Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
A5C70DBC7B879B0DC1257A4E00687610.html
HTML · 23.88 KB
No categories available
28 Cdo 2449/99
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 3l.l0.l99l, aby bylo žalované straně uloženo vydat jí dům čp. 112 v K. a nahradit jí náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně spolu se svým manželem byli bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 112 v K. spolu s pozemky parc. č. 39l (o výměře 205 m2) a parc. č. 2009/2 (o výměře 953 m2); tyto nemovitosti však propadly ve prospěch státu, když oba spoluvlastníci byli odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l z 31.8.1972, sp.zn. 9 T 149/72 , pro tehdy trestný čin opuštění republiky; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30.11.l990, sp.zn. Rt 1052/90, byl uvedený rozsudek zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, a trestní stíhání bylo zastaveno. Kupní smlouvou z 23.5.1973, uzavřenou mezi bývalým Místním národním výborem v K. a žalovanými, byly uvedené nemovitosti převedeny na žalované. K prodeji došlo přesto, že se o koupi domu ucházel i syn žalobkyně M. V.; kupující J. S. byl tehdy místopředsedou bývalého Okresního národního výboru v L., o tyto nemovitosti se ucházel a byl osobně i přítomen při jednání rady Místního národního výboru v K. dne 18.1.1973, na němž se o prodeji domu čp. 112 rozhodovalo. V žalobě bylo ještě uvedeno, že dům byl prodán za nápadně nízkou cenu. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Původně žalovaní J. S. a R. S. navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně není v tomto případě aktivně legitimována k podání žaloby o vydání nemovitostí vůči nim. Žalovaní poukazovali na to, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly předmětem přídělu podle přídělové listin y ze 6.l0.l948 ve prospěch PhDr. S. J., jak byl tento příděl zapsán ve vložce č. 709 pozemkové knihy pro katastrální území K. Žalovaní nezískali pozemky uváděné v žalobě žalobkyně ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.
Soud prvního stupně konstatoval obsah listinných dokladů předložených účastníky řízení a rozsudkem z 11.11.1992, čj. 16 C 1393/91 -9, Okresního soudu v Liberci, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 690,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 26.l0.l993, sp.zn. 29 Co 650/93 , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že věc nebyla dostatečným způsobem objasněna po stránce skutkové a že si soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení § 5 odst. l a 4 zákona č. 87/l99l Sb., pokud šlo o lhůtu k uplatnění nároku podle zákona č. 87/l99l Sb. i pokud šlo o znění žalobního návrhu u soudu ohledně tohoto nároku.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyslechl žalobkyni a původně žalované J. S. a R. S., jako účastníky řízení, vyslechl svědky J. K., A. T., V. N., M. V. a J. Š., vyžádal si spisy Okresního úřadu, finančního referátu v L. ohledně prodeje domu čp. 112 v K., a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z l.l0.l997, čj. l6 C 1393/91 -74, bylo žalovaným J. S. a R. S. uloženo vydat žalobkyni dům čp. 112 (nyní označený evidenčním číslem 31) v K. do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1.955,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 871991 Sb. jako manželka původního vlastníka nemovitostí PhDr. S. J. (zemřelého 10.6.1981), s nímž uzavřela manželství dne 30.3.1965. Dále se v rozsudku poukazovalo na to, že žalovaní J. S. a R. S. získali nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyně na základě kupní smlouvy z 23.5.1973, uzavřené mezi nimi a bývalým Místním národním výborem v K. o prodeji domu čp. 112 v K. za 4.272,85 Kč, a na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 39l1 (o výměře 205 m2) a parc. č. 2009/2 (o výměře 953 m2); tyto uvedené právní úkony byly registrovány bývalým státním notářstvím s účinností k 6.6.1973. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl pak soud prvního stupně k výslednému závěru, že v daném případě „lze shrnout, že rada bývalého Místního národního výboru v K. v rozporu s vyhláškou č. 104/1966 Sb. bezplatně převedla do užívání žalovaných nemovitost čp. 112 v K. včetně pozemků, při rozhodování o udělení souhlasu k odprodeji nemovitostí vzala v úvahu jako uchazeče o koupi pouze žalovaného J. S., ačkoli syn žalobkyně M. V. měl dlouho trvající zájem nemovitost odkoupit, stejně tak jako žalovaní, k rekreačním účelům\". Protože tento postup nebyl v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 104/1966 Sb. , soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalované R. S. i žalovaného J. S. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozsudkem z 29.6.1999, sp.zn. 29 Co 138/98 . Rozsudek soudu prvního stupně z 1.10.1997, čj. l6 C 1393/91 -74, byl potvrzen a žalovanému V. S. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.755,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku poukazoval odvolací soud zejména to, že v průběhu odvolacího řízení zemřel 22.1.1999 žalovaný J. S., jehož dědicem se stal (jak vyplynulo z výsledků řízení u Okresního soudu v Liberci, vedeného pod sp.zn. D 325/98 ) V. S., syn uvedeného zůstavitele, s nímž pak odvolací soud v řízení o odvolání dále jednal.
Žalobkyni pokládal odvolací soud za oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. jako manželku původního vlastníka domu čp. 112 v K. Odvolací soud vycházel i z toho, že nárok na vydání tohoto domu byl uplatněn včas (dne 23.5.1991) podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a tento nárok byl uplatněn žalobou u soudu (dne 31.10.1991) ve lhůtě stanovené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 5, v druhém odstavci) uváděl, že pozemek parc. č. 391 v K. „není předmětem sporu\".
Žalovaného V. S. posuzoval odvolací soud jako osobu povinnou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , protože dům čp. 112 v K. na něj přešel v důsledku dědictví po původním žalovaném J. S. a v řízení o dědictví po tomto zůstaviteli byla uzavřena i dohoda dědiců, podle níž byl spoluvlastnický díl patřící R. S., která byla rovněž dědičkou po zůstaviteli J. S., převeden na žalovaného V. S.
Co do nabytí domu čp. 112 v K. kupní smlouvou z 23.5.1973 J. S., otcem žalovaného V. S., dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tu šlo o nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože bývalý Místní národní výbor v K. postupoval při prodeji uvedeného domu v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 104/1966 Sb. , o správě národního majetku. Odvolací soud poukazoval na to, že bývalý Místní národní výbor v K. disponoval s domem čp. 112 dříve, než mu byla převedena jeho správa smlouvou podle ustanovení § 347 tehdy platného zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku), nebylo před prodejem domu rozhodnuto o přebytečnosti tohoto národního majetku ve smyslu ustanovení vyhlášky č. 104/1966 Sb. a při prodeji domu byl zcela opomenut další uchazeč o koupi domu, který svou žádost uplatnil s časovým předstihem.
Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu . Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Výrok o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl odvolacím soudem učiněn k řešení otázky pasívní legitimace žalovaného V. S. v dané právní věci, na kterého přešel dům čp. 112 v K. v souvislosti s děděním majetku; odvolací soud měl za to, že tato otázka nebyla ještě judikaturou soudů řešena.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného V. S. v řízení zastupoval, dne 18.7.1999 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo u Okresního soudu v Liberci podáno 30.7.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla mu vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu i na ustanovení § 239 odst. 1 téhož právního předpisu. Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu .
Podle názoru dovolatele byla žaloba žalobkyně o vydání nemovitosti neopodstatněná, protože žalobkyně není vlastníkem domu čp. 112 v K.; mohla proto uplatnit jen žalobu „na uzavření dohody o vydání nemovitosti\". Dovolatel měl za to, že „jelikož žalobkyně setrvala na původně formulovaném žalobním návrhu (petitu), znějícím na vydání věci, je již nyní její nárok promlčen, neboť nebyl uplatněn řádně a včas ve lhůtě stanovené v § 5 zákona č. 87/1991 Sb. ; v řízení před soudem byla námitka promlčení vznesena\".
Dovolatel uplatňoval také názor, že on sám je sice osobou blízkou nabyvatelů ze smlouvy z 23.5.1973 - svých rodičů J. S. a R. S., ale dům čp. 112 v K. (ani k němu patřící pozemky) nebyly na něj převedeny na základě smlouvy, nýbrž je nabyl přechodem na základě výsledků řízení o dědictví; v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není nic uvedeno o přechodu nemovitostí na blízké osoby nabyvatelů; extenzivní výklad tohoto ustanovení, jak jej učinil odvolací soud, nemá tedy oporu v zákoně. Dovolatel byl přesvědčen, že není osobou, na niž by se vztahovalo ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. , a není proto v tomto sporu pasívně legitimován.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb. , podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb. ), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb. ).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu , protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Liberci z 1.10.1997, čj. 16 C 1393/91 -74), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (z 11.12.1992, čj. 16 C 1393/91 -9), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (svým usnesením z 26.10.1993, sp.zn. 29 Co 650/93 ). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu je dána dovolateli v celém rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden (srov. § 242 odst. 1 občanského soudního řádu ), a to bez ohledu na užší vymezení přípustnosti dovolání, učiněné odvolacím soudem podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu ; z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu proto dovolací soud vycházel v řízení o dovolání v daném případě.
Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v daném případě zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 a § 5 zákona č. 87/2991 Sb., která se na tuto právní věc nepochybně vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 /248/ a na str. 115 /249/), že žaloba o vydání věci je plně adekvátním prostředkem k uplatnění nároku na vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. , stejně jako ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb. , přičemž tu nejde o právní prostředek ochrany proti neoprávněným zásahům do vlastnických práv ve smyslu ustanovení § 126 občanského zákoníku , ale o zvláštní právní institut restituce (rehabilitace) práv původního vlastníka (nebo jeho právních nástupců) za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo (na str. 115 /249/), že lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (stejně jako v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. ) jsou lhůtami promlčecími.
V tomtéž stanovisku bylo dále vyloženo (na str. 118 /252/ ročníku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že i na blízké osoby nabyvatelů věcí (podle § 4 odst. 2 , in fine, zákona č. 87/1991 Sb. ), které získaly věci děděním přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ) do výše nabytého dědictví z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy (platnými v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Z těchto právních závěrů, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vycházel dovolací soud i v daném případě a shledal, že také odvolací soud v podstatě z těchto právních závěrů vycházel, a to jak v posuzování právní povahy žaloby o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. , tak i při výkladu povahy a trvání lhůt podle ustanovení § 5 odst. 2 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (když v daném případě měl z výsledků dokazování doložena data výzvy k vydání věci dnem 23.5.1991 a data uplatnění nároku na vydání věci žalobou u soudu dne 31.10.1991) a posléze v posouzení právní povinnosti povinné osoby vydat věc oprávněné osobě i co do majetku zděděného, a to do výše nabytého dědictví.
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a že je v tomto případě dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu .
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu .
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 7. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková