Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2606/99

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 18.8.1998 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce ve funkci generálního ředitele „v průběhu měsíce července a srpna 1998 investoval prostředky penzijního fondu v rozporu s příslušnými ustanoveními \".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že formulace důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru „rozhodně nesplňuje požadavek ustanovení \", neboť není skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným (podle jeho názoru „dokonce není skutkově vymezen vůbec\"), a kromě toho - jak uvedl dále - se ani vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustil.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15.12.1998 č.j. -17 žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vyhověl, žalobu na určení, že pracovní poměr trvá, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit\" žalobci náklady řízení ve výši 4.225,- Kč „k rukám dr. L. H.\". Ve věci samé dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť skutkové vymezení důvodu je natolik nedostatečné, že „nelze důvod tohoto opatření vůbec přezkoumat\". Jestliže žalovaný teprve ve vyjádření k žalobě důvod okamžitého zrušení pracovního poměru „upřesňoval a doplnil o další skutková tvrzení\" a dovolával se dokumentů Komise pro cenné papíry a Ministerstva financí, které byly zpracovány až v říjnu 1998, jedná se právě o postup, kterému se ustanovení § 55 zák. práce „zjevně snaží zabránit\".

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.1999 č.j. -34 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku ve věci samé\" potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že „se jejich náhrada žalobci nepřiznává\", rozhodl, že se žalobci „nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení\" a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud se „ztotožnil\" se závěrem soudu prvního stupně, že „okamžité zrušení pracovního poměru nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 55 zák. práce\", především „požadavek určitosti a nezaměnitelnosti skutku\". Odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce prováděl z titulu své funkce ve společnosti v průběhu měsíce července a srpna 1998 „celou řadu finančních operací\" a že žalovaný teprve v průběhu řízení specifikoval dvě z nich provedené v červenci a „blíže neupřesnil\", k jakým investicím mělo dojít v měsíci srpnu. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že v rozhodnutí není řešena otázka zásadního právního významu pro judikaturu soudů, ale „standardním postupem je řešena otázka určitosti písemného vylíčení skutkového stavu\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení , neboť odvolacím soudem posuzovaná otázka, zda vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným, je „dostačující a vyhovující z hlediska zák. práce\", má podle jeho názoru zásadní právní význam. Namítal, že obsah právního úkonu je třeba posuzovat jako celek, tedy nejen z hlediska ustanovení zák. práce, ale též s ohledem na „příslušná ustanovení\" Protože v průběhu měsíců července a srpna 1998 došlo jen ke dvěma případům investování prostředků žalovaného v rozporu se (žalovaný označil případy smluv ze dne 17.7.1998 a 22.7.1998) a protože zcela taxativně vymezuje způsob investování prostředků penzijního fondu, od kterého se nelze odchýlit, žalobci „muselo být již při uzavírání smluv známo, že zcela zásadním způsobem porušuje své povinnosti\" plynoucí mu z uvedeného zákona i z jeho funkce. Závěr o nedostatečném skutkovém vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru, však odvolací soud učinil, aniž by se zabýval „taxativními ustanoveními\" , která obsahují výčet možností investování prostředků investičního fondu „a tím činí skutkové vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru zcela přesné a nezaměnitelné s jinými důvody\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , projednal věc bez jednání (, věta první ) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ).

Podle ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího rozsudku návrh zamítne, ale i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.

Protože postupem podle ustanovení může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení a není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 55 zák. práce, neboť považoval okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18.8.1998 za neplatný právní úkon, ačkoliv „je nepochybné, že vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru, které učinil žalovaný, je dostačující a vyhovuje ust. § 55 zák. práce\".

V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení § 55 zák. práce. Výklad otázky konkretizace jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru v rozhodovací praxi soudů se již v minulosti ustálil. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. o soudech a soudcích ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že s ohledem na obsahovou shodnost obou příslušných ustanovení a zák. práce vycházejí soudy při řešení této otázky jak v případě výpovědi, tak v případě okamžitého zrušení pracovního poměru z názoru, který lze mutatis mutandis vztáhnout na oba uvedené jednostranné právní úkony. Byl vysloven názor, že „není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď\". Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1967 sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, pod č. 34 a následně byl a v současné době je jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.7.1997 sp. zn. , uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V posuzovaném případě soudy z tohoto právního názoru vycházely; odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že se nezabýval posouzením „celé řady\" případů investování finančních prostředků žalovaného - jak se ve zrušovacím projevu uvádí - „v průběhu měsíce července a srpna 1998\" z hlediska jejich přípustnosti podle , neboť i případná zjištění nesouladu dvou finančních operací v červenci 1998 s uvedeným zákonem by sama o sobě neodůvodňovala závěr, že se jedná právě o skutečnosti, jimiž bylo okamžité zrušení pracovního poměru vymezeno po stránce skutkové. Dovodil-li odvolací soud za situace, kdy žalobce popírá jakékoli investování prostředků žalovaného v rozporu se zákonem, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru není dostatečně skutkově vymezen, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné dovolatelem po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaného tedy není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení , věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , věty první , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. září 2000

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý

předseda senátu