Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 687/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce: Š., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) H. K., a. s. v likvidaci, a 2) F. n. m. Č. r., o 3,968.577,- Kč s přísl., vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 1999, č. j. -58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl výše označeným rozsudkem, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k žalovanému 2) a) ve výroku I. mění takto: Žaloba se v části směřující proti žalovanému 2) zamítá. Současně se z výroku I. vypouštějí slova „s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného\"; b) ve výroku II. mění takto: Žalovaný 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně se z tohoto výroku vypouštějí slova „s tím, že plněním zaniká jednoho z nich zaniká v tomto rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného\". Pod výrokem II. odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady odvolacího řízení.

Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 1997, č. j. -38, rozhodl v tomto sporu, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 3,968.577,- Kč a na náhradu nákladů řízení 186.617,- Kč, obojí s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného.

Předmětem žaloby bylo zaplacení poplatků z prodlení podle hospodářského zákoníku (, ve znění pozdějších předpisů, dále též „hosp. zák.\") za prodlení s placením faktur za dodávku na základě hospodářské smlouvy právnímu předchůdci žalovaného 1), a to za období prodlení od 1. 4. do 31. 5. 1993. Vůči žalovaného 1) se žalobce domáhal zaplacení v postavení věřitele vůči obligačnímu dlužníku, vůči žalovanému 2) pak jako zákonnému ručiteli podle a 3 (tzv. zákon o velké privatizaci).

Soud prvního stupně žalobě vyhověl a zejména dovodil, že novela, provedená , účinná ode dne 6. 12. 1994, na daný případ nedopadá.

K odvolání žalovaného 2) odvolací soud došel k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle ust.

Odvolací soud vyšel zvláště ze skutečnosti, že žalovaný 2), na nějž přešel privatizovaný majetek státního podniku P. - s. o., K., jako jediný zakladatel založil podle obchodního zákoníku (, ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.\"), ust. a 2 písm. a) výše cit. zákona a ve znění obchodní společnosti P. K., a. s., která byla do obchodního rejstříku zapsána dne 10. 2. 1992, posléze pak došlo ke změně obchodního jména společnosti na H. K. a. s., nyní v likvidaci.

S ohledem na datum vzniku právního předchůdce žalovaného 1) a na ustanovení § 15 odst. 3 zákona o velké privatizaci ve znění k uvedenému datu odvolací soud dovodil, že nárok žalobce vůči žalovanému 2) z ručitelského závazku nemohl vzniknout, poněvadž v době vzniku žalovaného 1) resp. jeho právního předchůdce závazek k zaplacení předmětných poplatků z prodlení neexistoval a nemohlo proto ani dojít k jeho přechodu z žalovaného 2) na žalovaného 1) a tedy ani ke vzniku ručení žalovaného 2) ex lege.

Odvolací soud z uvedeného důvodu rozsudek soudu prvního stupně změnil, jak je uvedeno shora.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s poukazem na přípustnost podle ust. a na důvod podle

Žalobce považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné. Cituje ustanovení § 15 odst. 1 a 3 zákona o velké privatizaci ve znění, účinném ke dni vzniku žalovaného 1) tj. ke dni 10. 2. 1992 a dovozuje, že na žalovaného 1) přešel i závazek zaplatit předmětné faktury, jejichž splatnost nastala ještě před privatizací v průběhu roku 1991, a to spolu se zákonnou majetkovou sankcí - poplatkem z prodlení podle § 378 odst. 1 hosp. zák. a vzhledem k tomu, že majetková sankce je akcesorickým závazkem, vzniklým z porušení základního závazku vyplývajícího ze smlouvy, přešla tedy dnem 10. 2. 1992 na žalovaného 1) i tato sankce spolu se základním závazkem zaplatit faktury za uskutečněné dodávky.

Žalobce se současně dovolává závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1997, č. j. -64 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1999 sp. zn. , v nichž předmětem řízení mezi stejnými účastníky byl nárok na zaplacení poplatků z prodlení za období od 1. 6. 1993 do 31. 7. 1993. Ústavní soud konstatoval, že rozhodující skutečností bylo, že šlo o splatnou pohledávku, která vznikla před dnem 13. 8. 1993 a bylo uplatněna u žalovaného 2) jako ručitele před dnem 6. 12. 1994, kdy vstoupila v účinnost novela - V předmětném případě je situace obdobná.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku II. týkajícího se povinnosti žalobce nahradit žalovanému 2) náklady řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval, že dovolání je v daném případě přípustné podle ust. , protože odvolací soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání není důvodné.

Ze skutkových zjištění, učiněných v předcházejícím řízení, se zcela jednoznačně podává, že částka 3,968.577,- Kč, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá, představuje poplatky z prodlení podle § 378 odst. 1 hosp. zák. za pozdní úhradu faktur, vystavených za dodávky žalobce žalovanému 1) resp. jeho právnímu předchůdci na základě hospodářských smluv, přičemž období prodlení, za něž jsou poplatky vymáhány, zahrnuje dobu od 1. 6. do 31. 7. 1993. Žalovaný 1) resp. jeho právní předchůdce akciová společnost P. K., však vznikl na základě rozhodnutí žalovaného 2) jako zakladatele zápisem do obchodního rejstříku dne 10. 2. 1992. Pro právní posouzení vzniku zákonného ručení žalovaného 2) za závazky žalovaného 1) ve vztahu k žalobci jako věřiteli je proto rozhodná zákonná úprava, která byla v účinnosti k datu 10. 2. 1992, tzn. ustanovení zákona o velké privatizaci č. ve znění, že k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatele privatizovaného majetku.

Z uvedeného plyne, že předmětem zákonného ručení žalovaného 2) mohly být jen ty závazky (dluhy) žalovaného 1) resp. jeho právního předchůdce, které na nabyvatele privatizovaného majetku přešly spolu se závazky, s privatizovaným majetkem související (ust. § 15 odst. 1 výše cit. zákona).

V daném případě by proto žalovaný 2) mohl ze zákona ručit za závazek žalovaného 1) zaplatit poplatek z prodlení za pozdní úhradu faktury, pokud by tento nárok vznikl ke dni 10. 2. 1992, tj. k datu přechodu závazků, souvisejících s privatizovaným majetkem. Poplatek z prodlení vznikl za pozdější období (v předmětném případě v době od 1. 6. do 31. 7. 1993) se nemohl stát předmětem zákonného ručení, poněvadž v době vzniku žalovaného 1) resp. jeho právního předchůdce neexistoval, na nabyvatele privatizovaného majetku nepřešel a ručení žalovaného 2) proto nemohlo vůbec vzniknout. Na tom nic nemění „akcesorická\" povaha závazku k zaplacení poplatku z prodlení, přimykajícího se k závazku „hlavnímu\", představeného cenou dodávky.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud musel dovolání jako nedůvodné zamítnout (ust. věta před středníkem ).

Pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle nebyl důvod.

Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. a v návaznosti na a Žalobce jako dovolatel neměl v řízení úspěch, ostatním účastníkům náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 14. prosince 2000

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová