Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1672/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. P., a 2) E. P., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 1999, č.j. -121, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 1999, č.j. -121, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. listopadu 1998, č.j. -104, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 10. 11. 1998, č.j. -104 (poté, co jeho rozsudek ze dne 24.6.1997, č.j. -28, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.10.1997, č.j. -48), rozhodl stejně jako ve svém v pořadí prvém rozsudku - přivolil k výpovědi žalovaných z nájmu bytu, sestávajícího z kuchyně, 4 pokojů a příslušenství, v 1. patře domu č.p. 552 v L. n. L. (dále \"předmětný byt\") s tím, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák. (potřeba bytu pro dceru žalobce), uplatněný ve výpovědi dané žalobcem (se souhlasem druhého spoluvlastníka nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází), doručené žalovaným (nájemcům předmětného bytu) dne 14.3.1997 a dne 24.3.1997, je dán, neboť dcera žalobce G. K. se provdala, očekává narození dítěte a nemá vlastní byt. Naproti tomu neshledal naplnění dalšího z uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák. I když se v nemovitosti žalovaných - v domě č.p. 106 v L. n. L., kterou získali na základě kupní smlouvy ze dne 9.5.1996, uzavřené s manžely S., nacházela v 1. patře bytová jednotka o velikosti 2+1, kolaudovaná na žádost předchozího vlastníka J. P., a rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 13.9.1993 bylo manželům S. povoleno provedení stavebních úprav v nemovitosti, a to vytvoření bytu o velikosti 3+1 v 1. patře a prodejních prostor v přízemí, soud prvního stupně dovodil, že v době rozhodování soudu se v této nemovitosti nenachází žádný byt, ale toliko nebytové prostory, a žalovaní tudíž nemají dva byty. Vycházel přitom z rozhodnutí Městského úřadu v T., odboru výstavby o změně účelu užívání stavby před jejím dokončením (jež nabylo právní moci dne 27.5.1998), kterým byla povolena změna dispozičního uspořádání domu č.p. 106 v L. n. L. tak, že prostory v 1. patře domu budou užívány jako nebytové prostory sloužící pro provoz lékárny v přízemí, provozované 2. žalovanou. Pokud pak jde o další nemovitost - dům č.p. 40/II v T., který žalovaní získali na základě smlouvy ze dne 1.6.1995 o prodeji privatizovaného majetku, v němž se nacházejí mimo nebytových prostor i dva byty, jsou tyto dosud obsazeny stávajícími nájemci, byť ohledně jednoho z bytů o velikosti 3+1, bylo rozhodnutím soudu přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané žalovanými, a povinnost nájemce k vyklizení byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Na základě toho soud prvního stupně přivolil k výpovědi dané žalobcem toliko ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák., a povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu vázal v souladu s tím na zajištění přiměřeného náhradního bytu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.2.1999, č.j. -121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák. Pokud jde o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák., dovodil, že závěr okresního soudu o nenaplnění uvedeného výpovědního důvodu, opírající se o existenci rozhodnutí Městského úřadu v T. ze dne 25.5.1998 o povolení změny stavby před jejím dokončením, a dovozující z této skutečnosti, že v domě č.p. 106 v L. n. L. se již nenachází žádný byt, není správný, neboť ke změně charakteru bytových prostor na nebytové dochází až kolaudačním rozhodnutím; to však žalovaným vydáno nebylo. Odvolací soud konstatoval, že \"i v případě úvahy o existenci bytové jednotky\" v uvedené nemovitosti žalovaných, není výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák. dán, neboť \"za situace, kdy je prokázáno, že odpůrci nemovitost zakoupili za účelem zřízení lékárny, tuto zde i provozují a pro zajištění jejího provozu je nutné využívat i prostory v prvém poschodí, lze učinit závěr, že na odpůrcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt\". Povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu je podle názoru odvolacího soudu nutno vázat na zajištění přiměřeného náhradního bytu, neboť tato forma bytové náhrady žalovaným v případě přivolení k výpovědi z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák. ze zákona náleží, a důvody pro její odepření nebyly shledány. Dovodil, že \"i když jsou žalovaní vlastníky dvou nemovitostí, není na místě aplikace ustanovení § 3 o.z., a to především s ohledem na sled časových událostí, kdy odpůrci nejprve (na základě smlouvy ze dne 1.6.1995) získávají vlastnictví nemovitosti v T. s představou, že v nebytovém prostoru zřídí lékárnu a v jednom z bytů budou bydlet a k tomu činí i kroky, když dali nájemci ve větším bytě výpověď z nájmu, avšak jeho vyklizení je vázáno na zajištění přiměřeného náhradního bytu a poté, co z jejich záměru zřídit lékárnu sešlo, kupují dne 9.5.1996 dům č.p. 106 v L. n. L., v tomto domě lékárnu zřizují a pro její zajištění činí faktické i právní kroky\". Odvolací soud uzavřel, že v uvedeném jednání žalovaných \"neshledává žádnou spekulativnost a rozpor s dobrými mravy\". Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že \"vzhledem k formulaci důvodu dovolání se nejedná o obecný problém, ale v podstatě o řešení aplikace ustanovení § 3 o.z. na naprosto konkrétní případ\".

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , a které odůvodnil nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatel má za to, že v dané věci byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Poukazuje na to, že soud prvního stupně ve svém v pořadí prvém rozsudku konstatoval, že žalovaní mají dva byty, a že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, že tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem s právním názorem, že je třeba zabývat se charakterem prostor v domě č.p. 106 v L. n. L., který je ve vlastnictví žalovaných, a že na základě tohoto právního názoru soud prvního stupně vydal svůj v pořadí druhý rozsudek. Uvádí, že žalovaní požádali stavební úřad o vydání rozhodnutí o změně účelu užívání této nemovitosti - zřízení kanceláří a skladovacích prostor v 1. patře (které nabylo právní moci dne 27.5.1998) až po vyhlášení v pořadí prvého rozsudku okresního soudu, tj. poté, kdy bylo \"nepochybné, že mají k dispozici dva byty\". Poukazuje dále na to, že v řízení bylo zjištěno, že žalovaní jsou rovněž vlastníky domu č.p. 40/II v T., kde v přízemí vybudovali prodejní prostory, které pronajímají, a mají z nich značný příjem. Dovolatel dovozuje, že za této situace je aplikace ustanovení obč.zák. odvolacím soudem \"nesprávným právním posouzením věci, že \"navrhovatel je zcela zřejmě znevýhodněn\", a že rozhodnutí krajského soudu je zřejmě nespravedlivé, když zvýhodňuje jednu skupinu osob (rozuměno nájemce), navíc zcela bezdůvodně\". Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byly vrácena k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), shledává, že dovolání bylo podáno včas - účastníkem řízení ( ) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele. Po té se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, se může dovolací soud zabývat věcným přezkumem napadeného rozhodnutí.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních , a

Podle je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami, taxativně vyjmenovanými v ustanovení až g/ , a k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny ( věta druhá ). Vady tohoto druhu dovolatel nenamítá, a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení , neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ani z ustanovení , neboť výrok v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je obsahově shodný s výrokem jeho rozsudku ze dne 24.6.1997, č.j. -28, zrušeného k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne 16.10.1997, č.j. -48). Dovolatel se tedy mýlí, pokud dovozuje přípustnost svého dovolání z , neboť uvedené ustanovení především předpokládá, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento rozhodl jinak (míněno tím, že ve výroku svého rozsudku upravil práva a povinnosti účastníků rozdílně), než ve svém předchozím, zrušeném rozsudku.

Dovolání nelze shledat přípustným ani podle , když odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle Podle citovaného ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V dané věci žalobce učinil (prostřednictvím svého právního zástupce) u jednání před odvolacím soudem, konaného 9.2.1999, při němž byl vyhlášen rozsudek (viz protokol o jednání č.l. 117 spisu) návrh na připuštění dovolání, kterému - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tj. musí mít obecný dopad na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže jde o takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů.

Nesprávný právní názor odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že byly nesprávně posouzeny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 obč.zák. v dané věci.

Podle § 712 odst. 2 věty druhé obč.zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák., má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt). Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než vyklizovaný byt (§ 712 odst. 2 věta třetí obč.zák.).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že v případě přivolení k výpovědi z uvedeného výpovědního důvodu je zákonem stanovena jako primární bytová náhrada její kvalitativně i kvantitativně nejvyšší forma - přiměřený náhradní byt, event. (za podmínek zde stanovených) bytová náhrada kvantitativně nižší.

I v případech, kdy je při stanovení povinnosti vyklidit byt dán nárok na bytovou náhradu, je třeba zabývat se tím, zda nejsou důvody pro odepření náhrady za byt z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. odůvodnění rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35).

Podle § 3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud (vycházeje z rozhodnutí, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, pod pořadovým číslem 36) přitom opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozsudek ze dne 22.12.1998, sp.zn. , ze dne 8.6.1999, sp.zn. , ze dne 1.3.2000, sp.zn. ), zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1, obč.zák. je třeba brát v úvahu jak okolnosti na straně nájemce, tak i na straně pronajímatele. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.

V souzené věci se odvolací soud možností použití § 3 odst. 1 obč.zák. zabýval a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro odepření bytové náhrady žalovaným z hlediska citovaného ustanovení, když neshledal jejich jednání spekulativním a v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl však přitom pouze k okolnostem na straně žalovaných (k \"k časovému sledu událostí\", týkajících se výkonu jejich vlastnického práva ke dvěma nemovitostem) nikoliv však - ve smyslu výše uvedeného - i k okolnostem na straně žalobce, který se v řízení o přivolení k výpovědi žalovaných z nájmu k předmětnému bytu domáhá realizace svého vlastnického práva k domu, v němž se byt nachází. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné, protože je neúplné.

Nejvyšší soud na základě toho shledal dovolání ve smyslu přípustným - odvolací soud posoudil věc z hlediska ustanovení obč.zák. jinak, než je řešena ustálenou judikaturou vyšších soudů, a současně podle i důvodným, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Vycházeje z těchto závěrů, dovolací soud podle věty za středníkem napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se problematikou ustanovení obč.zák. nezabýval vůbec), zrušil dovolací soud podle věty druhé i toto rozhodnutí a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení nebude možno opomenout právní názor vyjádřený např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1999, sp.zn. , a ze dne 27.10.1999, sp. zn. , podle něhož existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.zák. je nutno posuzovat ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu. Okolnosti, nastalé po doručení výpovědi (v průběhu soudního řízení o přivolení k ní), nemají za následek zánik uvedeného výpovědního důvodu; mohou být významné toliko z toho hlediska, zda lze (s přihlédnutím k ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.) návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět. Úvaha o tom, zda ve smyslu citovaného ustanovení \"nelze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt\" přitom předpokládá, že nájemce užívá dva resp. více bytů, a to k účelu, k němuž jsou určeny, tj. k bydlení (nepatří sem tedy případy, kdy jeden z více bytů užívá k uskladnění nábytku, k podnikání, či jej zanechá nevyužitý). Pouze za tohoto předpokladu se lze zabývat tím, zda na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu.

Právní názor dovolacího soudu na výklad ustanovení obč.zák., je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta druhá ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího ( věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. září 2000

Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková