Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1807/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ J. P., a B/ E. P., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničí a Ministerstvu vnitra, o 200.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. dubna 1999 č.j. -377, takto :

I. Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998 č.j. -354 v části zamítavého výroku ohledně částky 50.000,- Kč a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 4. 1999 č.j. -377, jímž byl rozsudek okresního soudu v této části výroku potvrzen, se zrušují a v tomto rozsahu se řízení zastavuje; jinak se dovolání zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali náhrady škody za jejich společné movité věci, které byly v roce 1989 jako majetek připadlý státu podle § 453a obč. zák. zabaveny a rozprodány poté, co se žalobci nevrátili ze zahraničí po uplynutí doby, na níž jim byl povolen pobyt v cizině.

Rozsudkem z 18. 8. 1994 č.j. -113 Okresní soud v Jablonci nad Nisou žalobu na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, neboť neshledal odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec z 2. 1. 1995 č.j. -125 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že odpovědnost žalovaných podle je dána, neboť předpoklady ust. obč. zák. nebyly v době, kdy se státní orgány zmocnily majetku žalobců, splněny. V průběhu dalšího řízení žalobci rozšířili žalobu na celkovou částku 200.000,- Kč s příslušenstvím a Okresní soud v Jablonci nad Nisou po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 č.j. -248 žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 150.000.-Kč s úrokem z prodlení, žalobu co do dále požadované částky 50.000.- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem krajského soudu o důvodnosti základu uplatněného nároku, určil výši nároku žalobců na náhradu škody za věci, jež připadly státu podle obč. zák. a byly tzv. realizovány, postupem podle Tento rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. prosince 1996 č.j. -293 změněn jen ve výroku o úrocích z prodlení tak, že se zamítá žaloba požadující úrok z prodlení vyšší než 16 % za dobu od 25.6.1995, jinak byl ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrzen.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 4. 1998 č.j. -326 rozsudek soudu prvního stupně z 13.8.1996 s výjimkou zamítavého výroku a rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil právní názor, že aplikace na danou věc není správná, neboť pro případy, kdy stát v tzv. rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) převzal majetek občanů, platí zvláštní režim restitučních zákonů, konkrétně úprava obsažená v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), která ve vztahu k obecné právní úpravě má povahu zákonů zvláštních. Pro osoby, které jsou tímto zákonem označeny za oprávněné, platí v případech vymezených v ust. tohoto zákona při uplatňování a uspokojování jejich majetkových nároků vůči státu zvláštní úprava tohoto zákona a nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly na stát některým ze způsobů ve zvláštním zákoně uvedených, nelze posuzovat podle obecné právní úpravy , popř. Jak bylo v řízení prokázáno, majetek žalobců byl dne 5.9.1989 tzv. realizován, a to na základě příkazu býv. finančního odboru ONV v J. n. N. ze dne 1.9.1989 k soupisu a zajištění bytového zařízení žalobců. Movitý majetek žalobců přešel tedy v tzv. rozhodném období do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ust. restitučního zákona a pokud by žalobci splňovali podmínky ust. uvedeného zákona, aby je bylo možno považovat za oprávněné fyzické osoby, jsou při uplatnění svého nároku vůči státu vázáni restitučním zákonem a z důvodu přechodu jejich movitých věcí na stát podle obč. zák. nemohou uplatňovat jiné nároky, než které jim restituční zákon přiznává.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozsudkem ze dne 10. 12. 1998 č.j. -354 žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel z právního názoru dovolacího soudu a podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. ve znění pozdějších předpisů) dovodil, že bylo na žalobcích, aby stát, právnickou nebo fyzickou osobu, pokud věci žalobců drží ( a zákona), vyzvali k vydání těchto věcí, a protože jde o movitosti, prokázali ve stanovené lhůtě, kde se nacházejí, a uzavřeli s jejich držiteli dohodu o vydání věcí, a případně v další lhůtě 1 roku uplatnili nárok u soudu. Žalobci tak však neučinili a jejich nárok není dán ani podle ust. zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť majetek jim nebyl odebrán na podkladě soudního rozhodnutí zrušeného , popřípadě rozhodnutí zrušeného podle

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 4. 1999 č.j. -377 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil dovolání, a to k právní otázce, zda v situaci, kdy soupis majetku určeného k realizaci nebyl úplný, a k realizaci části majetku došlo i mimo takto sepsaný soubor, lze i na takto postupně zčásti mimo rozhodné období realizovaný majetkový soubor vztáhnout restituční zákon. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za stavu, kdy stát v době účinnosti (k 1. 4. 1991) již neměl věci žalobců v držení, se povinnými staly fyzické osoby, které tyto věci od státu nabyly, a proto na straně státu není dána pasivní legitimace, a není zde ani dán vůči státu nárok na finanční náhradu za majetek převzatý státem podle ustanovení uvedeného zákona.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání k otázce právního posouzení možnosti aplikace restitučního zákona na křivdy vzniklé jednáním orgánů státu i po 1.1.1990. Poukazují na to, že v průběhu řízení vyšly najevo další skutečnosti, které vedly odvolací soud k vyslovení přípustnosti dovolání, totiž to, že část věcí nacházejících se v bytě žalobců, byla zabavena, tj. převedena na stát až po 1. 1. 1990, a navíc se jednalo o věci, které nebyly pojaty do soupisu. Dovozují, že na věci, které byly převedeny na stát až po rozhodném období ve smyslu , tj. po 1. 1. 1990, nelze tento zákon aplikovat, a pak je nutné si klást otázku, zda takto zabavené věci byly žalobcům odejmuty, převedeny na stát a rozprodány v souladu se zákonem, nebo zda byl tento postup vadný a žalobcům náleží náhrada škody. Dále navrhují přezkoumání stanoviska dovolacího soudu ve věci aplikace na předmětnou věc před koncem rozhodného období, tj. k posouzení odpovědnosti státu za škodu vzniklou jeho protiprávním jednáním ode dne vydání zajišťovacího příkazu ONV (1.9.1989) do 31.12.1989. Podle jejich názoru nelze aplikovat na ty správní akty a protiprávní činy státu, pokud škoda nebyla způsobena jednáním v rozporu se zásadami demokratické společnosti či právy a svobodami chráněnými akty mezinárodního práva, jak jsou vyjmenovány v uvedeného zákona. V tomto případě se jedná o škodu, která byla způsobena jednáním, které bylo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy bez ohledu na jejich charakter norem nedemokratických, či nerespektujících základní práva a svobody, včetně práva vlastnického, práva svobodně vycestovat mimo území republiky a práva kdykoliv se vrátit zpět. Dovozují, že stát jednal v rozporu se svými vlastními zákony, a proto za škodu odpovídá podle , který je zákonem speciálním k , nikoli naopak. Stát na jedné straně tím, že vázal návrat do vlasti na vydání zvláštního povolení, znemožnil žalobcům disponovat s jejich majetkem, a na druhé straně ignoroval fakt, že žalobci zcela evidentně neměli v úmyslu ČSSR bez povolení trvale opustit, takže podmínky ust. obč. zák. nebyly splněny. Navrhují zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné, neboť jeho přípustnost svým výrokem založil odvolací soud ( ). Bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným advokátem podle a opírá se i o přípustný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci.

Ve smyslu ust. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil, a to v rozsahu a z důvodu té právní otázky, pro niž bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno.

Dovolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že řízení je v části ohledně 50.000,- Kč postiženo vadou uvedenou v ust.

Podle je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho bylo třeba.

V dané věci žalobci uplatnili nárok na náhradu škody ve výši 100.000,- Kč za jejich společné movité věci, které byly v roce 1989 jako majetek připadlý státu podle § 453a obč. zák. zabaveny a rozprodány. Podáním ze dne 13.2.1995 a 24.2.1995 rozšířili žalobu na částku 200.000,- Kč jednak z důvodu, že soupis zabraného movitého majetku z r. 1989 je neúplný a nejsou v něm zahrnuty další věci, které se podle jejich tvrzení v bytě nacházely, a jednak z důvodu, že některé věci v seznamu uvedené byly při ocenění v r. 1989 podhodnoceny. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 č.j. -248 žalobě co do částky 150.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl a žalobu co do dále požadované částky 50.000,- Kč zamítl. Výši nároku žalobců na náhradu za věci tzv. realizované a uvedené v soupise pořízeném v r. 1989 bývalým ONV v J. n. N. určil postupem podle a pokud žalobci tvrdili, že tento soupis je neúplný, dovodil, že ani po provedeném dokazování nelze učinit závěr, že se v bytě další věci nacházely. K odvolání žalovaných proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. prosince 1996 č.j. -293 přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 50.000,- Kč nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 č.j. -326 byl rozsudek okresního soudu s výjimkou zamítavého výroku a rozsudek krajského soudu v potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 10. 12.1998 č.j. -354 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobcům 200.000,- Kč, aniž by žalobci v dalším řízení po pravomocném zamítnutí žaloby co do částky 50.000,- Kč rozšířili žalobu o další částku 50.000,- Kč. Rozhodl tak znovu o nároku na zaplacení částky 50.000,- Kč, když přehlédl, že jeho předchozí rozsudek v zamítavém výroku ohledně částky 50.000,- Kč je v právní moci, neboť nebyl odvoláním dotčen a nebyl ani dovolacím soudem zrušen. V dalším řízení nebyla tedy splněna podmínka řízení ve smyslu , spočívající v existenci žaloby /jejího rozšíření/ podle ust. ( ), kterou by se žalobci domáhali přiznání vyšší náhrady za věci, jež připadly státu podle obč. zák. Pokud by žalobci znovu požadovali náhradu škody za věci, jež podle jejich tvrzení se v bytě nacházely a byly státem převzaty mimo soupis, musel by soud v tomto směru řízení zastavit pro překážku věci pravomocně rozsouzené (, , ). Nedostatek podmínky řízení přehlédl i odvolací soud, když rozsudek soudu prvního stupně v celém zamítavém výroku ohledně částky 200.000,- Kč potvrdil.

Protože řízení je v uvedeném rozsahu postiženo vadou podle , byly rozsudky obou stupňů ve výroku ohledně částky 50.000,- Kč zrušeny a řízení bylo podle zastaveno.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení , jestliže odvolací soud přípustnost dovolání svým výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní stránky rozhodnutí. Takto založená přípustnost dovolání úzce souvisí s vymezením možného dovolacího důvodu, jímž je z povahy věci důvod podle , tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dané věci je přípustnost dovolání založena toliko výrokem odvolacího soudu, neboť nejde o žádný z případů přípustnosti podle ustanovení Dovolání žalobců je proto - kromě okolností uvedených v ( ), příp. , přípustné pouze z důvodu podle , a to v rozsahu té právní otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno.

, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen restituční zákon), se podle vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období\") v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popř. v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a/ je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b/ došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c/ byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

V ust. zákon vymezuje podmínky, za nichž je oprávněnou osobou ten, jehož věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v zákona; v ust. se mezi způsoby, jimiž věc přešla na stát, uvádí ust. , v odst. 2 pak případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Ustanovením zákona bylo ust. obč. zák. (ve znění tehdy účinném) zrušeno.

Jak už bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 4. 1998 č.j. -326, pro osoby, které označil za oprávněné, v případech vymezených v platí při uplatňování a uspokojování jejich majetkových nároků vůči státu tento zákon, který je zákonem zvláštním ve vztahu k i k Proto nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly podle obč. zák. do vlastnictví státu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, platí tento zvláštní zákon, který upravuje podmínky a rozsah náhrad poskytovaných státem. Z toho sice vyplývá, že na nárok na náhradu za věci, jež stát převzal v době po 1. 1. 1990, se restituční zákon nevztahuje, avšak právní otázka, pro níž odvolací soud připustil dovolání (tj. otázka aplikace na majetek, který stát převzal mimo rozhodné období ve smyslu tohoto zákona a který nebyl zařazen do soupisu majetku k určeného realizaci), nebyla odvolacím soudem, ostatně ani soudem prvního stupně řešena, neboť o nároku na náhradu škody za věci, které nebyly do seznamu pořízeného bývalým ONV pojaty, odvolací soud v napadeném rozsudku nerozhodoval a takový nárok nebyl ani předmětem řízení po té, co soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 žalobu částečně zamítl, když uzavřel, že nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že se v bytě nacházely další věci do seznamu nezařazené. Skutkový stav, na jehož základě soudy obou stupňů rozhodovaly, neobsahuje žádné zjištění v tom směru, že některé z věcí, o náhradě za něž bylo rozhodováno, by stát převzal až po 1. 1. 1990; naopak jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, byt, v němž se věci žalobců nacházely, byl 5. 12. 1989 předán SBD a vzápětí jinému uživateli. Vzhledem k tomu, že právní otázka, k níž bylo dovolání připuštěno, nebyla v napadeném rozhodnutí řešena a toto rozhodnutí na jejím právním posouzení nespočívá, nemá její řešení vliv ani na posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Uplatněný dovolací důvod podle (tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) není tedy naplněn.

K otázce vztahu k , tedy k tomu, který z nich je zákonem speciálním, vyslovil dovolací soud právní názor v předchozím svém rozhodnutí v této věci, nehledě k tomu, že pro tuto právní otázku nebylo dovolání odvolacím soudem připuštěno ( ), ani navrženo ( ).

Ze shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobců zamítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , věty první a , neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. listopadu 2000

JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová