Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2517/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 1997, čj. -15, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. září 1996, čj. -12, uložil žalovaným povinnost vyklidit místnost o výměře 11 m2, nacházející se vlevo od vchodových dveří v prvním nadzemním podlaží v nemovitosti čp. 662, v K. V. (dále též jen „předmětná místnost\" nebo „místnost\"), a vyklizenou ji předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu čp. 11 v ulici N. Místní národní výbor v K. V. přidělil žalovaným v roce 1986 byt v sousedním domě čp. 9 a v roce 1989 jim vydal rozhodnutí o přidělení jedné místnosti v domě v ulici N. k bytu, který byl součástí domu čp. 9. Posléze byly povoleny a provedeny stavební úpravy k spojení bytu v domě čp. 9 s místností v domě čp. 11. V roce 1995 žalobci koupili od Města K. V. dům čp. 11, aniž by právo žalovaných užívat místnost v tomto domě, připojenou k bytu v domě čp. 9, zajistili např. zřízením věcného břemene v jejich prospěch. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, když uzavřel, že žalobci nemají povinnost uzavírat ohledně předmětné místnosti s žalovanými novou nájemní smlouvu a mají naopak právo užívat celou nemovitost.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzal za prokázané, že úpravy bytu v domě čp. 9, které vedly k připojení místnosti v domě čp. 11 k tomuto bytu, žalovaní provedli v souladu s (dále jen ) ve znění platném do 1. 1. 1992, tedy se souhlasem pronajímatele bytu. Uzavřel, že pokud došlo k přičlenění jedné místnosti z domu čp. 11 k bytu v domě čp. 9 na základě rozhodnutí a souhlasu majitele, vzniklo žalovaným užívací právo k bytu tak, jak to měl na zřeteli před novelou provedenou , když dohoda o odevzdání a převzetí bytu, která je podmínkou pro vznik užívacího práva, byla uzavřena konkludentním jednáním, to je úpravou sousedních bytů a nastěhováním se do bytu se souhlasem organizace. Zákon v této právní úpravě nestanovil ani podstatné náležitosti dohody, takže postačovala dohoda o vzniku osobního užívání ke konkrétnímu bytu. V souvislosti s užíváním předmětné místnosti došlo i ke změně výše nájmu, takže lze považovat vznik užívacího práva k další místnosti za platný. Přičleněním místnosti k bytu žalovaných jim vzniklo právo, které bylo transformováno na nájem ( ). Samotná změna vlastníka domu nemá vliv na trvání nájemního vztahu, a proto právo žalovaných na užívání předmětné místnosti nezaniklo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody plynoucí z ustanovení (dále jen ) Uvádějí, že odvolací soud v rozporu s d omezil jejich vlastnické právo, rozhodl-li, aby snášeli něco, co nikdy nebylo smluvně dohodnuto. Poukazují, že ve smlouvě, kterou dům koupili, žádné povinnosti vůči žalovaným nepřevzali. V daném případě nejde ani o změnu pronajímatele, neboť žalobci, jako noví vlastníci, nebyli zavázáni uzavřít s žalovanými novou nájemní smlouvu, když tuto povinnost převzali toliko vůči dalším nájemníkům bytů v domě. Takto odvolací soud omezil jejich vlastnické právo na tzv. „holé vlastnictví\" a dovozují, že byla dotčena jejich základní práva, neboť nebyl dodržen , 2d, podle něhož mohou být ukládány povinnosti jen na základě zákona. Proto s odkazem na a dovozují, že jejich žalobě mělo být vyhověno a navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) poté, kdy dovodil, že dovolání je přípustné podle odst. l písm. a/ , že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení a náležitosti dovolání (, a 2 ), a že je uplatněn dovolací důvod, upravený v , za situace, kdy vady uvedené v odst. l , ani vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ) nebyly dovolateli tvrzeny, ani dovolacím soudem zjištěny, věc přezkoumal z důvodů uplatněných (a obsahově - podle jeho názoru - vymezených) v dovolání ( , věta prvá) a poté rozsudkem ze dne 17. 12. 1997, č.j. -31, dovolání jako nedůvodné zamítl. Tento jeho rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. .

Ústavní soud konstatoval, a to odlišně od závěru dovolacího soudu obsaženého v odůvodnění jeho zamítavého rozsudku a v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatelé (žalobci) ve svém dovolání uplatnili námitku, dle které je právní názor o vzniku nájemního práva k předmětné místnosti nesprávný a namítali, že předmětná místnost nebyla bytovou jednotkou či obytnou místností. Dále uvedl, že je třeba vycházet z toho, co bylo v dovolání skutečně uvedeno, a nikoliv dovozovat, co by snad dovolatelé mohli mít na mysli (to je dle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že sporné právo k předmětné místnosti koupí domu zaniklo). Připomíná, že sami stěžovatelé v dovolání uvedli, že vlastník opomněl právní režim předmětné místnosti upravit. Nepokládá za správné konstatování dovolacího soudu, že dovolatelé ve výše uvedeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybnili a uvádí, že se dovolací soud měl vypořádat i s otázkou vzniku práva osobního užívání k předmětné místnosti včetně toho, zda šlo vůbec o prostor, který byl právně způsobilý být spojen s jiným bytem. Pokud tak neučinil, porušil tím právo stěžovatelů zakotvené v odst. ly. Dovolací soud bez dalšího vycházel z názoru odvolacího soudu, že rozhodnutím o přičlenění předmětné místnosti, situované v domě čp. 662 k bytu situovanému v domě čp. 664, došlo ke sloučení bytu ( tehdy platného , o hospodaření s byty) a konkludentně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu vzniklo i užívací právo žalovaných ( před novelou), přičemž neodpovídá skutečnosti, že by tento názor stěžovatelé (dovolatelé) v dovolání nezpochybnili. Obecným soudům nelze v daném případě vytknout závěr, že osoba, která koupí obytný dům s byty, které jsou pronajaty, vstupuje do těch práv a povinností předchozího vlastníka domu, které měl jako pronajímatel bytů, a to ze zákona, čímž je smluvní ujednání nadbytečné. Totéž platí o faktu, že podle tehdy platné právní úpravy mohla vzniknout dohoda o užívání bytu konkludentním způsobem, přičemž zápis o tom nebyl podmínkou její platnosti. S odkazem na ustanovení v tehdy platném znění a na ustanovení a 56 odst. l a 2 tehdy platného Ústavní soud pak konstatuje, že se odvolací soud vůbec nezabýval zjištěním, zda připojovaná místnost měla charakter bytu nebo jeho části (či se jednalo o nebytový prostor) a byla-li vůbec způsobilá ke sloučení, extrémním způsobem vyložil pojem „sousední byt\" tím, že za sousední považoval byt nacházející se v jiné obytné budově se samostatným číslem popisným a samostatně zapsaným v tehdejší evidenci nemovitostí, přičemž úvaha odvolacího soudu odpovídala dobovému nazírání na právo za situace, kdy stát nepředpokládal jakékoliv změny socialistického vlastnictví a nepovažoval ani za nutné situaci důsledně řešit, kteréžto nazírání nemůže Ústavní soud zaštítit. Proto se neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu, že k předmětné místnosti vzniklo konkludentním způsobem právo osobního užívání, posléze transformované na nájem. Uzavírá, že předmětná místnost bytovou jednotkou ve smyslu nebyla, a proto k ní ani konkludentně nemohlo vzniknout právo užívání. Za sporné pak považuje to, zda stavební propojení předmětné místnosti s bytem žalovaných (zásah do nosné konstrukce) je možno považovat za nepodstatnou změnu, nepodléhající stavebnímu povolení ve smyslu stavebního Uzavírá, že dovolací soud neporušil stěžovateli namítané porušení či omezení jejich vlastnického práva chráněného y nebo porušení odst. ly, neboť se ve svém rozhodnutí otázkou vlastnického práva stěžovatelů nezabýval. Dovolacímu soudu ale vytýká, že jeho rozhodnutí je založeno na takové interpretaci právních předpisů, která vybočuje z mezí ústavnosti, a proto jeho rozhodnutí podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, zrušil.

Nejvyšší soud byl proto (jako soud dovolací) povinen zabývat se dovoláním znovu, jsa přitom vázán právním názorem Ústavního soudu (y). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle a 2 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení bude odvolací soud řešit i otázku, zda žalovaní, kteří o užívání sporné místnosti uzavřeli s právním předchůdcem žalobců smlouvu, užívají nyní předmětnou místnost bez právního důvodu, nebo zda jim případně na základě této smlouvy vzniklo jiné právo místnost užívat, než právo osobního užívání.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. prosince 2000

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová