Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tvo 131/2000

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 4 Ntv 3/2000, bylo podle § 71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby obžalovaných M. H., J. D., M. F. a Z. Š. do 31. 1. 2001.

Proti tomuto usnesení podali všichni obžalovaní ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost.

Obžalovaní M. H. a Z. Š. ve stížnosti namítli, že důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. jsou v jejich případě dovozovány účelově, neboť mají k místu svého bydliště rodinné vazby a nemají žádný důvod vyhýbat se trestnímu stíhání útěkem nebo tím, že by se skrývali. Nemají rovněž v úmyslu páchat trestnou činnost či v ní pokračovat, když namítají, že se trestné činnosti, jejíž spáchání je jim kladeno za vinu, nedopustili. Obžalovaní dále poukázali na průtahy, k nimž v řízení došlo, a to jak v přípravném řízení, tak následně i v řízení před soudem. Jsou proto přesvědčeni, že nejsou ani splněny podmínky pro prodloužení jejich vazby ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. Proto oba navrhli, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení zrušil a propustil je z vazby na svobodu.

Obžalovaní J. D. a M. F. poukázali ve svých stížnostech především na procesní stav věci a s ním související průtahy v řízení, jež ovlivňují délku trvání jejich vazby. Obžalovaný M. F. navíc namítl, že důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm a), c) tr. ř. nejsou v jeho případě dány s ohledem na jeho stálé bydliště, řádnou evidenci jeho osoby na Úřadu práce i životní úroveň, která nebyla natolik tíživá, aby jej nutila páchat trestnou činnost. Z obsahu a smyslu obou stížností lze dovodit, že se obžalovaní domáhají zrušení napadeného usnesení a propuštění z vazby.

Na základě stížností obžalovaných přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, jež mu předcházelo (§ 147 odst. 1 tr. ř.) a dospěl k níže uvedeným závěrům.

Obžalovaní M. H., J. D., M. F. a Z. Š. jsou stíháni pro závažnou majetkovou trestnou činnost, kvalifikovanou v obžalobě jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jichž se měli dopustit ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obžaloba byla podána u Krajského soudu v Plzni dne 28. 9. 1999. Soud v této věci vedené pod sp. zn. konal hlavní líčení od 7. 11. 1999. V průběhu řízení docházelo k odročování hlavního líčení, neboť soud musel v rámci provádění důkazů opakovaně předvolávat svědky, kteří se k hlavnímu líčení nedostavili, popř. bylo hlavní líčení nutno odročit z procesních důvodů (např. pro neúčast obhájce a nesouhlas obžalovaných se substitucí nebo pro nepřítomnost soudce přísedícího, jemuž nebylo poštou včas doručeno vyrozumění o konání hlavního líčení). Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. , došlo navíc ke spojení trestní věci vedené proti obžalovanému Z. Š. pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ke společnému řízení s původní věcí vedenou pod sp. zn. . Poslední hlavní líčení se ve věci konalo v září 2000, přičemž z důvodu nutnosti předvolat další svědky je bylo nutno odročit na 27. 11. 2000.

Obžalovaní M. H., J. D. a M. F. byli vzati do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. , s účinností od 11. 11. 1998, přičemž obžalovaný Z. Š. byl vzat do vazby usnesením soudkyně téhož soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , s účinností od 17. 11. 1998. U všech obžalovaných byly shledány důvody vazby podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř. v tehdy účinném znění. V průběhu řízení došlo k omezení důvodů vazby a obžalovaní byli do současné doby ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 odst. 1, písm. a), c) tr. ř.

Zákonná dvouletá lhůta trvání vazby (§ 71 odst. 3 věta první tr. ř.) u obžalovaných M. H., J. D. a M. F. uplyne dnem 11. 11. 2000, u obžalovaného Z. Š. dnem 17. 11. 2000. Návrh na prodloužení této lhůty nad dva roky podal za podmínek § 71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze předseda senátu Krajského soudu v Plzni. Předmětný návrh odůvodnil vývojem řízení a jeho současným stavem, jenž neumožňoval skončit trestní stíhání obžalovaných ve lhůtě dvou let.

Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u všech obžalovaných dosud důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Lze je dovodit především z pokračujícího charakteru trestné činnosti, pro níž jsou obžalovaní stíháni, skládající se z řady po sobě jdoucích útoků, i ze skutečností, že s ohledem na sociální poměry obžalovaných tato trestná činnost musela představovat významný zdroj jejich příjmů. Závěry učiněné v napadeném usnesení lze proto v daném směru považovat za správné a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil.

Naproti tomu nelze z napadeného usnesení zjistit, o jaké konkrétní skutečnosti opírá Vrchní soud v Praze existenci důvodů tzv. útěkové vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Rovněž v předcházejících rozhodnutích soudů o vazbě obžalovaných nejsou takové důvody konstatovány a pouze v obecné rovině je dovozována obava, že obžalovaní uprchnou anebo se budou skrývat vzhledem k ohrožení výrazným trestem odnětí svobody. K tomu je třeba poznamenat, že vazba obviněného, kterému hrozí vysoký trest, je odůvodněná ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. jen za předpokladu zjištění některé další konkrétní skutečnosti, týkající se zejména osoby pachatele anebo okolností případu, které v souvislosti s předpokládanou citelnou sankcí obavu z útěku odůvodňují (srov. R 64/92). V napadeném usnesení však není takovými skutečnostmi argumentováno a nelze je jednoznačně zjistit ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud proto důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. u žádného z obžalovaných neshledal a v této části považoval jejich stížnost za důvodnou.

Pokud Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení dovodil, že v předmětné věci jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby obžalovaných podle § 71 odst. 3 tr. ř., je třeba tyto závěry považovat za správné a odůvodněné. Rovněž Nejvyšší soud má za to, že trestní stíhání obžalovaných se nepodařilo skončit ve dvouleté vazební lhůtě z důvodů, které nemají povahu neodůvodněných průtahů v řízení. Stalo se tak především proto, že v dané věci bylo nutno provádět rozsáhlejší dokazování a dále s ohledem na to, že hlavní líčení muselo být odročováno i z některých dalších procesních důvodů, spočívajících v tom, že obžalovaní uplatňovali svá obhajovací práva (nesouhlas se substitucí) nebo v důsledku vadného doručení poštou nebyl o konání hlavního líčení vyrozuměn přísedící. V úvahu bylo nutno vzít i to, že některé z předvolaných osob se k hlavnímu líčení nedostavovaly. Pokud tedy docházelo k prodlužování řízení, nestalo se tak pro zaviněnou nečinnost soudu, ale se shora uvedených objektivních důvodů a též pro obtížnost projednávané věci. Při stávajících důvodech vazby u obžalovaných současně hrozí, že jejich propuštěním na svobodu by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle § 1 odst. 1 tr. ř. spočívá nejen v tom, že trestné činy musí být náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, ale též v předcházení a zamezování trestné činnosti.

Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud rozhodl ve věci tak, že z podnětu stížností obžalovaných podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a poté vlastním výrokem omezil důvody vazby všech obžalovaných na důvody uvedené v ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž podle § 71 odst. 3 tr. ř. vazbu obžalovaných prodloužil do 31. 1. 2001, tj. na dobu, která se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze věci, tak vzhledem ke stadiu, v němž se trestní stíhání obžalovaných nyní nachází.

K námitkám obžalovaných M. H. a Z. Š., které se týkají otázek jejich viny resp. neviny, nemohl Nejvyšší soud přihlížet, neboť v řízení o prodloužení vazby nelze řešit meritorní otázku, zda obžalovaný je či není vinen. Shromážděné důkazy mohly být posuzovány pouze z hlediska ustanovení § 68 věta druhá tr. ř., a na tomto základě je možno učinit závěr, že vazba je odůvodněna též skutkovými okolnostmi.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 9. listopadu 2000

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler