Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1181/2011

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Vrchní soud v Praze 1181/2011

-24

U S N E S E N Í

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a Mgr. Tomáše Brauna ve věci dlužnice Zuzany Herianové, bytem Revoluční 405, Kladruby, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. -14 ze dne 22. července 2011

t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. -14 ze dne 22. července 2011 se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením v insolvenčním řízení týkajícím se Zuzany Herianové (dále jen dlužnice) změnil na základě odvolání insolvenční správkyně Plzeňské insolvenční, v.o.s. (dále jen správkyně) a zajištěné věřitelky České spořitelny, a.s. (dále jen Banka) body II. až V. výroku usnesení ze dne 2.6.2011 (dále též jen původní usnesení) tak, že vyslovil souhlas s tím, aby správkyně vydala Bance z výtěžku zpeněžení nemovitostí specifikovaných v bodě I. výroku původního usnesení zapsaných na listu vlastnictví č. 200 pro katastrální území Vránov a obec Staňkov u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště Domažlice (dále též jen nemovitosti) částku ve výši 665.051,75 Kč (bod II. výroku), uspokojila náklady spojené se zpeněžením nemovitostí ve výši 26.724,- Kč a svoji odměnu (včetně DPH) ve výši 15.961,- Kč (bod III. výroku), vyplatila dlužnici zůstatek výtěžku zpeněžení ve výši 42.263,25 Kč (bod IV. výroku) a provedla úhradu těchto částek do 15 dnů od právní moci usnesení (bod V. výroku).

V odůvodnění usnesení soud v první řadě uvedl, že poté, co dospěl k závěru, že odvolání správkyně a Banky lze v plném rozsahu vyhovět, postupoval dle ust. (dále jen ) a původní usnesení v napadeném rozsahu změnil. Ve skutkové rovině vyšel z toho, že pohledávka Banky vůči dlužnici činí (po částečném zpětvzetí pohledávky) 665.051,75 Kč, že nemovitosti byly zpeněženy za 750.000,- Kč a že náklady na jejich zpeněžení, s nimiž Banka vyslovila souhlas, činily (včetně DPH) 26.724,- Kč. Upřesnil, že tyto náklady sestávaly z nákladů za pořízení dvou výpisů z katastru nemovitostí ve výši 200,- Kč, cestovného správkyně ve výši 2.420,- Kč a odměny za právní pomoc ve výši 19.650,- Kč, kterou správkyni poskytl Mgr. Milan Edelmann.

V rovině právního posouzení věci soud konstatoval, že dle ust. činí odměna insolvenčního správce 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli, v daném případě 2 % z částky 665.051,75 Kč, tj. 13.201,- Kč, což s připočtením 20 % DPH představuje celkem částku 15.961,- Kč. Uzavřel na tom, že zůstatek výtěžku zpeněžení ve výši 42.263,25 Kč (750.000,- Kč – 665.051,75 Kč – 26.724,- Kč – 15.961,- Kč) náleží dlužnici, neboť jej v situaci, kdy je úpadek řešen oddlužením formou splátkového kalendáře (jako v posuzovaném případě) nelze považovat za jiný mimořádný příjem dle ust. .

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podala dlužnice (v rozsahu bodů II. a III. výroku, jimiž byl správkyni udělen souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí Bance a uspokojením nákladů spojených se zpeněžením nemovitostí a její odměny) včasné odvolání, v němž namítala, že oproti původnímu usnesení (obsahujícímu poučení o tom, že odvolání není přípustné) byla v napadeném usnesení částka určená k uspokojení Banky navýšena z částky 623.308,27 Kč na částku 665.051,75 Kč, aniž by insolvenční soud vysvětlil proč. Nesouhlasila ani s výdajem vynaloženým na právní pomoc ve výši 19.650,- Kč a namítala, že jednalo-li se o odměnu za sepsání kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, jde o výdaj, jehož výše odporuje dobrým mravům.

Vrchní soud v Praze považoval v první řadě za nutné připomenout, že se k otázce přípustnosti odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud podle ust. uděluje insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, vyjádřil

například již v usneseních sp.zn. , ze dne 20.10.2009 a sp.zn. , ze dne 12.11.2010, v nichž konstatoval, že toto usnesení nenáleží svou povahou mezi rozhodnutí insolvenčního soudu činěná při výkonu dohlédací činnosti dle ust. ani mezi rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, proti nimž není odvolání přípustné dle ust. či ust. (dále jen ), ale jde o rozhodnutí, jímž insolvenční soud podle zjištěného skutkového stavu věci rozhoduje o tom, zda jsou splněny podmínky k vyplacení výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a v jaké výši. Protože ze žádného ustanovení ani neplyne, že toto rozhodnutí nelze odvoláním napadnout, nutno dovodit, že nejen zajištěný věřitel, jenž je jím přímo dotčen, ale též kterýkoliv z nezajištěných věřitelů, jakož i dlužník nebo jiné osoby uplatňující právo (ust. ) jsou oprávněni podat proti němu odvolání, neboť toto rozhodnutí má bezprostřední dopad na uspokojení všech ostatních (nezajištěných) pohledávek (ust. a násl. ) před rozvrhem (ust. ) anebo při rozvrhu (ust. ) a týká se tedy všech účastníků insolvenčního řízení (ust. a násl. ). Jinak řečeno, proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud udílí podle ust. insolvenčnímu správci souhlas k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je odvolání přípustné. Poučení o nepřípustnosti odvolání proti původnímu usnesení je tudíž nesprávné, což soud prvního stupně (byť nepřímo) akceptoval i v odůvodnění napadeného usnesení.

Vrchní soud v Praze se dále zabýval otázkou, zda zákon připouští, aby o odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud podle ust. uděluje souhlas insolvenčnímu správci s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli a jímž v případě oddlužení formou splátkového kalendáře schvaluje výši nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění a odměnu insolvenčního správce určenou z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele, rozhodl postupem dle ust. přímo insolvenční soud, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle ust. může rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení, proti kterým je odvolání přípustné, na jeho základě změnit také soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví; to neplatí, jde-li o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření nebo o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení je speciální procesní úpravou autoremedury v insolvenčním řízení, jež dle ust. vylučuje (nahrazuje) úpravu tohoto institutu obsaženou v ust. a jehož cílem je, jak plyne z důvodové zprávy k , posílit princip autoremedury v insolvenčním řízení a tím přispět k vyšší operativnosti a ke zrychlení insolvenčního řízení. Podmínkou k jeho aplikaci, tedy k tomu, aby o odvolání rozhodl přímo insolvenční soud (soud prvního stupně), který napadené usnesení vydal, ovšem je, že odvolání v celém rozsahu vyhoví a že odvolání nesměřuje proti rozhodnutí, jímž bylo nařízeno předběžné opatření nebo proti rozhodnutí ve věci samé.

V posuzované věci není pochyb o tom, že insolvenční soud odvoláním směřujícím proti původnímu usnesení v celém rozsahu vyhověl (byť to z jeho odůvodnění, jak dlužnice důvodně namítala, není zcela patrné) a že odvolání nesměřují proti rozhodnutí, jímž bylo nařízeno předběžné opatření. Zbývá proto posoudit, zda odvolání směřují proti rozhodnutí ve věci samé, či nikoli. Výkladem toho, které rozhodnutí soudu prvního stupně v insolvenční věci je rozhodnutím „ve věci samé“ se z pohledu splnění podmínky přípustnosti dovolání, který však lze aplikovat i při posuzování splnění podmínky přípustnosti autoremedury dle ust. , již zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení sp.zn. ze dne 20.1.2011. Zde uvedl, že jde jednak o tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy o rozhodnutí, jež z pohledu režimu, jemuž jsou dlužníci podrobováni v insolvenčním řízení, vede ke změně jejich právního postavení v tomto řízení, jednak o rozhodnutí, jimiž je konečným způsobem rozdělován mezi věřitele dlužníkův majetek (jimiž jsou konečným způsobem uspokojovány pohledávky dlužníkových věřitelů), jakož i rozhodnutí, jimiž je předtím (před konečným uspokojením pohledávek dlužníkových věřitelů) uzavírán proces zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Mezi rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé tak podle názoru Nejvyššího soudu náleží též usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce dle ust. a rozvrhové usnesení dle ust. včetně usnesení o povolení částečného rozvrhu dle ust. a dalšího rozvrhového usnesení dle ust. .

Odvolací soud je tudíž přesvědčen o tom, že mezi rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé náleží též usnesení, jímž insolvenční soud podle ust. uděluje souhlas insolvenčnímu správci s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (jde o rozhodnutí, jímž je konečným způsobem uspokojována pohledávka zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna) a jímž v případě oddlužení formou splátkového kalendáře (kdy se po zpeněžení zajištěného majetku nepostupuje dle ustanovení o konečné zprávě a rozvrhu v konkursu) schvaluje výši nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění a odměnu insolvenčního správce určenou z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele (jde o rozhodnutí, jímž je uzavírán proces zpeněžení majetku sloužícího k zajištění dle ust. ).

Soud prvního stupně proto pochybil, pokud v rámci autoremedury postupem dle ust. sám rozhodl o odvoláních správkyně a Banky proti původnímu usnesení namísto toho, aby postupem dle ust. předložil věc k rozhodnutí odvolacímu soudu. Z těchto důvodů postupoval odvolací soud podle ust. a , napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 10. ledna 2012

JUDr. Jiří K a r e t a, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Brožová Eva