Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2196/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské o dovolání J. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2000, sp. zn. (v právní věci žalobkyně J, K,, zast. advokátem, proti žalovanému Česká republika - Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15 o zaplacení částky 192.774,- Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. ), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2000, sp. zn.

a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. srpna l999 pod č.j. -9 uznal žalovaného povinným k zaplacení částky 140.199,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu a dále k uhrazení náhrady nákladů řízení částkou 8.475,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. Pokud se žalobkyně domáhala přiznání další částky 52.575 Kč, žaloba byla zamítnuta.

Soud prvního stupně konstatoval, že ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. bylo Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 1997 rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni částku 292.082,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu jako finanční náhradu za nemovitý majetek ve smyslu V nynějším řízení se žalobkyně domáhá přiznání úroků z prodlení z této částky a to za období let 1995, 1996 a 1997.

Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou, která mu byla doručena před 11. 1. 1993. Žaloba byla podána dne 5. 8. 1993. Žalobkyně se domáhá přiznání úroku z prodlení za dobu od 1. 1. 1995 do 31. 12. 1997. Přiznaná finanční náhrada byla splatna dne 19. 12. 1997, přičemž žalovaný nenamítal, že by z jeho strany došlo k plnění dříve než po 31. 12. 1997. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení, nikoliv však v navrhované výši, nýbrž 16% pro všechny tři roky s tím, že k prodlení došlo ještě před účinností nařízení vlády č. 142/94 Sb.

Obvodní soud finanční náhradu ve smyslu považoval za peněžité plnění, byť se v určených případech jen zčásti proplácí v hotovosti a jinak ve formě cenných papírů. Pokud žalovaný namítal, že citovaný restituční zákon prodlení s proplacením finanční náhrady nezná, je třeba mu dát za pravdu a použít potom předpis obecný, kterým je v tomto případě , konkrétně ustanovení .

Tento rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2000 pod č. j. -18 na odvolání žalovaného tak změnil, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení sporné částky zamítl. Odvolací soud nepřiznal ani jednomu z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Rovněž odvolací soud žalovaného upozornil na platnost právní zásady, podle níž se právní vztahy ve věcech speciálním právním předpisem výslovně neupravených řídí obecnou právní úpravou. Soud druhého stupně se však neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že finanční náhrada poskytnutá žalobkyni podle , je peněžním dluhem ve smyslu obč. zák. Za takový dluh lze považovat pouze dluh splatný v penězích tj. i pro případ výkonu rozhodnutí vymahatelný některým ze způsobů výkonu stanoveného pro zaplacení peněžité částky dle Skutečnost, že vydání cenných papírů oprávněné osobě je způsobem plnění finanční náhrady nic nemění na tom, že cenné papíry nejsou penězi a nejsou tedy zúročitelné. Nárok na úrok z prodlení s plněním finanční náhrady na podkladě obč. zák. by tak mohl příslušet pouze původnímu vlastníku věci a to jen z té části náhrady, která se vyplácí v hotovosti, určené dle a nař. vl. č. 233/91 Sb. Odvolací soud si je vědom odlišného právního názoru, vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1996 č.j. -63, podle něhož lze přiznat oprávněné osobě i úrok z prodlení při opožděném plnění finanční náhrady v cenných papírech. Nutno připustit, že při řešení zvoleném odvolacím soudem zde není přímá sankce za opožděné plnění v cenných papírech, nelze však patrně vyloučit vznik jiného nároku oprávněné osoby, např. z titulu náhrady škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, ve kterém shrnuje dosavadní řízení a dochází k názoru, že soud druhé instance věc nesprávně právně posoudil. Upozorňuje na nutnost použití obecných předpisů v případě absence úpravy prodlení v normě speciální. Dále dovolatelka dovozuje, že upravuje-li zákon o mimosoudních rehabilitacích v § 13 výslovně finanční náhradu, je i povinnost k jejímu plnění finančním, tzn. peněžitým dluhem a jako na takový je na něj třeba vztáhnout ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. Na závěr dovolatelka odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn publikovaném v Soudní judikatuře č. 3/98.

Na dovolání reagoval žalovaný vyjádřením, ve kterém nesouhlasí s tvrzeními žalobkyně a odkazuje na obdobný rozsudek Městského soudu v Praze pod sp. zn. , který odmítl stanovení sankce pro případ opožděného poskytnutí finanční náhrady dle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Navíc jsou finanční náhrady poskytovány v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu. Zákon o cenných papírech č. 591/92 Sb. přitom úročení cenných papírů neumožňuje. Kromě toho žalovaný namítá promlčení, neboť dle názoru Obvodního soudu pro Prahu i mělo dojít k plnění (ke vzniku nároku) v polovině roku 1993 a žalobkyně se na žalovaného obrátila až dne 11. 11. 1998, žaloba byla podána v květnu 1999.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou zastoupenou advokátem ( odst. l , odst. l ), je přípustné ( odst. l písm. a) ) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (, písm. d/ ). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání ( odst. l, 3 ), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle odst. l

V projednávané otázce úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích dospěl dovolací soud k přesvědčení, které se neshoduje s názorem odvolacího soudu. Jak již bylo dříve judikováno (rozhodnutí NS ČR sp. zn. ) vztah restitučního a je třeba posuzovat jako vztah předpisu speciálního a obecného. Z toho - za použití zásady "lex specialis derogat generali" - vyplývá, že otázky restitučním zákonem neupravené je nutno podřadit úpravě obecné. Lze si ostatně jen obtížně představit, že by zákonodárce zamýšlel restituční předpisy kompletně vyjmout z obecného zákonného rámce. Je pravdou, že zákon č. 115/94 Sb. doplnil o ustanovení upravující v sankce za prodlení s plněním finanční povinnosti ze strany státu. Toto ustanovení je předpisem speciálním, který je nutno upřednostnit před obecnou úpravou. I po této novelizaci však platí, že zákon o mimosoudních rehabilitacích žádné podobné ustanovení neobsahuje, a tato absence speciální úpravy vede k nutnosti aplikace úpravy obecné, tzn. ustanovení .

byl - společně s ostatními restitučními zákony - vydán za účelem zmírnění některých křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v rozmezí let 1948 - 1989. Tento smysl restituční legislativy by zůstal bez naplnění, pokud by k výkladu těchto speciálních zákonů bylo přistupováno zužujícím způsobem. Pokud se stát rozhodl bývalým vlastníkům, u nichž už naturální restituce nebyla možná, nahradit zestátněný majetek formou finanční náhrady, poskytování náhradně v podobě cenných papírů neodpovídalo by účelu citovaného zákona, byl - li by tento způsob restituce jakkoliv znevýhodňován. Ještě v důvodové zprávě byl daný závazek označován jako peněžní náhrada, která měla být provedena takovou formou a v takovém rozsahu, aby nebyla dále prohlubována vnitřní zadluženost státu. Jestliže tedy bylo prováděcím vládním nařízením přikročeno k pouze částečnému poskytnutí hotovostních prostředků, neměla by být zpochybňováním sankcionovatelnosti opožděného plnění oslabována právní pozice zbývající části náhrady poskytnuté v cenných papírech nemajících povahu státního dluhopisu. Finanční náhrada ve smyslu je peněžním dluhem ve smyslu obč. zák. a při absenci speciální úpravy je v případě opoždění jejího plnění nutno použít právě citované ustanovení obecného předpisu ve spojení s vládním Sb a to bez ohledu na to zda jsou osobami oprávněnými původní vlastníci či jejich právní nástupci, kteří jsou vzhledem k dlouhému časovému rámci restitucí častými účastníky řízení. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že úroky z prodlení s plněním finanční náhrady dle cit restitučního zákona je nutno poskytnout v penězích a nikoliv v cenných papírech jak judikoval prvoinstanční soud.

Jak vyplývá z výše uvedeného posoudil dovolací soud - v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (naposledy rozsudek NS ČR sp. zn. ) - otázku zúročení prodlení s plněním finanční náhrady dle odlišně od soudu druhého stupně. Vzhledem k námitce žalovaného upozorňující na možnost promlčení předmětného plnění bude odvolací soud povinen posoudit tuto námitku a rozhodnout podle výsledku své právní úvahy.

Z výše zmíněných důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné ( odst. l ); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití odst. l , § l5l odst. l a ; důvod hodný zvláštního zřetele shledal dovolací soud v tom, že rozhodnutí spočívalo na právním názoru k otázce, která zatím nebyla zcela jednotně řešena v judikatuře soudů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. listopadu 2000

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová