Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2969/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 1999, č. j. -107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. června 1999, č. j. -107, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 15. ledna 1999, č. j. -68, jímž byla v tomto výroku s odkazem na ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění po nálezu Ústavního soudu České republiky publikovaném pod č. 2/1997 Sb. (dále jen „restituční zákon\"), zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání podílů na nemovitostech („domu čp. 822 se stavební parcelou č. kat. 899 a zahradou č. kat. 521/18\" v katastrálním území K. V.); ve výroku o nákladech řízení účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že náklady činí 12.600,- Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání.

Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěno, že každé ze žalovaných, které byly odvozenými oprávněnými osobami ve smyslu § 3 odst. 4 písm. b/ restitučního zákona jako dědičky ze závěti po zemřelé M. V. coby původní spoluvlastnici nemovitostí, byl dohodou o vydání nemovitostí ze dne 14. října 1992 vydán podíl na nemovitostech v rozsahu 1/16. Zbývající podíl, tj. podíl v celkovém rozsahu 14/16, byl toutéž dohodou vydán jejich otci J. V. jako odvozené oprávněné osobě po zemřelých rodičích O. V. a J. V. (§ 3 odst. 4 písm. c/ restitučního zákona), zemřelém bratru otce J. V. (§ 3 odst. 4 písm. e/ restitučního zákona) a jeho zemřelé manželce M. V. (§ 3 odst. 4 písm. b/ restitučního zákona) coby původních spoluvlastnících nemovitostí (8/16 po rodičích, 4/16 po bratru otce a 2/16 jako dědic ze závěti po jeho manželce). Otec žalovaných J. V. následně dne 9. října 1993 zemřel a každá ze žalovaných podíl v rozsahu 7/16 nemovitostí po něm zdědila.

Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že žalobce - podle jeho názoru - neprokázal, že je oprávněnou osobou ve smyslu restitučního zákona, odvolací soud na základě uvedených zjištění uzavřel, že žalované nelze ve smyslu § 5 odst. 5 restitučního zákona zavázat k vydání požadovaného podílu na nemovitostech, neboť podíly, obsahující rovněž podíl, na nějž by měl nárok žalobce, jim nebyly vydány podle restitučního zákona, jak to předpokládá citované ustanovení, nýbrž je zdědily po zemřelém otci. S poukazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"), odvolací soud dovodil, že žalované se „nestaly v tomto směru ani právními nástupci zemřelého otce\".

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „"). Z obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že žalobce brojí proti právnímu závěru, podle něhož žalované nemohou být z důvodů uvedených v napadeném rozsudku zavázány k vydání požadovaného podílu na nemovitostech podle § 5 odst. 5 restitučního zákona. V této souvislosti namítl, že „osoby, kterým v restituci věc vydána byla, musely nutně počítat s následky uvedenými v § 5 odst. 5 zákona, tedy s možností, že další restituční nároky budou muset uspokojit. Samozřejmě s tím musí počítat i právní nástupci osoby, jíž byla věc vydána, tedy v daném případě obě žalované, které zdědily věc, jež tímto možným nárokem je zatížena. Obě žalované i jejich otec věděli, že ... (žalobce) má nárok plynoucí z restitučního zákona ...\". Poukaz odvolacího soudu na ustanovení § 579 odst. 1 obč. zák. pokládá žalobce za nepřípadný, neboť právě podle tohoto ustanovení povinnost k vydání podílu na nemovitostech přešla smrtí otce na žalované; smrtí otce žalovaných zaniknout nemohla, neboť nejde o plnění, které by mělo být provedeno osobně dlužníkem. Podle ustálené judikatury i nauky je totiž takovým plněním pouze plnění, které závisí na osobních vlastnostech či schopnostech dlužníka. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátkou (, a 2 ) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání z důvodu uvedeného v podle přípustné - přezkoumal bez jednání ( ) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení a 3 a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (, b/ ), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci správný, znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem přijatého právního závěru, podle něhož žalované nelze - z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí - ve smyslu § 5 odst. 5 restitučního zákona zavázat k vydání požadovaného podílu na nemovitostech.

V ustanovení , ve znění před nálezem uveřejněným pod č. 2/1997 Sb., byla pro uplatnění zde přiznaného práva opomenuté oprávněné osoby u soudu zakotvena rovněž lhůta vyjádřená slovy „do jednoho roku od účinnosti zákona\", tedy lhůta do 1. dubna 1992. V zájmu umožnění realizace tohoto práva osobám, jež se staly oprávněnými zrušením neústavní podmínky trvalého pobytu na území republiky až od 1. listopadu 1994 nálezem Ústavního soudu České republiky uveřejněným pod č. 164/1994 Sb., Ústavní soud České republiky nálezem č. 2/1997 Sb. s účinností od 15. ledna 1997 zrušil jako neústavní ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící „do jednoho roku od účinnosti zákona\". Došlo tak ke zrušení lhůty pro uplatnění práva u soudu, avšak nikoliv samotného práva zakotveného v ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, jehož se nález č. 2/1997 Sb. nedotkl. Je namístě připomenout, že ke zrušení uvedeného práva nemohlo dojít už proto, že účelem nálezu č. 2/1997 Sb. bylo otevřít cestu neuspokojeným oprávněným osobám k uplatnění nároku zakotveného v tomto ustanovení.

Restituční zákon je jedním ze tří základních tzv. restitučních předpisů; vedle něj lze mezi základní restituční předpisy zařadit , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „\"), a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „\"). Účelem uvedených restitučních předpisů je „zmírnit, popřípadě, jestliže to je ještě možné, odstranit vzniklé křivdy a učinit to po právní stránce přístupným, důstojným a nepochybným způsobem\" (srov. kapitolu I. Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. července 1993 Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34 v sešitě č. 7 - 8 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmírnění, resp. odstranění křivd spočívá především ve vydání odňatých věcí (§ 2 odst. 1 restitučního zákona, a ) a za splnění zákonných podmínek v poskytnutí peněžní (finanční) náhrady (§ 2 odst. 1 restitučního zákona, a ). Všechny zmíněné restituční zákony upravují nároky tzv. opomenutých oprávněných osob. Tak § 5 odst. 5 restitučního zákona stanoví, že byla - li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána. Svou povahou totožný nárok je zakotven rovněž v zákoně č. (srov. ustanovení citovaného zákona) a stejně tak v zákoně č. (srov. citovaného zákona).

Je - li ve své podstatě totožný účel uvedených zákonů a stejně tak způsob zmírnění, resp. odstranění vzniklých křivd, a je - li ve všech citovaných předpisech upraven v podstatě totožným způsobem nárok tzv. opomenuté oprávněné osoby, neexistuje žádný rozumný důvod, aby ustanovení § 5 odst. 5 restitučního zákona, jde - li o okruh osob, jež mohou být zavázány k vydání věci opomenuté oprávněné osobě, bylo vykládáno jinak, než např. ustanovení , upravující nárok opomenuté oprávněné osoby rovněž „vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána\"; naopak je namístě, aby uvedený okruh osob byl posuzován jednotně.

Při řešení otázky předložené k dovolacímu přezkumu lze vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2000, sp. zn. , uveřejněného pod č. 72 v sešitě č. 7 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, s jehož závěry se dovolací soud i v této věci ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Přitom z důvodu uvedeného v předchozím odstavci je nerozhodné, že citovaný rozsudek se týká nároku upraveného v Podle v něm přijatého právního závěru přechází na dědice osoby, jíž byly vydány nemovitosti podle , ve znění pozdějších předpisů, povinnost vydat je oprávněné osobě podle tohoto zákona. V odůvodnění rozhodnutí je zdůrazněno, „že v takovém případě, tj. kdy se žalovaná stala univerzální dědičkou oprávněné osoby, jíž byl vydán i podíl, příslušející jiné oprávněné osobě, přešla na ni jako na vlastnici předmětných nemovitostí i povinnost vydat příslušný podíl osobě oprávněné podle ustanovení zákona o půdě, a to i za situace, že nárok nebyl v době smrti jejího otce ještě uplatněn u soudu. Na žalovanou, která je právní nástupkyní svého otce, je proto v právních vztazích týkajících se vydání nemovitostí podle zákona o půdě, třeba pohlížet stejně, jako by se pohlíželo na jejího právního předchůdce, tedy jejího otce\".

Jelikož napadený rozsudek vychází z jiného právního názoru, není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle , obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, ve smyslu ustanovení věty před středníkem správný. Dovolací soud jej proto podle věty za středníkem zrušil a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. října 2000

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová