabídkovou povinnost splnit vůči každému ze společných nájemců zvlášť. Tuto nabídkovou povinnost druhý žalovaný nesplnil a uzavřel smlouvu o převodu předmětné bytové jednotky s jinou osobou, jednalo se tedy o neplatný právní úkon dle o.z., neboť taková smlouva odporuje zákonu a to ust.

Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 3. října 2000.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali dovolání oba žalovaní.

První žalovaný ve svém včasném dovolání napadá rozsudek soudu druhého stupně v obou jeho výrocích a považuje jej za nesprávný. Přípustnost dovolání odvíjí z ust. Z obsahu tohoto dovolání vyplývá, že je žalovaným podáváno z důvodu uvedeného v ustanovení Dovolatel především poukazuje na to, že odvolací soud postupoval nesprávně a nerozlišoval mezi titulem společný nájem bytu podle - 702 o.z. a společný nájem bytu manžely podle ust. - o.z. Dovolatel se dále domnívá, že ve smyslu splnil druhý žalovaný svou nabídkovou povinnost, když ještě z opatrnosti dal podepsat druhé žalobkyni prohlášení, že je seznámena s nabídkou na převod předmětného bytu do vlastnictví. Dále dovolatel mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že se spokojil s nedostatečným návrhem petitu, který není perfektní, jelikož neurčuje, mezi kterými subjekty byla smlouva kupní uzavřena. V tomto smyslu se rovněž jedná o formální chybu odvolacího soudu.

Druhý žalovaný ve včasném dovolání napadá rozsudek soudu druhého stupně ve všech jeho výrocích, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci, tedy exponuje dovolací důvod ve smyslu ust. Přípustnost dovolání se odvíjí z ustanovení Dovolatel především uvádí, že v ustanovení zejména nestanovuje způsob provedení nabídky vůči nájemci. Citované ustanovení pouze obsahuje odkaz na poznámku č. 4 pod čarou, v níž je odkaz na ust. a násl. o.z. Ústavní soud ČR však již v ústavním nálezu č. rozhodl, že vysvětlivky, resp. poznámky pod čarou nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování. Z uvedeného vyplývá, že zákon o vlastnictví bytů nestanoví způsob učinění nabídky podle . Citované ustanovení pouze konstatuje, že lhůta šesti měsíců k přijení nabídky běží ode dne, kdy byla nabídka doručena. Zákon však opět nedefinuje pojem doručení a tudíž zůstává na vůli dosavadního vlastníka, zda doručí osobně, poštou, prostřednictvím jiné osoby anebo jakýmkoliv jiným způsobem. Druhý žalovaný dále souhlasí s právním názorem soudu I. stupně, že plnění manželům má nedělitelnou povahu a postačuje tudíž učinit nabídku jednomu z manželů. Taková nabídka je pak učiněna oběma manželům. V ustanovení a 2 zákona o vlastnictví bytů je zakotvena ochrana nájmu dosavadního nájemníka - fyzické osoby, který má právo přednostního nabytí. Toto právo svědčí však oběma manželům, jsou-li společnými nájemci bytu a vlastnictví bytu nemůže být převedeno jen některému z nájemců nýbrž do společného jmění manželů. Pokud však některý z manželů projeví nesouhlas s převodem vlastnictví do společného jmění manželů, nelze takový převod platně uskutečnit. I kdyby tudíž soud dospěl k závěru, že nabídka nebyla řádně doručena oběma manželům samostatně, nemění to nic na skutečnosti, že smlouva o převodu vlastnictví k bytu do společného jmění manželů nemohla být uzavřena, jelikož první žalobce své přednostní právo nevyužil. Druhému nájemci pak mohlo být převedeno vlastnictví k bytu samostatně po uplynutí lhůt podle ustanovení a 2 zákona jako jiné osobě. Nájemci však nepřísluší žádné privilegované postavení mezi "jinými osobami".

Žalobci se k podaným dovoláním nevyjádřili.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení , stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením , je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením , opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle , přičemž akcentuje dovolací důvod podle ustanovení Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením až 3 a dospěl k závěru, že s uvedeným rozhodnutím se není možno ztotožnit ( ), byť z jiných, než v dovoláních uvedených důvodů.

S ohledem na znění ustanovení dovolací soud konstatuje, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásad vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení , resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelé však ve svých dovoláních žádný z případů, na něž dopadá ustanovení neuvedli a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž však již nelze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba podle je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu: nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá: tím je v dané věci určení neplatnosti právního úkonu (smlouvy). V této souvislosti je nutno uvést, že od 1.1.1993 lze zápisy právních vztahů o nemovitostech provést výlučně na základě , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (ve znění pozdějších předpisů). Ve smyslu ustanovení ,3 a v návaznosti na , kde se hovoří o zápisu v podobě záznamu, jako podklad takového záznamu slouží soudní výrok o určení právního (vlastnického) vztahu resp. výrok o určení vlastnictví, a nikoli určení, týkající se právního úkonu, který k založení vlastnického vtahu teprve směřuje. Je tomu tak i proto, že určení neplatnosti smlouvy, v daném případě smlouvy o převodu vlastnictví k bytu, ještě neurčuje definitivně právní vztah vlastnictví a fakticky jde jen o řešení otázky předběžné. Z výše uvedeného je patrné, že určovací rozhodnutí v této věci samo o sobě právní vztahy účastníků neřeší.

Odvolací soud při posuzování naléhavého právního zájmu žalobců došel k závěru, že ve smyslu výše uvedeného ustanovení je dán naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě, neboť tito se nemohou domáhat v daném případě žádného plnění.

V této souvislosti se připomíná, že žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Avšak i v případech, kdy by bylo možno žalovat na splnění povinnosti, může být dán naléhavý právní zájem na určení tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší nebo ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.

Vzhledem k požadavku vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu, který je podkladem pro určení naléhavého právního zájmu, nelze vzhledem k výše vyloženému souhlasit se závěry odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě, tak, jak byla formulována, je dán. Případným určením platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy v tomto řízení se ještě neeliminuje stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu.

Protože tedy z vyloženého je patrné, že dovoláním napadený rozsudek není možno pokládat za správný ( ), Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání ( ) proto tento rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2000

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková