Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2358/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. 9. 1998 č. j. -22 uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 70.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu P. ze dne 2. 2. 1996 č. j. Výst. 332-4153/95/So byl Ing. P. M. podle zákona č. 20/87 Sb., o státní památkové péči, ve znění a , přiznán státní příspěvek na obnovu kulturní památky (areálu zemědělské usedlosti čp. 5 ve S.) ve výši 70.000,- Kč a dne 22. 11. 1996 byla tato částka převedena na jeho účet. Žalovaná vystavila Ing. M. dne 17. 7. 1996 fakturu na částku 94.500,- Kč za stavební práce, které provedla na jeho zemědělské usedlosti, a žalobkyně jí dne 23. 8. 1996 na základě této faktury zaplatila částku 70.000,- Kč, kterou žalovaná odmítá vrátit. Soud dovodil, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu podle obč. zák., protože příspěvek určený na obnovu kulturní památky byl citovaným rozhodnutím poskytnut Ing. P. M., zatímco žalované byla předmětná částka vyplacena omylem.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2000 č. j. -55 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s poukazem na obsah rozhodnutí Okresního úřadu P. ze dne 2. 2. 1996 č. j. Výst. 332-4153/95/So dospěl k závěru, že příspěvek poskytnutý žalobkyní na obnovu kulturní památky byl účelově vázán na pokračování opravy fasády a brány areálu zemědělské usedlosti. Vyplacen měl být podle předložené faktury za vykonané práce (po kontrole provedení této práce referátem regionálního rozvoje Okresního úřadu pro P.), aniž by rozhodnutí o přiznání příspěvku stanovilo, komu měl být vyplacen; proplacení příspěvku bylo pouze vázáno na předložení faktury. Dne 17. 7. 1996 žalovaná (jako dodavatel) fakturovala Ing. P. M. (odběrateli) na základě smlouvy o dílo částku 94.500,- Kč za provedené stavební práce na dotčené kulturní památce a Ing. P. M. fakturu předal žalobkyni, která žalované následně vyplatila částku 70.000,- Kč. Podle odvolacího soudu je tato částka v souladu s rozhodnutím ze dne 2. 2. 1996 a uvedený postup vyplacení příspěvku na základě vystavené faktury přímo dodavateli odpovídá smyslu a účelu přiznání příspěvku. Proto jednání žalované, která částku 70.000,- Kč přijala za provedené práce, nelze hodnotit z její strany jako bezdůvodné obohacení (k tomu došlo spíše ze strany Ing. P. M., jemuž byla žalobkyní částka 70.000,- Kč rovněž vyplacena).

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání a s odkazem na ustanovení namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Částka 70.000,- Kč byla žalobkyní vyplacena Ing. P. M. jako vlastníku kulturní památky v souladu s ustanovením , o státní památkové péči, podle něhož příspěvek na zachování nebo obnovu kulturní památky přísluší právě vlastníku této památky. I z rozhodnutí, kterým byl příspěvek Ing. P. M. přiznán, je patrné, že je určen právě jemu jako účastníku správního řízení. Částka ve stejné výši, která byla žalované poukázána dne 23. 8. 1996, pak byla poskytnuta bez právního důvodu ( obč. zák.). Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle , není opodstatněné.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Prospěchem z plnění bez právního důvodu se rozumí ty případy, v nichž právní důvod k plnění od počátku chyběl.

Podle , o státní památkové péči, ve znění a (tj. ve znění účinném do 29. 2. 2000, tedy jak k datu vydání rozhodnutí Okresního úřadu P. o přiznání příspěvku, tak k datu proplacení obou částek), vlastníku kulturní památky může okresní úřad na jeho žádost poskytnout, jde-li o obzvlášť odůvodněný případ, příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky za účelem jejího účinnějšího společenského uplatnění. Příspěvek může poskytnout i tehdy, nemůže-li vlastník kulturní památky uhradit z vlastních prostředků náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení podrobnosti o poskytování příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky stanoví obecně závazný právní předpis.

Podle , kterou se provádí , o státní památkové péči, ve znění účinném od 1. 7. 1988 do 30. 9. 1999, z příspěvku poskytnutého občanu proplácí okresní národní výbor faktury přímo organizaci, která provádí práce na obnově kulturní památky, nebo účty občanovi provozujícímu služby na základě zvláštního povolení.

Právní úprava poskytování příspěvku na zachování a obnovu kulturní památky podle ustanovení je založena na tom, že adresátem této pomoci státu je vlastník kulturní památky. V období od 1. 7. 1988 do 30. 9. 1999, to znamená též v době, kdy žalobkyně vydala předmětné rozhodnutí a vyplatila podle něj příspěvek žalované i Ing. M., byl ustanoveními - 16 upraven zjednodušený způsob proplácení přiznaných příspěvků pro případy, kdy stavební práce na objektu neprováděl sám vlastník svépomocí; za takové situace okresní úřad (zpočátku okresní národní výbor) z příspěvku přiznaného vlastníku kulturní památky proplatil odpovídající částku přímo subjektu, který na obnově památky práce provedl. Ačkoliv režim proplacení konkrétní částky se lišil v závislosti na tom, zda vlastník kulturní památku opravoval svépomocí či nikoliv, byl v obou případech zachován princip poskytnutí příspěvku samotnému vlastníku, neboť státem přiznaná částka při dodržení uvedeného postupu byla vždy použita k obnově kulturní památky a zároveň přispěla ke zhodnocení věci ve vlastnictví osoby, jíž byl příspěvek přiznán.

V posuzovaném případě není sporu o tom (skutková zjištění soudů obou stupňů nebyla dovoláním zpochybněna a nejsou předmětem dovolacího přezkumu), že rozhodnutí Okresního úřadu P. o státním příspěvku na obnovu kulturní památky bylo adresováno jejímu vlastníku Ing. M., který za účelem provedení opravy uzavřel se žalovanou smlouvu o dílo, na jejímž základě mu žalovaná jako dodavatel fakturovala (za práce již provedené) částku 94.500,- Kč; Ing. M. fakturu předal žalobkyni, která ji následně (do výše přiznaného příspěvku) proplatila žalované. Je tedy zřejmé, že pokud žalobkyně poskytla plnění přímo žalované jako subjektu, který provedl práce na obnově kulturní památky, šlo o postup v souladu s režimem proplácení příspěvku podle , 3 , o státní památkové péči, ve znění a , a , který zároveň představuje právní titul, na jehož základě byla žalovaná oprávněna platbu od žalobkyně přijmout. Nemohlo jí proto vzniknout bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu podle obč. zák.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , věty první a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. prosince 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková