Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1863/99

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u soudu 24.3.1992, se žalobce (dědic po otci O. K., který zemřel 22.července 1991) jako jediná oprávněná osoba domáhal uložení povinnosti žalovanému podepsat s ním dohodu o vydání pozemku parc. č.1425 (o výměře 685 m2) v katastrálním území P. Uvedl, že jeho otec O. K. vlastnil podle trhové smlouvy ze dne 19.9.1939 uvedený pozemek (zahradu), která byla rozhodnutím odboru výstavby bývalého ONV P., č.j. 11225/67 výst./Vd/Ks, ze dne 19.9.1967 vyvlastněna ve prospěch Generálního investora výstavby hl. m. Prahy pro výstavbu družstevního domu S. b. d. z. Ú. Otec žalobce s tímto vyvlastněním nesouhlasil, zejména když došlo ke změně územního plánu a jeho pozemek parc. č.1425 neměl být zastavěn a také skutečně k jeho zastavění nedošlo. Pozemek přes veškeré jeho žádosti a stížnosti mu však nebyl vrácen a náhradu (ve výši 2,- Kč za 1 m2) nepřijal. Žalované družstvo je povinnou osobou, které zpočátku nemělo námitek proti vydání pozemku, ale nakonec dohodu o vydání nepodepsalo, a odmítlo pozemek vydat.

Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že pozemek je částečně zastavěn objekty samosprávy č.19 žalovaného družstva v souladu s příslušným stavebním povolením. Na základě územního rozhodnutí je organickou součástí celkové plochy užívané pro družstevní domy a nákladem družstevníků na něm bylo provedeno oplocení, osazena zeleň a provedeny terénní úpravy včetně zemního valu zajišťujícího stabilitu základových konstrukcí jihozápadního družstevního domu, a přístupové cesty. Na pozemku jsou rovněž inženýrské sítě pro bytový objekt; proto s vydáním pozemku samospráva 19 žalovaného družstva nesouhlasí.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. září 1996, č.j. -78, zamítl žalobu domáhající se, že je žalovaný povinen podepsat dohodu o vydání parcely č. 1425, v B. o výměře 685 m2. Soud prvního stupně svůj rozsudek doplnil výrokem rozsudku ze dne 28.listopadu 1997, č.j. -123 tak, že žalobce je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 14.730,30 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do 3 dnů od právní moci rozsudku..

Po provedeném dokazování listinnými důkazy i posudkem znalce K. H. soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem nemovitosti byl otec žalobce a že nemovitost přešla na stát v rozhodném období na základě rozhodnutí odboru výstavby ONV P. z 19.9.1967. Žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení a vyzval žalovaného jako povinnou osobu v zákonné lhůtě k vydání nemovitosti. Nemovitost přešla na stát ve smyslu ustanovení citovaného zákona vyvlastněním pozemku za náhradu, když věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna. Pozemek byl vyvlastněn za náhradu pro účely bytové výstavby. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že bytová výstavba na pozemku parc.č. 1425 nikdy nebyla uskutečněna, ale na částí pozemku parc.č. 1425 je vystavěna garáž. Zbylá část pozemku je užívána jako zahrada. Žádné jiné stavby tam nestojí, nevede přes něj žádné místní ani dálkové plynovodní vedení, ani žádná kanalizace.Rozhodnutí o trvalém užívání garáží na pozemcích parc. č.1425 až 1429 k.ú. B. vydal odbor výstavby ONV P. dne 16.11.1973. Žalobě však nelze vyhovět. Na daný případ se vztahuje ustanovení , podle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Soud prvního stupně dále poukázal na ustanovení (ve znění vyhl. č. ), podle něhož stavbu je třeba chápat pro účely tohoto řízení staticky jako výsledek určité stavební činnosti, při níž nemusí jít o stavbu hlavní, ani o stavbu povolenou a oprávněnou, protože organizace nemohla být občanskoprávně neoprávněným stavebníkem.

V odvolání žalobce uváděl, že garáž byla sice postavena v souladu s územním rozhodnutím, ale nebyla podložena stavebním povolením, a neexistuje ani kolaudační rozhodnutí; znalec provedeným geometrickým plánem oddělil nepatrnou část zastavěného pozemku parc. č. 1425 o 19 m2, označenou jako parc. č. 1425/1; za této situace proto lze pozemek vydat. Pro případ potvrzení rozsudku navrhoval žalobce, připustit dovolání k výkladu ustanovení , zda se týká i případů, kdy nejde o stavbu hlavní. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. ledna 1999, sp.zn. a , tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i s doplňujícím rozsudkem. Uložil povinnost žalobci nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 3.225,- Kč a zamítl návrh na připuštění dovolání.

Odvolací soud považoval odvolání za nedůvodné, protože zjistil, že soud prvního stupně si obstaral úplný skutkový podklad pro rozhodnutí, pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a správně věc posoudil. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobním návrhu tak, jak byl uplatněn. Nemohl proto rozhodovat o situaci, kdy by mělo dojít k oddělení části parcely na pozemku parc. č. 1425/1, neboť takový požadavek nebyl řádně uplatněn. Měl za to, že ani názor o stavbě hlavní a vedlejší není správný, když předmětný pozemek je zastavěn pouze garáží, která nemůže být k jiné stavbě stavbou vedlejší; je proto nutno z tohoto pohledu posuzovat garáž jako stavbu hlavní. Nepřipustil dovolání proti svému rozhodnutí, protože nejde o otázku zásadního právního významu. Správný rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud proto potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 23.3.1999 a dovolání došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 4, 22.4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení

Dovolatel žádal, aby dovolací soud připustil dovolání ve smyslu ustanovení , protože se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který vyslovil, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Žalobce podával dovolání z důvodů uvedených v ustanovení , neboť je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že jedinou spornou otázkou je to, zda uvedený pozemek byl zastavěn ve smyslu ustanovení či nikoli. Namítal, že pozemek parc. č.1425 v k.ú. Bráník byla určena a také vyvlastněna k zástavbě rodinnými domy, popřípadě obytnými domy. Pozemky parc. č.1425 a 1429 zůstaly nezastavěny, a proto tu byl dán důvod podle ustanovení Je pravdou, že bylo vydáno stavební povolení odborem výstavby bývalého ONV na výstavbu garáži se třemi boxy na pozemku parc.č.1429. V rozporu se stavebním rozhodnutím byla garáž se třemi boxy postavena na pozemku parc.č.2842 (silnice, ostatní komunikace) a na pozemku parc.č. 1426 a jen okrajovou nepatrnou části zasáhla stavba do pozemku parc. č. 1425. Za stavbu je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastaveného pozemku činí pozemek zastavěný. Tato podmínka však není v daném případě splněna, neboť pozemek parc.č.1425 zůstal jako zahrada a nestala se parcelou stavební.Takový extenzívní výklad ustanovení soudy je v rozporu s principy a dochází opět ke křivdě na vlastnických právech oprávněné osoby, která jsou chráněnau sd. Navrhl proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 , podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn ( ), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti , (tj. před 1. 1. 1996; srov. článek V. ).

Podle ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat ( jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, , uveřejněném pod č.19 ve svazku 4 ročník 1995 II-díl, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Oprávněna osoba se domáhala na osobě povinné, aby ji byla uložena povinnost podepsat dohodu o vydání pozemku, když získala oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v ustanovení vyvlastněním za náhradu ( která nebyla přijata), protože věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna.

Dovolatel navrhl v odvolacím řízení před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, aby bylo připuštěno proti němu dovolání pro zásadní právní otázku výkladu ustanovení , protože tvrdil, že se pozemek nevydává, pokud je tato stavba tzv. stavbou hlavní, k jejíž výstavbě byl pozemek určen; v daném případě tomu tak není. Namítal proto nesprávné právní posouzení dané věci.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/ ).

Ve stanovisku uveřejněném pod č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo uvedeno (na str.120/254), že za stavbu ve smyslu ustanovení je třeba považovat takovou stavbu, která z dřívějšího nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní, k níž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou. Pokud jde o pozemek, na němž stojí (je umístěna) stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, pak je tu rozhodující skutečnost umístění stavby na pozemku a nikoli ta skutečnost, zda jde o umístění celé stavby nebo jen její části, jde-li o stavbu umístěnou např. na dvou pozemcích (str.112/246 téhož stanoviska).

Z těchto právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek odvolací soud v podstatě vycházel. Ani dovolací soud neshledává důvod, proč se od těchto právních závěrů v daném případě odchylovat.

Jde tedy o právní otázku v rozhodnutí obecných soudů již řešenou a vyloženou i ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem. Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že tu šlo v rozsudku odvolacího soudu o řešení otázky zásadního právního významu, jak to má na zřeteli ustanovení .

Protože dovolací soud nedospěl k jinému právnímu závěru ohledně otázky zásadního právního významu po právní stránce než odvolací soud, potom nebylo možné považovat dovolání dovolatele směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, za přípustné. Proto dovolacímu soudu nezbylo než dovolání dovolatele odmítnout podle ustanovení a jako dovolání nepřípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. září 2000

JUDr. Júlia M u r á n s k á

předsedkyně senátu