Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2702/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. září 1999, čj. -73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 28. dubna 1997 vyhověl návrhu žalobce, opírajícímu se o ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), po zjištění, že matka žalobce převedla kupní smlouvou ze dne 4.8.1967 na třetí žalovanou a jejího manžela E. L. spolu s rodinným domkem čp.3 ve V. i další nemovitosti, včetně pozemků obhospodařovaných JZD. Kupní cena nemovitostí činila 19.322 Kč, zaplaceno bylo jen 4.720 Kč, přičemž částka 14.532 Kč byla kupujícím prominuta, neboť připadala na pozemky obhospodařované JZD. Kupující manželé L. nemovitosti dále prodali smlouvou ze dne 24.4.1992 manželům B. za 1,267.535 Kč, z čehož na zemědělské pozemky, jež jim původně byly bezúplatně převedeny, připadala částka 745.432,20 Kč. E. L. zemřel dne 8. 9. 1994 a jeho dědičkami byly třetí žalovaná jako manželka a prvá a druhá žalované jako dcery. Soud prvého stupně na základě uvedených zjištění rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit tuto částku v poměru svých podílů – prvé dvě žalované jednu šestinu, třetí žalovaná tři šestiny: prvé žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 124.238,70 Kč, druhé žalované uložil povinnost zaplatit mu stejnou částku, a třetí žalované uložil zaplatit mu částku 496.954, 80 Kč. Odděleně rovněž rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobci náklady řízení.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podaly odvolání prvé dvě žalované. Druhá žalovaná namítala, že z dědictví po otci nic neobdržela a nemůže jí být uložen závazek převyšující její dědický podíl. Prvá žalovaná vyjádřila nesouhlas s rozsudkem s tím, že trvá na své výpovědi z jednání. Její výpověď je dle obsahu spisu zaznamenána v protokolu z jednání dne 27. 11. 1996, kdy uvedla, že z výtěžku prodeje nemovitosti manželům B. nezískala nic. Třetí žalovaná odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala.

Odvolací soud nato svým rozsudkem ze dne 30. 6. 1998 rozsudek soudu prvého stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť ustanovení § 8 odst. 5 zákona o půdě vyložil odlišně od soudu prvého stupně. Tento jeho rozsudek byl zrušen na základě dovolání žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.4.1999, čj. - 63, z důvodu vady řízení ve smyslu ustanovení a z důvodu odlišného výkladu ustanovení zákona o půdě. Vada řízení spočívala v tom, že odvolací soud rozhodl o výroku soudu prvního stupně, který již nabyl právní moci uplynutím lhůty k odvolání. Pokud šlo o právní názor odvolacího soudu, dovolací soud s poukazem na dosavadní judikaturu vyslovil právní názor, podle něhož v daném případě nebylo třeba prokazovat tíseň při bezúplatném převodu zemědělských pozemků, protože k tomuto úkonu došlo v souvislosti s kupní smlouvou na budovu, k níž tyto pozemky patřily, jakož i názor, že postačujícím uplatněním nároku podle ustanovení zákona o půdě je takové podání učiněné soudu, z něhož je patrné, že žalobce se domáhá peněžitého plnění ve výši ceny, kterou žalovaný za prodané pozemky získal , s tím, že výše plnění je v řízení později konkretizována nebo upřesněna..

Odvolací soud poté rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 9.9.1999, čj. -73, a to pouze ve vztahu k účastnicím řízení, jež podaly odvolání. Rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části , tj. pokud jím bylo žalovaným H. P. a L. B. uloženo zaplatit žalobci každé 124. 238, 70 Kč, změnil tak, že návrh vůči nim v tomto rozsahu zamítl. Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované L. B. na nákladech odvolacího řízení částku 21.508,- Kč. Rozhodl také, že žalovaná H. P. a žalobce nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud opřel svůj zamítavý výrok na úvaze, že povinnou osobou podle ustanovení § 8 odst. 5 zákona o půdě je pouze třetí žalovaná M. L., ohledně níž však bylo řízení již pravomocně skončeno. Podle jeho názoru „ povinnost vrátit přijatou cenu nemůže mít současně ten, komu byly pozemky bezúplatně převedeny, a jeho dědic. Tyto nároky vedle sebe obstát nemohou. Odpůrkyně P. a B. do řízení vstoupily jako dědičky, nikoli jako osoby povinné, tzn., že nárok proti nim sice mohl být uplatněn z jiného právního důvodu (§ 470 odst. 1 obč. zák.), podle něhož dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly ( což se však nestalo). Tam však by bylo třeba nárok posuzovat již s použitím § 470 odst. 2 obč. zák., tzn. že dědic odpovídá za dluh zůstavitele pouze do výše nabytého dědictví". Odvolací soud proto dospěl k závěru, že prvým dvěma žalovaným „ nelze žádnou povinnost uložit, neboť nejsou v řízení jako povinné osoby pasivně legitimovány, a ani kdyby byl proti nim uplatněn nárok podle § 470 obč. zák., nebylo by možno mu vyhovět, protože je mimo spor, že v rámci dědictví nic nezdědily.".

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11.10.1999. Žalobce proti němu podal včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení . Vyjadřuje zásadní nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož v souvislosti s výkladem ustanovení zákona o půdě nemohou být odpovědné jako osoby povinné tj. osoby, na něž byly pozemky převedeny, a současně dědicové, byť jen některého z nich. Namítá, že právní názor odvolacího soudu je v rozporu nejen s obsahem a smyslem ustanovení zákona o půdě, ale i s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeným v rozsudku ze dne 22.4. 1999 v této věci. Podle názoru žalobce je pasivní legitimace žalovaných P. i B. dána hmotně právním ustanovením zákona o půdě a současně procesním ustanovením Svůj nárok ani nemohl uplatňovat z jiného právního titulu, neboť žádný jiný v jeho prospěch nesvědčí. I ustanovení obč. zák. totiž řeší pouze odpovědnost za zůstavitelovy dluhy, které na dědice přešly zůstavitelovou smrtí. Ke dni smrti E. L. však žádný splatný závazek neexistoval, neboť neexistovalo žádné pravomocné rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu, že pasivně legitimovanou osobou v tomto řízení je pouze M. L., nemá oporu v zákoně, neboť ta přijala jen polovinu kupní ceny od třetí osoby, druhou přijal její zemřelý manžel, protože nemovitosti byly v jejich podílovém spoluvlastnictví. Dovolatel poukazuje také na nejasný postup odvolacího soudu, který žalovanou L. vyrozuměl o odvolacím jednání jako účastnici odvolacího řízení, a poté dovodil, že jí, jako jediné pasivně legitimované více uložit nelze. Dovolatel, vzhledem ke splnění podmínek dovolání a dovolacích důvodů podle odst. b) a d) navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalované se k dovolacímu návrhu nevyjádřily.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v , a je přípustné podle ustanovení , protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vady řízení způsobující jeho zmatečnost, jak jsou uvedeny v ustanovení , nebyly dovolacím soudem zjištěny, a dovolatel je ani nenamítal. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ( věta prvá ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Právní názor soudu není správný, jestliže na projednávaný případ použil právní předpis, který daný vztah neupravuje, anebo správně použitý předpis nesprávně vyložil.

Odvolací soud vyšel sice z výkladu ustanovení § 8 odst. 5 zákona o půdě, který upravuje právní vztah, z něhož žalobce své právo dovozuje, nesprávně však dospěl k názoru, že prvé dvě žalované nejsou ve věci pasivně legitimovány. Pasivní legitimace žalovaných v řízení totiž vyplývá přímo z tohoto ustanovení, které ukládá povinnost uhradit cenu, za kterou byly původně bezúplatně převedené pozemky nově převedeny na třetí osobu, osobě, jíž byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo jejímu dědici. Pasivní legitimace dědice jako právního nástupce osoby, jíž byly původně pozemky bezúplatně převedeny, a která před vydáním soudního rozhodnutí zemřela , je tedy dána přímo hmotně právním ustanovením zvláštního předpisu, jímž je zákon o půdě.

Dovolací soud dále vychází z toho, že řízení podle ustanovení a 5 zákona o půdě je řízením odlišným od řízení dědického, a příslušná ustanovení , týkající se dědických vztahů, na toto řízení přímo nedopadají.Přitom sdílí částečně názor odvolacího soudu v tom, že ne každému dědici, byť i byl v řízení pasivně legitimován, je možno uložit povinnost k náhradě kupní ceny přijaté jeho právním předchůdcem, ale jen tomu, na nějž byly převedeny nebo na něj přešly majetkové hodnoty odpovídající této kupní ceně( její části). Přitom nelze vyjít jen z úvahy, že podle výsledku dědického řízení pasivně legitimovaný dědic nic nedědil, ale je třeba přihlédnout i k tomu, zda takový dědic nezískal od zůstavitele darem za jeho života majetkové hodnoty, které odpovídaly přijaté kupní ceně, resp. její části. Jde o zásadu, která je známa i v dědických vztazích ( obč.zák.).

Z tohoto hlediska odvolací soud daný případ neposuzoval, takže jeho rozhodnutí je z uvedeného hlediska nepřezkoumatelné. Jeho právní úvaha proto zůstala kusou a nemohla být v plném rozsahu přezkoumána. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že důvodu oprávněnosti dovolacích důvodů podle ustanovení , jakož i z důvodu nepřezkoumatelnosti ( ) je třeba rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení ( a 2 ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( ). Námitku dovolatele, že odvolací soud mohl rozhodnout o jeho žalobě i vůči třetí žalované, neshledal dovolací soud důvodnou, protože o žalobě vůči této žalované M. L. bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, proti němuž se žalobce neodvolal.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2000

JUDr. Ema B a r e š o v á

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková