Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1963/2000

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. ledna 2000, č. j. -49, potvrdil ve výrocích označených jako I., II. a III., tj. ve výrocích, jimiž bylo „přivoleno k výpovědi z nájmu bytu č. 842 první kategorie o vel. 1 + 1 ve IV. podlaží domu čp. 599/III ve S., dané žalovanému návrhem žalobce ze dne 20.5.1998„ (dále jen „předmětný byt„), rozhodnuto, že nájemní poměr skončí uplynutím tam stanovené tříměsíční výpovědní lhůty a žalovanému uloženo „byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od skončení nájmu„, rozsudek Okresního soudu v Rokycanech (soudu prvního stupně) ze dne 11. ledna 1999, č. j. -26. Ve výroku, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 19.242,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného poplatku z prodlení z titulu dlužného nájemného, a ve výroku o nákladech řízení účastníků, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vztahu k žalobnímu požadavku na přivolení k výpovědi nájmu předmětného bytu soudy obou stupňů dovodily, že v daném případě šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou, který dosud trvá, neboť žalovanému se jeho ukončení prokázat nepodařilo. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že od měsíce března 1994 předmětný byt neužívá a současně neplatí nájemné, dospěly soudy obou stupňů k závěru, že je namístě přivolit k výpovědi nájmu předmětného bytu z důvodů uvedených v a h/ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.„).

Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a c/ a Uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovením , b/ a d/ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „„). Odkazem na ustanovení a c/ zdůraznil nevyjasněnou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně a v této souvislosti připomněl „rozpor mezi tvrzením žalobce, že předmětný byt je ve vlastnictví ministerstva obrany, a obsahem LV č. 4 pro kat. úz. a obec S., ze kterého plyne, že vlastníkem je ČR – MO ČR. V kolaudačním rozhodnutí je jako stavebník uvedena V. u. a s. s. Konečně jako pronajimatel je v nájemní smlouvě uvedena V. s., resp. P. s. S.„. Jde - li o přípustnost dovolání podle , žalovaný zdůraznil, že odvolací soud nerozhodl o jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání učiněném při odvolacím jednání, a pokračoval, že „nic na tom nemění ani skutečnost, že o tomto návrhu pravděpodobně není zmínka v protokolu o tomto jednání. Že byl učiněn pak lze prokázat svědecky a písemnou přípravou žalovaného„. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá z nesprávného právního posouzení otázky, „zda nájemní smlouva uzavřená na dobu trvání služebního poměru VZP je nájemní smlouvou na dobu určitou či nikoliv„. Žalovaný má za to, že ukončení nájemního poměru bylo v daném případě vázáno na „skončení služby VZP„, a že k řádnému předání bytu a ukončení nájemního poměru došlo vyklizením bytu a tím, že přestal platit nájemné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadené části nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně především namítla, že dovolání není přípustné, „když žalovaný při odvolacím jednání nenavrhoval, aby krajský soud dovolání připustil„, a navrhla, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Dále zdůraznila, že její aktivní věcná legitimace je doložena výpisem z katastru nemovitostí, kolaudačním rozhodnutím a delimitačním protokolem. Jelikož nájemní poměr nebyl v daném případě vymezen dobou, kdy má být ukončen, a ani uvedením účelu, k němuž byl uzavřen, a současně doba jeho trvání nebyla stanovena podle dnů, týdnů či roků, tudíž doba jeho trvání nebyla sjednána způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o její určitosti, muselo jít o nájemní poměr na dobu neurčitou, jak podle názoru žalobkyně správně uzavřel odvolací soud.

Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ( ), včas a subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (, ), avšak není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže odvolací soud svým rozsudkem v části týkající se přivolení k výpovědi nájmu bytu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (jako je tomu v projednávaném případě), připouští dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních a a 2

O žádný z případů přípustnosti dovolání podle a v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil - ve výše specifikované části - rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle normuje toto ustanovení, a přitom proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku dovolání ve smyslu nepřipustil.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení a a c/ , když vady podle , d/, e/, f/ a g/ žalovaný nenamítá a z obsahu spisu zjištěny nebyly a vady ve smyslu přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumávat pouze v případě přípustného dovolání.

Podle nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání (dále jen „návrh„), který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Základním předpokladem pro úvahu dovolacího soudu o přípustnosti dovolání podle je návrh (učiněný, jak vyplývá z povahy věci, nejdříve v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé) toho účastníka, který dovolání rovněž podal. V době, kterou je zapotřebí sledovat, bylo možné učinit návrh písemně, telegraficky, telefaxem nebo ústně do protokolu. V daném případě lze - vzhledem k charakteru dovolací námitky - uvažovat pouze o návrhu učiněném ústně do protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 4. ledna 2000; v pořadí prvního odvolacího jednání nařízeného na den 16. listopadu 1999 se totiž žalovaný nezúčastnil a již z tohoto důvodu při tomto odvolacím jednání návrh učinit nemohl.

Mezi protokoly upravené ustanovením náleží rovněž protokol o jednání, resp. v daném případě protokol o jednání před odvolacím soudem, který zachycuje průběh jednání, resp. odvolacího jednání, tj. obsah přednesů, průběh dokazování, výroky rozhodnutí, dobu započetí a ukončení, popřípadě přerušení jednání apod. V rozsudku ze dne 19. srpna 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, zaujal Nejvyšší soud České republiky právní závěr, podle něhož protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnouu ( ); účastník, jenž tvrdí opak oproti údajům v protokolu uvedeným, je povinen svá tvrzení prokázat. Uvedený právní názor sdílí dovolací soud rovněž v této věci a proto se od něj neodchyluje.

V protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. ledna 2000 není návrh žalovaného obsažen. Vyplývá z něj, že v jednací síni byli - kromě předsedkyně senátu a dvou soudkyň - přítomni ( ) již pouze žalovaný a zástupkyně žalobkyně, která ve vyjádření žalobkyně k dovolání existenci návrhu popřela. Jiný „svědek„ u zmíněného odvolacího jednání přítomen nebyl a proto nelze pokládat za správnou dovolací námitku, že učinění návrhu lze „prokázat svědecky„. Žalovaným v dovolání zmíněná písemná příprava není důkazem, který by byl způsobilý prokázat, že návrh ústně do protokolu učiněn byl. Taková příprava, i kdyby v den konání odvolacího jednání objektivně existovala a obsahovala návrh, nemá žádnou vypovídací schopnost ve vztahu k přednesům účastníků při jednání učiněným. Nebyly - li v protokolu o odvolacím jednání ze dne 4. ledna 2000 opravovány chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti a současně nebyl podán návrh na doplnění protokolu, resp. námitky proti jeho znění (srovnej ), nemá dovolací soud důvodu pochybovat o jeho správnosti. Jelikož žalovanému se jeho nesprávnost nepodařilo prokázat, lze vycházet ze závěru, že objektivně zachytil průběh odvolacího jednání, při němž žalovaný návrh neučinil.

Absence návrhu jako základního předpokladu pro úvahu o přípustnosti dovolání podle má za následek, že dovolání podle citovaného ustanovení nemůže být přípustné.

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu věty druhé zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává.

Podle a c/ dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení ( ), resp. jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen ( ).

Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává ( ). Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); ten, kdo nemá tuto způsobilost, může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon.

Podle každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti; procesní způsobilostí ( ) se tedy míní způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení samostatně (nebo prostřednictvím zástupce).

Žalovaný v dovolání sice výslovně zmínil ustanovení a c/ , avšak z jeho argumentace lze vyrozumět, že ve skutečnosti nezpochybňuje způsobilost žalobkyně být účastníkem řízení, resp. její procesní způsobilost, nýbrž odkazem na citovaná ustanovení se snaží dovodit nedostatek její aktivní věcné legitimace. Mylně tak ztotožnil způsobilost být účastníkem řízení, resp. procesní způsobilost, tedy instituty vymezené právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací žalobkyně v daném sporu, tj. s otázkou, zda žalobkyně je podle hmotněprávního předpisu subjektem vlastnického práva k nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, a tím i subjektem práva domáhat se přivolení k výpovědi nájmu žalovaného k předmětnému bytu. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) v den jeho zahájení je neodstranitelnou překážkou řízení, která má za následek zastavení řízení (, věta první ). Nedostatek procesní způsobilosti účastníka soud odstraní postupem podle , tedy jedná s jeho zákonným zástupcem. Naproti tomu nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení ( obč. zák.) a rovněž tak procesní způsobilost ( ), není vadou (zmatečností) ve smyslu a c/ , jak se mylně domnívá žalovaný, nýbrž je pouze důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé. Zmíněné výtky tak zmatečnost řízení podle a c/ nezakládají.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), podle ustanovení ( a ), dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť ve věci nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí (, odst. l a a contrario), ani nejde o případ separace nákladů řízení ve smyslu § l47 odst. 1 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 77 v sešitě č. 6 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 14. září 2000

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová