Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 600/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce V. R., jako právního nástupce původní žalobkyně M. R., zastoupeného advokátem, proti žalované I. C., společnost s ručením omezeným, zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 1999, č. j. -137, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. listopadu 1999, č. j. -137, rozsudek Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 30. listopadu 1998, č. j. -97, ve znění opravného usnesení ze dne 22. září 1999, č. j. -129, v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, jak je uvedeno ve výroku označeném v jeho rozsudku jako I., a jinak jej v této části potvrdil; současně citovaný rozsudek změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Se zdůvodněním, že nejde o otázky zásadního právního významu, nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání k otázkám „platnosti hospodářských smluv z 19.7.1990 a 27.9.1990 z toho hlediska, zda k jejich platnosti bylo třeba souhlasu nadřízeného orgánu a registrace státním notářstvím, jakož i k posouzení stavu tísně M. P. při darování nemovitostí\". Přípustnost dovolání naopak vyslovil pro posouzení z jeho pohledu zásadně právně významné otázky specifikované ve výroku potvrzujícího rozsudku, tj. otázky, „zda po právní moci vyhovujícího rozsudku zrealizovaný následný prodej vydaných nemovitostí oprávněnou osobou jako prodávajícím nezpůsobuje zánik restitučního nároku oprávněné osoby na vydání věci podle \". Soudy obou stupňů posoudily uplatněný nárok podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „"). Je zapotřebí připomenout, že v pořadí první rozsudky soudů obou stupňů, tj. odvolacího soudu ze dne 9. června 1994, č. j. -59, a soudu prvního stupně ze dne 25. ledna 1993, č. j. -21, byly rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. ledna 1998, č. j. -81 – v tam uvedených částech – zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud uzavřel, že žalovanou lze pokládat za povinnou osobu k vydání nemovitostí („parcely č. 477 – zastavěná plocha o výměře 530 m2 s domem čp. 339\" katastrálního území města B. – dále jen „požadované nemovitosti\", resp. „nemovitosti\") ve smyslu , protože nemovitosti k datu účinnosti , tj. ke dni 1. dubna 1991, fakticky držela a byla jako jejich vlastník zapsána v tehdejší evidenci nemovitostí, přičemž zákonnou výjimku stanovenou v na ni z posléze uvedených důvodů vztáhnout nelze. Žalovaná sice byla obchodní společností, jejímiž společníky byly výhradně fyzické osoby, jak to předpokládá citované ustanovení, avšak nesplňovala další v něm stanovenou podmínku, totiž podmínku nabytí nemovitostí do 30. září 1990 (správně do 1. října 1990 včetně). Je tomu tak proto, že smlouvy z 19. července 1990 a 27. září 1990 o převodu vlastnického práva k požadovaným nemovitostem (podle názoru odvolacího soudu šlo vzhledem k ustanovení /poznámky 9 pod čarou/ o smlouvy kupní podle , , v tehdy platném znění /dále jen „obč. zák.\"/) nebyly z pohledu , hospodářský zákoník, ve znění po novele provedené s účinností od 1. května 1990 (dále jen „hosp. zák.\") „uzavřeny v souladu s a 8 a a proto byly neplatné podle h. z., příp. o. z. … ; účinnosti kupních smluv bránilo jejich neregistrování státním notářstvím podle o. z., ve znění platném do 31.12.1991\". Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že majetkoprávní dispozice se spornými nemovitostmi v průběhu řízení (prodej vydaných nemovitostí oprávněnou osobou) nemění nic na tom, že k rozhodnému datu, tj. ke dni 1. dubna 1991, svědčila aktivní legitimace žalobci (jeho právní předchůdkyni) a pasivně byla legitimována žalovaná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „"). Uplatnila v něm dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím zpochybnila právní závěr, podle něhož je povinnou osobou k vydání sporných nemovitostí podle . Má zato, že smlouva ze dne 27. září 1990 nemůže být neplatná podle obč. zák. pro rozpor s ustanoveními a 8 a , o hospodaření s národním majetkem, ve znění (dále jen „\"), v návaznosti na hosp. zák. V této souvislosti namítla, že smlouva byla uzavřena v době, „kdy platil novelizovaný hospodářský zákoník, ve kterém bylo ustanovení s účinností ode dne 1.5.1990 vypuštěno novelou č. 103/90 Sb. V době koupě nemovitostí byly již ústavním zrovnoprávněny všechny kategorie vlastnictví, takže smysl pozbyla i některá ustanovení vyhl. č. 119/88 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která byla vydána v naprosto jiné politické a hospodářské situaci. Převody majetku byly dále upraveny hospodářským zákoníkem ve znění po novele č. 103/90 Sb. a k nabytí vlastnického práva až do 1.1.1992, kdy začal platit obchodní zákoník, nebylo třeba registrace státním notářstvím. Nemůže tedy platit vyhláška, která jako prováděcí předpis rozlišuje různé kategorie vlastnictví a je tímto v rozporu s předpisy vyšší právní síly\". Nabyla – li žalovaná vlastnické právo k nemovitostem na základě hospodářské (nikoliv kupní) smlouvy ze dne 27. září 1990 ke dni podpisu zmíněné smlouvy, tj. ke dni 27. září 1990, nemůže být povinnou osobou podle , neboť se na ni vztahuje zákonná výjimka stanovená v . V dalším pro stručnost odkázala na to, co uvedla již ve svém předchozím dovolání proti v pořadí prvnímu rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními a a 2

Podle dovolání nemůže být přípustné proto, že v daném případě schází podmínka zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu normovaná citovaným ustanovením. Dovolání však není přípustné ani ve smyslu , neboť řešení otázky, k níž odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, žalovaná ve svém dovolání ani nezpochybnila. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení ; ostatně žalovaná se přípustnosti dovolání poukazem na citované ustanovení rovněž dovolává.

Podle ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky ( , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. , uveřejněné na straně 135 a 136 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. , uveřejněné na straně 296 - 300 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhla vyslovení přípustnosti dovolání „pro posouzení otázky platnosti hospodářských smluv z 19.7.1990 a 27.9.1990, zda k jejich platnosti bylo třeba souhlasu nadřízeného orgánu a registrace státním notářstvím a konečně i pro posouzení stavu tísně M. P.\". Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou za této situace vymezeny právními závěry, které odvolací soud ohledně těchto otázek přijal, bylo – li jím přijaté řešení zmíněných otázek dovoláním alespoň zpochybněno.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle žalovaná v dovolání výslovně napadla závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 27. září 1990 a současně závěr o nutnosti její registrace tehdejším státním notářstvím.

S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná výslovně v dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ).

Zmíněné otázky, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, způsobem naznačeným na jiném místě tohoto rozhodnutí v soudní praxi dosud řešeny nejsou. Za takové řešení - navíc pouze ve vztahu k otázce nutnosti registrace smlouvy bývalým státním notářstvím - nelze pokládat závěry přijaté v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. , uveřejněném na straně 62 v sešitě č. 2 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. , uveřejněném pod č. 16 v sešitě č. 2 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a to především proto, že v citovaných rozhodnutích byla řešena otázka nutnosti registrace smluv, kdy nabyvatelem nemovitostí na základě smlouvy byla fyzická osoba - podnikatel a nikoli, jako v daném případě, osoba právnická - obchodní společnost. S přihlédnutím k obecnému vymezení otázek zásadního právního významu, uvedenému na jiném místě tohoto rozhodnutí, lze za této situace rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Jde - li podle závěru dovolacího soudu o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (, a 2 ), přezkoumal dovolací soud bez jednání ( ) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení a 3 a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k vadě tohoto charakteru došlo. Vady ve smyslu - jak již bylo výše zmíněno - namítány, ani zjištěny nebyly.

S přihlédnutím k dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze žalovanou pokládat za osobu povinnou k vydání nemovitostí ve smyslu , resp. zda z důvodů uvedených v takovou povinnou osobou být nemůže. Pro účely posouzení naplněnosti předpokladu „nabytí věcí od právnických osob (v daném případě do 1. října 1990 včetně)\", uvedeného v , však bude především zapotřebí vyřešit dvě předběžné právní otázky, totiž otázku, zda k účinnosti smlouvy ze dne 27. září 1990 bylo zapotřebí její registrace tehdejším státním notářstvím, a otázku, zda lze tuto smlouvu pokládat za platnou, jak míní žalovaná, či za neplatnou, jak dovodil odvolací soud.

Z důkazuu - smlouvou ze dne 27. září 1990 s názvem hospodářská smlouva - vyplynulo, že uvedená smlouva byla uzavřena mezi I. p. d. P., jako „předávající organizací\" a I. C. společnost s ručením omezeným se sídlem v B. jako „přejímající organizací\", přičemž ke dni podpisu smlouvy, tj. ke dni 27. září 1990, mělo dojít k převodu vlastnického práva k požadovaným nemovitostem za dohodnutou úplatu ve výši 486.532,- Kčs, kterou měla - a to i s přihlédnutím k dodatku č. 1 ze dne 27. září 1990 - přejímající organizace vyrovnat (bezplatným) poskytnutím prostor předávající organizaci do výše smluvené ceny nemovitostí.

S odvolacím soudem nelze souhlasit, dovodil - li (s odkazem na ustanovení a poznámku 9 pod čarou ), že smlouva ze dne 27. září 1990 byla smlouvou kupní ve smyslu obč. zák. Je pravda, že podle se převody vlastnictví národního majetku na jiné organizace než socialistické uskutečňovaly smlouvami podle zvláštního předpisu, jímž bylo podle poznámky 9 pod čarou ustanovení obč. zák. Nelze však přehlédnout, v době uzavření smlouvy ze dne 27. září 1990 již z posléze uvedených důvodů nebylo možné uvažovat o socialistických organizacích na straně jedné a jiných než socialistických organizacích na straně druhé. V návaznosti na ústavní změny provedené ústavními , a - byly totiž v zákoně č. , hospodářský zákoník, , kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník, provedeny rozsáhlé změny. Mimo jiné byly v čl. I. vypuštěny pod položkami 8 a 9 § a 9 vztahující se k socialistickému společenskému vlastnictví a pod položkou 15 až pojednávající o socialistických organizacích. Čl. II. výslovně stanovil, že pokud se v hospodářském zákoníku používalo výrazu „socialistické organizace\", nahrazuje se (tento výraz) výrazem „organizace\". Vychází - li z hospodářského zákoníku (byla vydána podle hosp. zák. jako předpisu zmocňovacího a hosp. zák.), jenž byl citovanou novelou v těchto ohledech změněn, nelze tyto změny v jejich poměrech pominout.

Byl - li v té době (dne 27. září 1990) I. p. d. se sídlem v P. (ústředně řízenou) rozpočtovou organizací (§ 60, § 61 odst. 1 hosp. zák.) a v případě I. C. společnost s ručením omezeným šlo o obchodní společnost (§ 106a, § 106c, § 106n a násl. hosp. zák.), pak případ uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem lze posoudit jedině jako vztah při hospodářském styku právnických osob, tj. vztah hospodářskoprávní ve smyslu hosp. zák., který se v té době spravoval režimem , ve znění pozdějších předpisů; nejde tudíž o vztah občanskoprávní. Proto v daném případě muselo jít o hospodářskou smlouvu (podle hosp. zák.) a nikoliv o smlouvu kupní podle obč. zák., jak nesprávně dovodil odvolací soud (šlo o jiný převod vlastnického práva k věcem, které byly v národním majetku, tedy nikoliv převod, k němuž docházelo při obvyklém hospodaření, a takový převod se uskutečňoval smlouvou podle - po novele provedené podle - hosp. zák.).

V době uzavření dané smlouvy vázal ústavní , kterým se mění a doplňuje ústavní , Československé federativní republiky, a ústavní , o československé federaci, převod majetku státu do vlastnictví fyzických nebo právnických osob na splnění podmínek upravených zákonem Federálního shromáždění. Za takový zákon lze nepochybně považovat , ve znění pozdějších předpisů, jenž v ustanovení umožňoval převody vlastnictví k věcem, které byly v národním majetku, jen pokud to připouštěly prováděcí předpisy. Tímto předpisem byla ve sledované době vyhláška federálního ministerstva financí č. , která platila i pro rozpočtové organizace (srov. citované vyhlášky). Při řešení otázky možnosti (dovolenosti) takového převodu je tedy zapotřebí vycházet z tehdy platného předpisu, tj. , která i v době uzavření dané hospodářské smlouvy měla oporu v ustanovení hosp. zák. jako v ustanovení zmocňovacím a v 75 hosp. zák., podle nichž byla vydána. Zbývá dodat, že citovaná vyhláška je zrušena až s účinností od 1. ledna 2001 , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (srov. pol. 2 ve spojení s citovaného zákona).

Předmětem převodu byl v daném případě rovněž pozemek parc. č. 477 - zastavěná plocha katastrálního území města B. Je nesporné, že ohledně převodu tohoto pozemku výjimka podle povolena nebyla. Neumožňovalo - li ustanovení převod takového pozemku bez povolení výjimky z citovaného ustanovení postupem stanoveným v , pak (hospodářská) smlouva ze dne 27. září 1990 nebyla ohledně zmíněného pozemku uzavřena v souladu s ustanovením ve spojení s hosp. zák. a lze proto uvažovat o její neplatnosti podle hosp. zák., resp. částečné neplatnosti podle hosp. zák. ve spojení s hosp. zák.

I kdyby převod domu vzhledem ke změně společensko-politické situace po roce 1989 bylo možné posoudit jako převod uskutečněný ve společenském zájmu (srov. ), jak v dovolání dovozuje žalovaná, lze hospodářskou smlouvu ze dne 27. září 1990 pokládat za neplatnou podle hosp. zák. nejen ve vztahu k pozemku, nýbrž i ohledně domu, tedy jako celek, proto, že by jinak takto vzniklý vztah byl ve smyslu hosp. zák. hospodářsky neodůvodněný. Nebyl by totiž hospodářsky zdůvodnitelný vztah, kdy by „předávající organizace\" i po uzavření hospodářské smlouvy ze dne 27. září 1990 nadále - v důsledku neplatnosti smlouvy o převodu pozemku - vlastnila pozemek (zastavěnou plochu), byť její vůle směřovala nejen k převodu domu, nýbrž i k převodu pozemku, zatímco „přejímající organizace\", jejíž vůle se vztahovala rovněž na převod obou zmíněných věcí, by získala do svého vlastnictví pouze dům bez pozemku (domem zastavěné plochy). Lze tedy ve svých důsledcích pokládat za správný závěr, podle něhož je smlouva ze dne 27. září 1990 neplatná. Dovolací důvod podle tak v tomto ohledu nebyl uplatněn důvodně.

Ve světle závěru o neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 27. září 1990 jsou dovolací námitky zpochybňující závěr o nutnosti registrace smlouvy tehdejším státním notářstvím pro právní posouzení věci nepodstatné a proto se jimi dovolací soud nezabýval; ani nesprávnost tohoto závěru totiž nemůže nic změnit na tom, že na základě neplatné hospodářské smlouvy nelze nabýt žádné (a tudíž ani vlastnické) právo.

Závěr, že nemovitosti ke dni 1. dubna 1991 fakticky držela žalovaná nebyl dovoláním zpochybněn. Proto se i v této věci uplatní závěr přijatý Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. . V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „právní teorie chápe držbu - oprávnění věc držet - jako jedno z dílčích práv vlastnického práva. Není však vyloučeno, aby držitelem věci (movité či nemovité) byl i někdo jiný než vlastník. Držba předpokládá skutečné - faktické - ovládání věci (složka objektivní) a dále vůli s věcí jako s vlastní nakládat, jakoby mu patřila (složka subjektivní). Pokud by subjekt věc pouze fakticky ovládal, ale chyběla by mu držitelská vůle, to je nakládal by s věcí jako s věcí cizí, nejednalo by se o držbu, ale o tzv. detenci. V případě státní socialistické organizace vzhledem k jejímu specifickému postavení a úpravě práva hospodaření s národním majetkem pak je třeba vyložit pojem držby jako skutečné faktické ovládání věci a vůli s ní nakládat jako subjekt, jemuž příslušelo právo hospodaření\". Ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud rovněž v rozsudku ze dne 29. března 2000, sp. zn. (ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 25. září 2000, sp. zn. odmítajícím ústavní stížnost). Dovolací soud nemá důvodu se od uvedeného právního závěru odchýlit ani v této věci. V daném případě - s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem - pak lze pojem držby vyložit jako skutečné ovládání věci a vůli s ní nakládat jako subjekt, jemuž příslušelo vlastnické právo. Jestliže tedy žalovaná ke dni 1. dubna 1991 požadované nemovitosti fakticky ovládala a také s nimi jako s vlastními nakládala, lze považovat za správný právní názor, že je (ke dni účinnosti ) ve smyslu držela. Je proto podle citovaného ustanovení povinnou osobou k jejich vydání.

Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle , obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami, správný ( věta před středníkem ). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení , , a , když žalovaná nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. listopadu 2000

JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová