Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2971/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců A) M. S., B) J. S. a C) V. S. jako právních nástupců V. S., zastoupených advokátem, proti žalované o. T., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 1999 č.j. -191, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým v pořadí druhým rozsudkem z 18. 8. 1999, č.j. -191, (jeho v pořadí první rozsudek z 20. 12. 1995, č.j. -117, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky z 28. 1. 1997, č.j. -141) rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 7. 1994 č.j. -101, jímž byla žalované obci uložena podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „"), povinnost uzavřít s právním předchůdcem žalobců, dohodu o vydání nemovitostí („hostince čp. 102 se stavební plochou 152 a 156 s pozemky p.č. 1311/1, 1311/2, 1311/3 a 1311/4, zapsané v knihovní vložce č. 102, k.ú. T.\"), a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, změnil tak, že žalobu o vydání těchto nemovitostí zamítl a v kontextu se změnou rozhodnutí ve věci samé změnil i výroky, jimiž soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Současně pak odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Zatímco soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že pro nabídku k odprodeji sporných nemovitostí a pro následný prodej se jejich výlučný vlastník V. S. rozhodl poté, kdy sám nemohl nemovitosti plnohodnotně užívat a kdy na něho bylo v politické situaci té doby pracovníky tehdejšího Místního národního výboru v T. opakovaně naléháno, aby je převedl na stát, neboť mu budou stejně odňaty, uzavřel, že kupní smlouva ze dne 23. 12. 1961, jíž byly sporné nemovitosti převedeny na stát, byla prodávajícím uzavřena v tísni, odvolací soud tíseň jako jeden z atributů skutkové podstaty ustanovení nedovodil. Poté, kdy ve smyslu ustanovení opakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že prodej sporných nemovitostí inicioval sám prodávající ve snaze zbavit se jím neužívaného a nepotřebného (neatraktivního) majetku a získat finanční prostředky na koupi rodinného domku. Vycházel přitom ze zjištění, že v době prodeje byl hostinec v domě čp. 102 k provozování pohostinské činnosti užíván pouze příležitostně, v domě bydlela z titulu práva doživotního bydlení nevlastní matka manželky prodávajícího, paní M. R., která zde dožila - aniž byla omezována ze strany MNV - do doby, kdy byla pro stáří a zdravotní potíže umístěna do zdravotnického zařízení. V. S. st. vedle sporných nemovitostí vlastnil ještě dům s hostincem v Č., kde nejprve provozoval pohostinskou živnost, později zde zůstal pracovat jako zaměstnanec s. d. J.; jeho rodina zde bydlela. Tvrzení žalobců, že na V. S. st. byl ze strany pracovníků MNV činěn nátlak, aby nemovitosti prodal neuvěřil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Byť v něm namítají, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, což vedlo následně k nesprávnému právnímu posouzení věci, je jeho obsahem výlučně polemika s hodnocením jednotlivých důkazů odvolacím soudem. S připomenutím, že při hodnocení důkazů způsobem předpokládaným v ustanovení , musí být skutková zjištění převzata z řady vzájemně se potvrzujících důkazů, nikoli z jednoho osamoceného a ostatním odporujícího důkazu, trpícího vnitřní rozporuplností, evidentní věcnou nesprávností a rozporem s pravidly formální logiky, totiž žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že jim a jejich právnímu předchůdci neuvěřil, přestože jimi přesvědčivě popisované skutečnosti týkající se prodeje sporných nemovitostí plně korespondují jak s výpověďmi svědků J. S. a L. Ch., tak s obecnými poznatky o metodách tehdejších funkcionářů národních výborů ve vztahu k bývalým živnostníkům, a postavil své skutkové závěry na výpovědi jediné svědkyně Ch. - bývalé pracovnice národního výboru. Výpověď svědkyně Ch. podle názoru dovolatelů provází nesrovnalosti a vnitřní rozpory (svědkyně např. vypověděla, že k prodeji nemovitostí došlo z iniciativy V. S., který napsal žádost o odkoupení hostince, chodil kvůli tomu na národní výbor a v jeho prospěch intervenoval u svědkyně i jeho bratr Z. S., je však nelogické, aby V. S., bývalý živnostník, kterého všichni popisují jako neprůbojného, submisivního člověka, spolu se svým bratrem – rovněž živnostníkem - přiměl funkcionáře národního výboru ke koupi hostince, o který MNV údajně neměl hned z několika důvodů zájem). Žalobci nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků Ch. a S. coby neobjektivních, neboť ze spisu se nepodává, že by svědek Ch. byl přítelem původního žalobce, a samotný fakt, že svědek S. je v příbuzenském poměru k žalobcům, ještě nemůže činit jeho výpověď neobjektivní. Velmi důležitými shledávají žalobci skutečnosti, které vyplynuly z listinných důkazů. Jsou přesvědčeni, že byli-li dva nejvyšší funkcionáři MNV J. K. a J. K. tak iniciativní, že dne 23. 12. 1961 navštívili notáře a požádali o sepis kupní smlouvy, přičemž uvedli všechny údaje, včetně kupní ceny a toho, že bude vyplacena na vázaný účet, uvedli rovněž důvody převodu, lze si dobře představit i iniciativu jednoho z nich předcházející uzavření kupní smlouvy. Bylo-li pak rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném skutkovém základě, nemůže být podle dovolatelů správné ani z hlediska právní kvalifikace věci ( ). Na základě výše uvedeného navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení a že je podle ustanovení přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § až 135 Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.

Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci ( ). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky a pod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

V posuzovaném případě dovolání neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo (skutkový závěr dovozující, že V. S. st. nebyl k prodeji sporných nemovitostí pracovníky MNV donucován, ale prodal je - veden snahou získat finanční prostředky na koupi rodinného domku - z vlastní iniciativy jako majetek jím neužívaný a nepotřebný, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování, zejména na základě listinného důkazu /písemné nabídky manželů S. z 23. 1. 1961/ a výpovědi svědkyně Ch.); argumentace žalobců, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními, vedoucími k (následnému) právnímu závěru o nedostatku tísně při uzavření kupní smlouvy jako jednoho z atributů skutkové podstaty ustanovení , směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Žalobci zároveň vycházejí z odlišných skutkových závěrů, než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak budují i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení.

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu - jak je tomu v posuzovaném případě - v tomto směru vytknout žádné pochybení (ze spisu je zřejmé, že odvolací soud hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení a v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor - okolnost, že odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event. věrohodnosti údajům o donucování V. S. st. k prodeji nemovitostí a naopak pravdivým shledal poznatek dovozující, že V. S. st. prodal nemovitosti z vlastní iniciativy jako majetek nepotřebný, pravidlům logického myšlení neodporuje), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (tedy namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, resp. účastníkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Jestliže odvolací soud považoval svědkyni Ch. za věrohodnou, zatímco žalobce a svědky Ch. a S. nikoli, a vylíčil proč takovým způsobem hodnotil tyto důkazy ( ), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozhodnutí. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Protože žalobci brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jejich požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení , přisvědčit.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska (výlučně) uplatněného dovolacího důvodu podle , obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobců, správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , věty první, , a , když žalobci (dovolatelé) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. , věta první ), žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. listopadu 2000

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová