Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1990/99

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

0 d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu 1997, čj. -21, žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 684.597,84 Kč s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to domu čp. 590 s příslušenstvím a zastavěné plochy parc. č. 1635 o výměře 1381 m2, zapsaných na LV č. 883 u Katastrálního úřadu v P. Žalobce je spoluvlastníkem v rozsahu 1/4, žalované každá v rozsahu 3/8. Na uvedeném pozemku se nachází objekt s garážemi. Žalobce nabídl žalovaným spolupráci při hospodaření s nemovitostmi a využití těchto nemovitostí včetně smluv na pronájem garáží na delší dobu za 2.000,-Kč pro jedno garážové stání měsíčně s tím, že pokud žalobkyně tuto nabídku nevyužijí nebo nenabídnou jiné stejně výhodné využití nemovitostí, bude požadovat ztrátu vzniklou placením 17% úroku z poskytnutého úvěru na zaplacení kupní ceny ve výši 3.600.000,- Kč, jakož i náklady spojené s uzavřením kupní smlouvy. Částku 2.000,- Kč na nájemném za jedno garážové stání měsíčně v počtu 40 míst v předmětných nemovitostech nabídla žalobci společnost K. a K., spol. s r. o., dopisem ze dne 15. srpna 1993. Nájemní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými a společností R., s. r. o., ze dne 28. února 1994 žalobkyně pronajaly této společnosti mimo jiné dvě patra garáží o celkem 35 garážových stáních, a to za roční nájemné ve výši 600.000,- Kč s tím, že při placení bude přihlédnuto k investicím nájemce do nemovitostí. Dále vyslovily souhlas s tím, aby nájemce provedl rekonstrukční práce za účelem zprovoznění nebytových prostor pro účel, ke kterému mají sloužit. Tato nájemní smlouva byla uzavřena na dobu 50 let ode dne jejího podpisu. Správou domu čp. 590 a přilehlých nebytových prostor pověřily žalované na základě mandátní smlouvy ze dne 30. března 1994 společnost R., s. r. o., za měsíční odměnu 11.000,-Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaných za tvrzený ušlý zisk žalobce nemohla vzniknout pro nesplnění základního předpokladu odpovědnosti za škodu, a to pro porušení právní povinnosti, neboť tím, že většinové spoluvlastnice rozhodly o využití nemovitostí v souladu s § 139 odst. 2 obč. zák., neporušily žádnou z právních povinností (§ 420 odst. 1 obč. zák.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a návrh žalobce na připuštění dovolání zamítl. Uvedl, že žalobce uplatnil částku, kterou by získal v případě uzavření smlouvy o nájmu předmětných nemovitostí s jiným konkrétním subjektem, než s tím, se kterým uzavřely tuto smlouvu žalované. Nejde proto o plnění ze smlouvy, ale o nárok na náhradu škody. Tento nárok na peněžité plnění nemůže vycházet z § 139 obč. zák., který se vztahuje na rozhodování spoluvlastníků. Smlouva o pronájmu předmětných nemovitostí nebyla změnou podstaty či funkce nemovitostí a je v souladu s jejich charakterem. Porušení právní povinnosti nelze dovodit ani z § 3 obč. zák. Použití posledně uvedeného ustanovení je vyloučeno právem většinových spoluvlastníků rozhodovat o společné věci a žalobce neprokázal rozpor s dobrými mravy, jestliže poukazoval toliko na nabídku společnosti K. a K., spol. s r. o., kterou soud prvního stupně považoval za ojedinělou. S ohledem na dobu, kdy byla tato nabídka učiněna, nemůže odůvodnit oprávněnost nároku žalobce, nehledě na to, že nájemní smlouva uzavřená na 50 let byla již žalovanými ukončena. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal základní předpoklad pro úspěšné uplatnění svého nároku podle § 420 obč. zák., tj. porušení právní povinnosti. Návrhu na připuštění dovolání nevyhověl s odůvodněním, že otázka souladu nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a společností R., s. r. o., s řádným hospodařením spoluvlastníků není otázkou po právní stránce zásadního významu, když termín řádné hospodaření nezná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ) s tím, že je přípustné podle Nezpochybňuje právo žalovaných podle obč. zák. rozhodovat o hospodaření se společnou věcí. Vytýká však soudům obou stupňů, že výklad obč. zák. provedly v užším slova smyslu, když dovodily, že menšinový spoluvlastník nemá ani právo vyjadřovat se ke způsobu hospodaření se společnou věcí. Přitom však může nastat situace, kdy hospodaření se společnou věcí většinovými spoluvlastníky je v rozporu s obvyklými zvyklostmi a podmínkami v místě, kde se nemovitost nachází, tedy i s dobrými mravy. Nabídka společnosti K. a K., spol. s. r. o., byla dostatečně konkrétní a při její realizaci by přinesla všem spoluvlastníkům podstatně lepší hospodářské využití společného majetku. Nepřijetím této nabídky žalovanými došlo ke snížení příjmů spoluvlastníků o částku, která je předmětem žaloby. Podle názoru žalobce by ponechání správy společného majetku pouze na vůli většinových spoluvlastníků vedlo většinové spoluvlastníky k naprostému zneužití práv většinových spoluvlastníků a nebyla by možná žádná korekce jejich počínání, zejména za situace, která se vytvořila po 1. 1. 1992 po novelizaci obč. zák. Nebylo dosud vyloženo právně závazným způsobem, co se rozumí hospodařením se společnou věcí, natož hospodaření řádné či nikoliv řádné, kdy nikoliv řádné hospodaření se společnou věcí je již důležitou změnou společné věci z hlediska obč. zák. Žalobce je názoru, že smlouva uzavřená mezi žalovanými a společností R., spol. s r. o., je z hlediska jejího obsahu již důležitou změnou společné věci, neboť uzavření nájemní smlouvy za dobu 50 let může za tak nevýhodných podmínek také znamenat, že se jedná o zastřený právní úkon, smlouvu, která se blíží smlouvě kupní, zejména když tomu nasvědčují i další ujednání nájemní smlouvy. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že se „odvolací soud nezabýval posouzením věci z tohoto pohledu s možností posoudit správně zjištěný skutkový stav z hlediska uvedených skutečností\", přičemž se jedná o věc zásadního významu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolání nevyjádřily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou a včas, se zabýval dovoláním především z hlediska jeho přípustnosti.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolací soud však existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil a ani dovolatel netvrdil, že by rozhodnutí odvolacího soudu byla takovou vadou postiženo.

Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle , když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v anebo v nebyly naplněny.

Podle je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, ale rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na obdobné případy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky].

Dovolací soud v dané věci nepovažuje řešení otázky, která byla rozhodující pro posouzení věci soudy obou stupňů za otázku po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že nárok žalobce je nárokem z titulu náhrady škody nikoli nárokem vyplývajícím z ustanovení § 139 obč. zák., že smlouva o pronájmu předmětných nemovitostí uzavřená žalovanými nepředstavovala důležitou změnu společné věci ve smyslu § 139 odst. 3 obč. zák. a že výkon spoluvlastnických práv žalovanými jako většinovými spoluvlastnicemi ve vztahu k předmětným nemovitostem nebyl ani v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., takže nebyl naplněn základní předpoklad nároku na náhradu škody podle § 420 obč. zák., a to porušení právní povinnosti žalovanými. Odvolací soud také vycházel z principu, že při rozhodování o hospodaření se společnou věcí je určujícím činitelem velikost spoluvlastnických podílů (tzv. majoritní princip).

Právní otázka, zda rozhodnutí tzv. většinového spoluvlastníka o pronájmu věci v podílovém spoluvlastnictví, jejíž účelové určení zůstalo nezměněno, lze považovat za důležitou změnu společné věci ve smyslu § 139 odst. 3 obč. zák., byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. , publikovaném pod číslem 29 v Soudních rozhledech číslo 3, ročník 2000, z něhož dovolací soud v této věci vychází a odkazuje na něj. Podle něho „rozhodnutí tzv. většinového spoluvlastníka o tom, komu bude pronajata část nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, jejíž účelové určení zůstalo nezměněno, nelze považovat za důležitou změnu společné věci ve smyslu § 139 odst. 3 obč. zák.\". Uvedené rozhodnutí se sice vztahuje na pronájem části nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, je však aplikovatelné ve vztahu k pronájmu celé nemovitosti.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, je ustanovením obecným a jeho výjimečnou aplikaci nelze omezit na občanskoprávní spory určitého druhu. Úvaha soudu, zda takové ustanovení lze použít či nikoli, je prakticky vždy otázkou individuálně specifickou, a to ve spojení s jedinečným skutkovým základem. Tak tomu bylo i v souzeném případě; dovolací soud neshledává, že by posouzení, zda aplikovat či neaplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. na tento konkrétní případ mohlo mít zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů. Řešení obecné právní otázky, jaké jsou meze či pravidla rozhodování většinového spoluvlastníka o hospodaření se společnou věcí a zda byly porušeny, by v dané věci, jíž odpovídá kasuistické rozhodnutí, bylo ze strany dovolacího soudu nepatřičné.

Za této situace není splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle Dovolací soud proto podle a dovolání odmítl jako nepřípustné. Pro jeho nepřípustnost již nemohl posuzovat správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu věci ve smyslu

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vyplývá z toho, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. října 2000

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová