Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2449/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 3l.l0.l99l, aby bylo žalované straně uloženo vydat jí dům čp. 112 v K. a nahradit jí náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně spolu se svým manželem byli bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 112 v K. spolu s pozemky parc. č. 39l (o výměře 205 m2) a parc. č. 2009/2 (o výměře 953 m2); tyto nemovitosti však propadly ve prospěch státu, když oba spoluvlastníci byli odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l z 31.8.1972, sp.zn. , pro tehdy trestný čin opuštění republiky; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30.11.l990, sp.zn. Rt 1052/90, byl uvedený rozsudek zrušen podle , o soudní rehabilitaci, a trestní stíhání bylo zastaveno. Kupní smlouvou z 23.5.1973, uzavřenou mezi bývalým Místním národním výborem v K. a žalovanými, byly uvedené nemovitosti převedeny na žalované. K prodeji došlo přesto, že se o koupi domu ucházel i syn žalobkyně M. V.; kupující J. S. byl tehdy místopředsedou bývalého Okresního národního výboru v L., o tyto nemovitosti se ucházel a byl osobně i přítomen při jednání rady Místního národního výboru v K. dne 18.1.1973, na němž se o prodeji domu čp. 112 rozhodovalo. V žalobě bylo ještě uvedeno, že dům byl prodán za nápadně nízkou cenu. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Původně žalovaní J. S. a R. S. navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně není v tomto případě aktivně legitimována k podání žaloby o vydání nemovitostí vůči nim. Žalovaní poukazovali na to, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly předmětem přídělu podle přídělové y ze 6.l0.l948 ve prospěch PhDr. S. J., jak byl tento příděl zapsán ve vložce č. 709 pozemkové knihy pro katastrální území K. Žalovaní nezískali pozemky uváděné v žalobě žalobkyně ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.

Soud prvního stupně konstatoval obsah listinných dokladů předložených účastníky řízení a rozsudkem z 11.11.1992, čj. -9, Okresního soudu v Liberci, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 690,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 26.l0.l993, sp.zn. , a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že věc nebyla dostatečným způsobem objasněna po stránce skutkové a že si soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení § 5 odst. l a 4 zákona č. 87/l99l Sb., pokud šlo o lhůtu k uplatnění nároku podle zákona č. 87/l99l Sb. i pokud šlo o znění žalobního návrhu u soudu ohledně tohoto nároku.

V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyslechl žalobkyni a původně žalované J. S. a R. S., jako účastníky řízení, vyslechl svědky J. K., A. T., V. N., M. V. a J. Š., vyžádal si spisy Okresního úřadu, finančního referátu v L. ohledně prodeje domu čp. 112 v K., a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z l.l0.l997, čj. -74, bylo žalovaným J. S. a R. S. uloženo vydat žalobkyni dům čp. 112 (nyní označený evidenčním číslem 31) v K. do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1.955,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 871991 Sb. jako manželka původního vlastníka nemovitostí PhDr. S. J. (zemřelého 10.6.1981), s nímž uzavřela manželství dne 30.3.1965. Dále se v rozsudku poukazovalo na to, že žalovaní J. S. a R. S. získali nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyně na základě kupní smlouvy z 23.5.1973, uzavřené mezi nimi a bývalým Místním národním výborem v K. o prodeji domu čp. 112 v K. za 4.272,85 Kč, a na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 39l1 (o výměře 205 m2) a parc. č. 2009/2 (o výměře 953 m2); tyto uvedené právní úkony byly registrovány bývalým státním notářstvím s účinností k 6.6.1973. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl pak soud prvního stupně k výslednému závěru, že v daném případě „lze shrnout, že rada bývalého Místního národního výboru v K. v rozporu s bezplatně převedla do užívání žalovaných nemovitost čp. 112 v K. včetně pozemků, při rozhodování o udělení souhlasu k odprodeji nemovitostí vzala v úvahu jako uchazeče o koupi pouze žalovaného J. S., ačkoli syn žalobkyně M. V. měl dlouho trvající zájem nemovitost odkoupit, stejně tak jako žalovaní, k rekreačním účelům\". Protože tento postup nebyl v souladu s tehdy platnou , soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení

Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn podle ustanovení a podle ustanovení a č.

O odvolání žalované R. S. i žalovaného J. S. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozsudkem z 29.6.1999, sp.zn. . Rozsudek soudu prvního stupně z 1.10.1997, čj. -74, byl potvrzen a žalovanému V. S. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.755,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání.

V odůvodnění svého rozsudku poukazoval odvolací soud zejména to, že v průběhu odvolacího řízení zemřel 22.1.1999 žalovaný J. S., jehož dědicem se stal (jak vyplynulo z výsledků řízení u Okresního soudu v Liberci, vedeného pod sp.zn. ) V. S., syn uvedeného zůstavitele, s nímž pak odvolací soud v řízení o odvolání dále jednal.

Žalobkyni pokládal odvolací soud za oprávněnou osobu podle ustanovení jako manželku původního vlastníka domu čp. 112 v K. Odvolací soud vycházel i z toho, že nárok na vydání tohoto domu byl uplatněn včas (dne 23.5.1991) podle ustanovení a tento nárok byl uplatněn žalobou u soudu (dne 31.10.1991) ve lhůtě stanovené v Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 5, v druhém odstavci) uváděl, že pozemek parc. č. 391 v K. „není předmětem sporu\".

Žalovaného V. S. posuzoval odvolací soud jako osobu povinnou podle ustanovení , protože dům čp. 112 v K. na něj přešel v důsledku dědictví po původním žalovaném J. S. a v řízení o dědictví po tomto zůstaviteli byla uzavřena i dohoda dědiců, podle níž byl spoluvlastnický díl patřící R. S., která byla rovněž dědičkou po zůstaviteli J. S., převeden na žalovaného V. S.

Co do nabytí domu čp. 112 v K. kupní smlouvou z 23.5.1973 J. S., otcem žalovaného V. S., dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tu šlo o nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože bývalý Místní národní výbor v K. postupoval při prodeji uvedeného domu v rozporu s tehdy platnou , o správě národního majetku. Odvolací soud poukazoval na to, že bývalý Místní národní výbor v K. disponoval s domem čp. 112 dříve, než mu byla převedena jeho správa smlouvou podle ustanovení tehdy platného (hospodářského zákoníku), nebylo před prodejem domu rozhodnuto o přebytečnosti tohoto národního majetku ve smyslu ustanovení a při prodeji domu byl zcela opomenut další uchazeč o koupi domu, který svou žádost uplatnil s časovým předstihem.

Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrzen podle ustanovení . Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními a a ustanoveními

Výrok o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl odvolacím soudem učiněn k řešení otázky pasívní legitimace žalovaného V. S. v dané právní věci, na kterého přešel dům čp. 112 v K. v souvislosti s děděním majetku; odvolací soud měl za to, že tato otázka nebyla ještě judikaturou soudů řešena.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného V. S. v řízení zastupoval, dne 18.7.1999 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo u Okresního soudu v Liberci podáno 30.7.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení .

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla mu vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení i na ustanovení téhož právního předpisu. Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení .

Podle názoru dovolatele byla žaloba žalobkyně o vydání nemovitosti neopodstatněná, protože žalobkyně není vlastníkem domu čp. 112 v K.; mohla proto uplatnit jen žalobu „na uzavření dohody o vydání nemovitosti\". Dovolatel měl za to, že „jelikož žalobkyně setrvala na původně formulovaném žalobním návrhu (petitu), znějícím na vydání věci, je již nyní její nárok promlčen, neboť nebyl uplatněn řádně a včas ve lhůtě stanovené v ; v řízení před soudem byla námitka promlčení vznesena\".

Dovolatel uplatňoval také názor, že on sám je sice osobou blízkou nabyvatelů ze smlouvy z 23.5.1973 - svých rodičů J. S. a R. S., ale dům čp. 112 v K. (ani k němu patřící pozemky) nebyly na něj převedeny na základě smlouvy, nýbrž je nabyl přechodem na základě výsledků řízení o dědictví; v ustanovení není nic uvedeno o přechodu nemovitostí na blízké osoby nabyvatelů; extenzivní výklad tohoto ustanovení, jak jej učinil odvolací soud, nemá tedy oporu v zákoně. Dovolatel byl přesvědčen, že není osobou, na niž by se vztahovalo ustanovení , a není proto v tomto sporu pasívně legitimován.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 , podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn ( ), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností (tj. před 1.1.1996; srov. článek V. ).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení , protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Liberci z 1.10.1997, čj. -74), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (z 11.12.1992, čj. -9), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (svým usnesením z 26.10.1993, sp.zn. ). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je dána dovolateli v celém rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden (srov. ), a to bez ohledu na užší vymezení přípustnosti dovolání, učiněné odvolacím soudem podle ustanovení ; z ustanovení proto dovolací soud vycházel v řízení o dovolání v daném případě.

Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v daném případě zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 a § 5 zákona č. 87/2991 Sb., která se na tuto právní věc nepochybně vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 /248/ a na str. 115 /249/), že žaloba o vydání věci je plně adekvátním prostředkem k uplatnění nároku na vydání věci ve smyslu ustanovení , stejně jako ve smyslu ustanovení , přičemž tu nejde o právní prostředek ochrany proti neoprávněným zásahům do vlastnických práv ve smyslu ustanovení , ale o zvláštní právní institut restituce (rehabilitace) práv původního vlastníka (nebo jeho právních nástupců) za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo (na str. 115 /249/), že lhůty uvedené v ustanovení (stejně jako v ustanovení ) jsou lhůtami promlčecími.

V tomtéž stanovisku bylo dále vyloženo (na str. 118 /252/ ročníku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že i na blízké osoby nabyvatelů věcí (podle , in fine, ), které získaly věci děděním přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení ) do výše nabytého dědictví z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy (platnými v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Z těchto právních závěrů, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vycházel dovolací soud i v daném případě a shledal, že také odvolací soud v podstatě z těchto právních závěrů vycházel, a to jak v posuzování právní povahy žaloby o vydání věci podle , tak i při výkladu povahy a trvání lhůt podle ustanovení odst. 4 (když v daném případě měl z výsledků dokazování doložena data výzvy k vydání věci dnem 23.5.1991 a data uplatnění nároku na vydání věci žalobou u soudu dne 31.10.1991) a posléze v posouzení právní povinnosti povinné osoby vydat věc oprávněné osobě i co do majetku zděděného, a to do výše nabytého dědictví.

Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a že je v tomto případě dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení .

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení a 5 .

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 7. listopadu 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková