Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 833/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, která byla v původním znění podána u soudu 31.3.1992, aby žalovanému P. n. p. bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání movitých věcí ( převážně obrazů a jiných uměleckých předmětů, jakož i knih, uvedených a popsaných v 6 seznamech, připojených k žalobě). V žalobě bylo uvedeno, že tyto předměty patřily otci žalobce Z. M. - Z. M., který tyto předměty daroval státu ( darovací smlouvou z 27.12.1961 ), ale jen pod tlakem trestního řízení, vedeného vůči němu. Podle názoru žalobců došlo tímto \" darováním\" k převodu věcí na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení a

Žalovaný P. n. p. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k vydání žalobci uváděných movitých věcí, které přešly na žalovaného platnou darovací smlouvou, nejsou dány zákonné předpoklady podle ustanovení a

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce arch. Z. M., jako účastníka řízení, seznámil se s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp.zn. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.

Částečným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29.6.1994, čj. -358, bylo žalovanému uloženo vydat žalobci arch. Z. M. dílo autora J. V.: Dr. Z. M., busta hlavy z bronzového materiálu z roku 1927 s věnováním \"básníku M.\". Dalším výrokem uvedeného částečného rozsudku byl zamítnut žalobní návrh, aby témuž žalobci byla vydána \"pracovní knížka A. M. z 30.5.1891\". Tento částečný rozsudek byl k odvolání v Praze, podanému všemi účastníky řízení zrušen usnesením Městského soudu z 2.3.1955, sp.zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 23.10.1995, čj. -404, jímž byla žaloba v této právní věci ( sp.zn. Obvodního soudu pro Prahu 1 ) zamítnuta, pokud šlo o žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaného uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí uvedených v žalobě. Výrokem téhož rozsudku byl také žalobní návrh, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobci arch. Z. M. „věci, uvedené na straně 1 a 337 v příloze žaloby\". Žalobci Z. M. bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 2.070 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobců byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 28.2.1996, sp.zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyslovil právní názor, že v této právní věci jde o jeden hmotněprávní nárok ( nárok podle ), jenž je uplatňován ke dvěma okruhům movitých věcí, které stát získal rozdílným způsobem a které lze od sebe oddělit, přičemž u každé z jednotlivých věcí, tvořících tyto okruhy věcí, může být nárok na její vydání důvodný či nedůvodný. Nepokládal proto odvolací soud za správný názor soudu prvního stupně, že je soud vázán žalobci navrhovaným textem dohody o vydání věcí tak, že jej nelze měnit a uložit žalovanému uzavření dohody o vydání jen některých věcí uvedených v návrhu této dohody. Dále odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval odpovídajícím způsobem tím, zda ze strany žalobců byla podána řádně a včas výzva k vydání věcí podle ustanovení Rovněž odvolací soud vytýkal, že si soud prvního stupně neopatřil v odpovídajícím rozsahu skutková zjištění pro svůj závěr o tom, že jen jeden soubor věcí v daném případě přešel na stát darovací smlouvou z 27.12.1961, uzavřenou v tísni, spočívající v hrozícím trestním stíhání dárce Z. M., které bylo teprve po uzavření darovací smlouvy zastaveno. Odvolací soud vyslovoval ve svém usnesení názor, že nelze podkládat za správný názor, že by z věcí, jež přešla na stát darovací smlouvou, uzavřenou v tísni, bylo možné vylučovat movité věci, nýbrž je třeba se zabývat tím, zda na takový případ se vztahují důvody uvedené v ustanovení a

Poté byl Odvolacím soudem pro Prahu 1 vynesen rozsudek z 10.3.1997, čj. a -444, jímž bylo uloženo žalovanému P. n. p., aby vydal žalobcům Z. M. a D. M. do 3 dnů od právní moci rozsudku věci uvedené ve výroku tohoto rozsudku pod položkami 1) až 420 ), dále věci z M. A. M. z K. V. v K. l. v hlavní budově č. 1 ( pod položkami 1/ až 62/ a dále z jídelny, galerie, úpravny, ložnice a ze studia - archivu pod položkami 1/ až 101/).

Také tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen k odvolání P. n. p. usnesením Městského soudu v Praze z 20.8.1997, sp.zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně , že měl být v řízení proveden ještě důkaz spisem bývalé Obvodní prokuratury pro Prahu 1, sp.zn. Pv 590/61, k doložení závěru, že k darovací smlouvě z 27.12.1961 přistupoval dárce Z. M. pod vlivem postupu orgánů činných v trestním řízení vůči němu, přičemž tento postup považoval soud prvního stupně za probíhající v rozporu s obecně uznávanými lidskými právy a svobodami. Odvolací soud také připomínal, že soud prvního stupně musí rozhodnout také o částečném zpětvzetí žaloby dvěma žalobci ohledně věcí, o nichž žalovaný prohlásil, že je nemá ve svém držení. Odvolací soud pro další řízení připomínal také soudu prvního stupně, že je třeba vést žalobce k úpravě jejich žalobního návrhu, aby totiž požadované věci byly označeny tak, aby nebyly zaměnitelné s jinými věcmi téhož druhu, popřípadě i s uvedením místa, kde se tyto věci nyní nalézají.

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 částečný rozsudek z 3.3.1998, čj. , -574, jímž uložil žalovanému P. n. p., aby do 3 dnů od právní moci rozsudku vydal žalobcům Z. M. a D. M. movité věci uvedené jmenovitě ve výroku tohoto rozsudku pod položkami 1) až 493). Bylo také vysloveno, že \" o dalších částech žaloby a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem\".

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že věci uvedené ve výroku rozsudku (o nichž bylo v řízení zjištěno, že je má v držení žalovaný P. n. p. ) přešly na stát v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva ve smyslu ustanovení , ve spojení s ustanovením , a téhož zákona . Šlo tu zejména o to, zda k přechodu movitých věcí původního vlastníka Z. M. došlo porušením jeho základního práva vlstnit majetek, a to v tom smyslu , že byl přinucen k tomu, aby svůj majetek daroval státu. Z. M. (otec žalobce arch. Z. M.) byl přinucen své movité věci ( uvedené ve výroku rozsudku ) darovat státu v době svého trestního stíhání; před tím, než toto trestní stíhání začalo, neučinil Z. M. vůči státu žádnou konkrétní darovací nabídku. Po provedení domovní prohlídky u něho a po vydání usnesení o zahájení vyšetřování (k obojímu došlo v týž den ) měl Z. M. důvodnou obavu z trestního stíhání pro tehdy trestný čin spekulace podle trestního zákona, které mohlo skončit odsouzením k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a propadnutím jeho majetku ; trestná činnost byla spatřována v tom, že Z. M. ve snaze získat potřebné finanční prostředky ( měl totiž tehdy pro sebe a pro manželku příjem 1.250 Kč ) prodal některé umělecké předměty z věcí, které vlastnil. Soud prvního stupně tedy poukazoval na to, že neoprávněný prospěch tu byl spatřován v prodeji vlastního majetku. Stejně tak soud prvního stupně poukazoval na to, že lhůta ke skončení trestního vyšetřování byla v tomto případě stále netypicky prodlužována, ale jakmile došlo k podepsání darovací smlouvy, bylo trestní řízení zastaveno s tím, že se dárce trestního činu spekulace nedopustil ; po nabídce darování bylo také zrušeno zajištění veškerého majetku Z. M. Dospěl tedy soud prvního stupně k výslednému závěru, že dárce Z. M. uzavřel darovací smlouvu jen ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání ; darování se týkalo movitého i nemovitého majetku v hodnotě několika milionů Kč, přičemž to, co bylo dárci plněno ze strany obdarovaného P. n. p. ( plat zaměstnance a hrazení výdajů souvisejících s bydlením ) představovalo zlomek hodnoty majetku, který dárce takto daroval. Proto tedy soud prvního stupně částečným rozsudkem rozhodl, že je žalovaný povinen žalobcům vydat movité věci, jak byly podrobně a obsáhle uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že o dalších částech žalobního návrhu a o nákladech řízení bude ještě rozhodnuto konečným rozsudkem.

O odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 21.10.1998, sp.zn. . Rozsudek soudu prvního stupně z 3.3.1998, čj. , -574, byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že odvolání odvolatele nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud poukázal na to, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení , kteří řádně a včas učinili také výzvu k vydání věcí podle ustanovení Na základě výsledků dokazování provedeného v tomto občanském soudním řízení dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě přešly věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně na stát v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením K doložení tohoto závěru odvolací soud poukazoval na to, že předměty vymáhané žalobci ( tj. synem původního vlastníka a jeho bývalou manželkou) byly součástí sbírky, která zčásti pocházela ze sbírky literáta A. M. a zčásti byly získány synem této osobnosti - Z. M. Vlastník sbírky Z. M. po 2. světové válce uvažoval o tom, že své sbírky daruje nebo odkáže státu a jednal o tom i s tehdejšími představiteli Ministerstva kultury, ale konkrétní nabídku darování této sbírky státu učinil až v důsledku zahájení trestního stíhání proti němu pro trestný čin spekulace ( spojeného s domovní prohlídkou ), při němž mu hrozilo odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody i propadnutí majetku ve státu. Tuto skutečnost pokládal odvolací soud za rozhodující.Postup ze strany státních orgánů ve smyslu ustanovení spatřoval odvolací soud zejména v tom, že průběh trestního stíhání proti původnímu vlastníku Z. M. byl závislý na tom, že on přikročí k jednání o uzavření darovací smlouvy vůči státu; zastavení trestního stíhání bylo pak v přímé souvislosti s podpisem darovací smlouvy z 27.12.1961, takže byl vlastník takto fakticky přinucen, aby uzavřel darovací smlouvu ohledně uměleckých a literárních hodnot, které měl ve svém vlastnictví.

Rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení . Výrok o přípustnosti dovolání podle ustanovení učinil odvolací soud k \" řešení otázky, zda způsob převzetí věcí státem, lze tu hodnotit jako darování v důsledku postupu porušujícího základní lidská práva ve smyslu ustanovení nebo jako darovaní movitých věcí v tísni, s tím, že v tomto případě by restituční titul nebyl dán\".

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 28.11.1998 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 23.12.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení .

V dovolání dovolatele bylo navrženo, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel byl toho názoru, že \" dovolací soud i soud prvního stupně nesprávně hodnotily provedené důkazy, z provedených důkazů učinily nesprávné právní závěry a v důsledku toho ve věci nesprávně rozhodly\".

Dovolatel vytýkal zejména nesprávnou aplikaci ustanovení na daný případ ; v rozsudku odvolacího soudu nebylo konkrétně uvedeno, která lidská práva a svobody, na něž odvolací soud obecně poukazoval, byla v daném případě porušena. Tvrzení žalobce v tomto smyslu byla ryze účelová. Dovolatel poukazoval na to, že dárce Z. M. daroval státu jednak nemovitosti ( darovací smlouvou z 23.12.1961 ) a jednak movité věci ( darovací smlouvou z 27.12.1961 ). Sám syn dárce při navrácení těchto nemovitých věcí uvedl jako důvod jejich vydání, že šlo o darování v tísni. Podle názoru dovolatele je třeba tyto úkony posoudit stejně, protože byly učiněny za týchž okolností ; nelze je hodnotit jednak jako darování v tísni a jednak jako darování v důsledku postupu porušujícího základní lidská práva a svobody. Takové hodnocení v souvislosti se základními lidskými právy je tu účelové a směřuje k tomu, aby bylo možné na darování movitých věcí použít ustanovení , ačkoli ustanovení pamatuje výslovně jen na darování nemovitostí v tísni.

Dovolatel dále vytýkal, že v řízení nebylo prokázáno vlastnické právo Z. M. k jednotlivým movitým věcem, ohledně nichž jmenovaný učinil nabídku daru již 19.7.1961 u bývalého Obvodního národního výboru v P. a ohledně nichž ještě dříve jednal s ministry tehdejší vlády o svém záměru věci darovat.

Podle názoru dovolatele není správný závěr odvolacího soudu , že teprve v souvislosti s trestním stíháním učinil dárce Z. M. nabídku daru movitých věcí státu ; o jejich darování bylo jednáno již dříve, a to zejména dne 16.6.1960, jak to uvedl sám Dr. M. v průběhu trestního vyšetřování. Písemnou nabídku z 19.7.1961 lze chápat jen jako potvrzení jeho záměru věci darovat a nikoli jako úkon učiněný pod tlakem trestního stíhání. Podle názoru dovolatele nebylo ničím prokázána příčinná souvislost mezi uzavřením darovací smlouvy, kterou Dr. M. daroval movité věci státu, a mezi zastavením trestního stíhání, které bylo proti němu vedeno v roce 1961 pro trestný čin spekulace. Pokud v průběhu vyšetřování orgány činnými v trestním řízení bylo vyčkáváno zaslání vyjádření Ministerstva kultury o darování věcí ze sbírky Dr. M., potom tyto orgány vystupovaly v trestním řízení ve prospěch vyšetřované osoby, když tu zůstala minimálně pochybnost, zda se vyšetřovaný nedopustil trestního jednání, které mu bylo kladeno za vinu.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 , podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn ( ), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. ).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení , protože odvolací soud ve svém rozsudku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vyslovil, že je tu dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem ) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu o skutkových zjištěních.

V daném případě mohl se tedy dovolací soud zabýval přezkoumáním rozsudku odvolacího soudu v rozsahu vymezeném přípustností dovolání stanovenou odvolacím soudem ( srov. a ) a nikoli přezkoumáváním odvolacího soudu o skutkových zjištěních.

Protože dovolatel ve svém dovolání uvedl, že soudy v daném případě nesprávně hodnotily provedené důkazy, z nichž pak učinily nesprávné právní závěry, dovolací soud považuje za potřebné poukázat na právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jimiž bylo vyloženo :Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení ( nyní 3) , nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení ( nyní 3) pod písm. a) až c). Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( ). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která tu bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá ; musí jít o zjištění právně významné.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.zn. a , ani z toho, co uvedl dovolávající se P. n. p. ve svém dovolání z 23.12.1998, nevyplývá konkrétní výtka, dokládající, že by v daném případě odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou skutečnost, která naopak bez dalšího z obsahu vyplývala. Výtky dovolatele, jak sám výslovně v dovolání uvedl, směřovaly proti \"nesprávnému hodnocení prováděných důkazů\", což, jak shora vysvětleno na podkladě právních závěrů z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek , nelze pokládat za dovolací důvod ve smyslu ustanovení .

Odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil přípustnost dovolání \" k řešení otázky, zda způsob převzetí věcí státem lze hodnotit jako darování v důsledku postupu porušujícího základní lidská práva ve smyslu ustanovení nebo jako darování movitých věcí v tísni\". V uvedeném smyslu bylo tedy nutno se správností nebo nesprávností rozsudku odvolacího soudu zabývat, zda totiž rozsudek odvolacího soudu spočívá nebo nespočívá na nesprávném právní posouzení věci ( občanského osudního řádu). Použití ustanovení se nepochybně projednávání této právní věci týkalo a účastníci řízení také na toto ustanovení v průběhu řízení poukazovali. Nešlo tedy o nesprávně použitý právní předpis ze strany odvolacího soudu, ale bylo nutné se v dovolacím řízení soustředit jmenovitě na otázku správného výkladu tohoto ustanovení citovaného zákona, a to opět v rozsahu , v němž byla v dané věci vyslovena odvolacím soudem přípustnost dovolání ( ).

V ustanovení je otázka darování upravena pod písm. d) tohoto ustanovení, a to pokud jde o smlouvu o darování nemovitostí v tísni.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc ve smyslu ustanovení tohoto zákona vztahuje i na další případy, neuvedené v , jež spadají pod ustanovení písm c) téhož zákona ( tj. byl-li následek majetkových a jiných křivd důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, jakož i šlo-li o případ, kdy stát převzal věc bez právního důvodu).

Na otázku vytyčenou ve výroku rozsudku odvolacího soudu, zda způsob převzetí věci státem lze hodnotit jako darování v důsledku postupu porušujícího základní lidská práva ve smyslu ustanovení , lze tedy konstatovat, že ze slovního znění, ani z obsahu a účelu ustanovení nelze dovozovat, že by se toto ustanovení nemohlo týkat případu, v němž v důsledku postupu ( zejména orgánů státu ), porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, např. právo vlastnit majetek, došlo k tomu, že fyzická osoba byla přiměna k právnímu úkonu, který by jinak neučinila. Jestliže tento výkladový závěr zaujal v daném případě odvolací soud, nelze mít přesvědčivě za to, že si ustanovení a nesprávně vyložil. Nezbylo tedy než dospět k závěru, že tu není dán dovolací důvod podle ustanovení .

Protože tedy nebyl dovolacím soudem shledán v daném případě žádný dovolací důvod podle ustanovení , nezbylo než přikročit k zamítnutí dovolání podle ustanovení a 5 .

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 16. listopadu 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení : Ivana Svobodová