Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1198/98

/ 98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Julie Muránské, JUDr. Juraje Malika, JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka, v právní věci navrhovatelky H. H., zastoupené advokátkou, proti odpůrkyni České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o vdovský důchod, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 1998, č.j. -40, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 12. 12. 1996, č. 345 526 102, zamítla navrhovatelčinu žádost o obnovu vdovského důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení s odůvodněním, že o nárocích na důchody, které vznikly před l. 1. 1996 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před l. l. 1996, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne s odchylkami dále uvedenými podle předpisů platných před 1. 1. 1996. Vzhledem k tomu, že o navrhovatelčině nároku bylo již rozhodnuto rozhodnutím ze dne 23. 8. 1993 dle , nevztahuje se na ni ustanovení , pokud jde o výši vdovského důchodu a výši souběhu. Tento případ není vyjmenován v odchylkách.

Dalším rozhodnutím ze dne 6. 5. 1997, č. 345 526 102, Česká správa sociálního zabezpečení zamítla navrhovatelčinu žádost o vdovský důchod podle ustanovení s tím, že předchozí označené rozhodnutí se tím mění co do odůvodnění. V něm uvedla, že souběh nároků na výplatu důchodů, k němuž došlo před 1. lednem 1996 nebo k němuž nedošlo proto, že se důchod nevyplácel, avšak nárok na důchod trval, se posuzuje po 31. prosinci 1995 podle předpisů platných před 1. lednem 1996 a to i když po 31. prosinci 1995 dojde k zániku nároku na výplatu na některý z těchto důchodů, pokud nárok na tento důchod trval. Rozhodnutím ze dne 23. 8. 1993 byl navrhovatelce zamítnut nárok na výplatu vdovského důchodu, neboť samotná výše starobního důchodu již přesahovala maximální částku, stanovenou dle ustanovení Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nelze navrhovatelce vdovský důchod přiznat.

K opravnému prostředku navrhovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. července 1997, č.j. -25, rozhodnutí odpůrkyně ze dne 12. 12. 1996, č. 345 526 102, ve znění pozdějšího rozhodnutí ze dne 6. 5. 1997 téhož čísla potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že navrhovatelce byl přiznán starobní důchod od 21. 3. 1991 v částce 2.729,- Kč (měsíčně), od 6. 7. 1993 jí byl přiznán vdovský důchod podle ustanovení s tím, že výplata nenáležela, neboť výše starobního důchodu navrhovatelky činila 3.156,- Kč (měsíčně), společně se státním vyrovnávacím příspěvkem 220,- Kč (měsíčně) celkem 3.376,- Kč (měsíčně), a že rozhodnutím ze dne 23. 8. 1993 odpůrkyně zamítla navrhovatelce nárok na výplatu vdovského důchodu podle ustanovení

V odůvodnění uvedl, že se navrhovatelka domáhá nároku na výplatu vdovského důchodu při současném pobírání starobního důchodu. Souběh nároků na důchody je upraven v ustanovení , z něhož vyplývá, že jedná-li se o dva nebo více důchodů přiznaných před 1. lednem 1996, na něž nárok nepřetržitě trvá, avšak některý z nich se nevyplácel, posuzuje se tento souběh podle dosavadních předpisů. Úhrn důchodů lze v těchto případech poskytnut pouze do nejvyšších výměr platných k 31. prosinci 1995. Navrhovatelce byl přiznán vdovský důchod od 6. 7. 1993 a tento nárok nepřetržitě trval; důchod jí pouze nebyl vyplácen, neboť přesahoval hranici 2.800,- Kč, stanovenou ustanovením Proto nelze převzít navrhovatelčin názor, že je třeba její případ posuzovat podle ustanovení , protože toto ustanovení se týká nároku na důchody, jejichž podmínky stanovené tímto zákonem byly splněny před tímto dnem a nezakládaly nárok na důchody podle dříve platných předpisů, pokud není dále stanoveno jinak. Navrhovatelka však nárok na důchod splňovala, ten jí byl i přiznán, pouze z uvedeného důvodu nebyla realizována jeho výplata. Rovněž nelze převzít navrhovatelčin názor, že rozhodnutí odpůrkyně je v rozporu s d (Ústavního ), neboť nejde o případ, kdy by navrhovatelka neměla stejná práva jako jiní občané, o jejichž nárocích se rozhoduje stejně jako o nároku jejím, ani s , když navrhovatelka má zajištěny životní potřeby pobíráním starobního důchodu a nelze její situaci chápat tak, že je v hmotné nouzi a má proto právo na pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, kdy se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že navrhovatelka dne 26. 8. 1996 požádala o obnovení výplaty vdovského důchodu podle jako poživatelka starobního důchodu, přiznaného jí od 21. 3. 1991. Nárok na vdovský důchod vznikl navrhovatelce dne 6. 7. 1993 a od tohoto data jí také byl podle ustanovení přiznán; nebyl jí vyplácen pro souběh se starobním důchodem, který byl vyšší, než činila ze zákona nejvyšší výměra úhrnu důchodů ( , 3 ). Proto také byla odpůrkyní rozhodnutím ze dne 23. 8. 1993 navrhovatelčina žádost o výplatu vdovského důchodu zamítnuta.

Navrhovatelce však nevznikl nárok na výplatu vdovského důchodu ani podle o důchodovém pojištění. Její nárok nutno posuzovat podle ustanovení cit. zákona, podle něhož souběh nároků na výplatu důchodů, k němuž došlo před 1. lednem 1996, nebo k němuž nedošlo proto, že se důchod nevyplácel, avšak nárok na důchod trval, se posuzuje po 31. prosinci 1995 podle předpisů platných před 1. lednem 1996, a to i když po 31. prosinci 1995 dojde k zániku nároku na výplatu na některý z těchto důchodů, pokud nárok na tento důchod trval. Z toho plyne, že dříve platná zákonná maxima při souběhu nároků na důchody či jejich výplatu zůstala u důchodů přiznaných podle dřívějších předpisů zachována. Souběh nároků navrhovatelky na výplatu starobního a vdovského důchodu, k němuž došlo před 1. lednem 1996, se i po 31. prosinci 1995 posuzuje podle předpisů platných před 1. lednem 1996, tedy podle Přestože nárok navrhovatelky na vdovský důchod, tedy na dávku jako takovou, trval i po 31. prosinci 1995, nárok na výplatu dávky nemá. Citované zákonné ustanovení je jednoznačné a výjimky z něho zákon nepřipouští.

Ohledně navrhovatelkou opakovaných námitek o rozporu rozhodnutí s a 30 d se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, na nějž odkázal.

Za mylný pokládá navrhovatelčin názor, že ustanovení zakládá nerovnost mezi vdovami a vdovci, jež zvýhodňuje. Z hlediska nároku na výplatu důchodu je právní postavení vdov a vdovců stejné. Citované ustanovení platí pro souběh nároků na výplatu důchodů obecně a vztahuje se proto i na souběh nároků na výplatu starobního a vdoveckého důchodu přiznaného podle dřívějších předpisů. I podle platilo pro nárok na výplatu vdoveckého důchodu obdobně ustanovení o nároku na výplatu vdovského důchodu ( ), tedy včetně nejvyšší výměry úhrnu vyplácených důchodů při souběhu nároků na jejich výplatu, i ustanovení o tom, že se vdovský důchod - a tudíž i vdovecký - nevyplácí, přesahuje-li úhrn důchodů přípustnou nejvyšší výměru ( , 3).

Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když odvolací soud nesdílí názor navrhovatelky, že ustanovení je v rozporu s a 30 d, vyslovil podle ustanovení přípustnost dovolání.

V podaném dovolání, jež opírá o ustanovení (správně ), navrhovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Opakuje názor, že ustanovení je v rozporu s , 3 a 30 d. Ovdověla v době, kdy byl souběh starobního a vdovského důchodu do výše 2.800,- Kč podle tehdy platného došlo ke zrušení hranice souběhu dvou důchodů, avšak nikoli zpětně. Citované ustanovení diskriminuje postavení vdov, kterým vznikl souběh nároků na výplatu důchodů před účinností tohoto zákona. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením

Dovolání je přípustné podle ustanovení věta první

Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací ( ) věc projednal bez jednání ( věta první ), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Přípustnost dovolání je v dané věci založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání ( věta první ). Tímto výrokem - ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí - je současně vymezen i dovolací důvod. Pokud odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s posouzením určité právní otázky, vymezil tím závazně dovolací důvod a tímto důvodem je vázán jak dovolatel, tak dovolací soud. Dovolání z důvodu podle je tedy v dané věci přípustné, a to v rozsahu té otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno.

Jak již bylo vyloženo, dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení , který je ostatně možno jako jediný - odhlédne-li se od dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení - užít v případě, že přípustnost dovolání se odvíjí z ustanovení - předpokládá omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se pak jedná tehdy, jestliže buď soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Výtky, obsažené v dovolání navrhovatelky, vztahující se k tomu, jak odvolací soud aplikoval ustanovení , nepřináší nic, co by správnost již popsaných úvah odvolacího soudu zvrátilo. O správnosti užití citovaného ustanovení nemá pochyb ani dovolatelka, poukazujíc na jeho domnělý rozpor s , 3 a 30 d. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť ustanovení upravuje samo o sobě toliko postup při zániku nároku na výplatu důchodů při souběhu nároků na důchody v časovém vymezení zde uvedeném; v tom, že citované ustanovení neupravuje nároky na výplatu důchodů ve větší šíři, nelze spatřovat rozpor s dovolatelkou označenými články y základních páv a svobod.

Proto je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolání je nutno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný ( ). Protože pak nebyly zjištěny (ani namítány) vady podřaditelné pod ustanovení a ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací z vyložených důvodů dovolání podané navrhovatelkou zamítl ( část věty před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první, ve spojení s , věta první a , za stavu, kdy navrhovatelka se svým dovoláním neměla úspěch a odpůrkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. července 2000

JUDr. Karel Podolka, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení : Helena Lovíšková