Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 158/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 1999, čj. - 85 potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1995, čj. - 31, jímž tento soud vyhověl žalobě. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 59.451,- Kč.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že vycházel z právního názoru dovolacího soudu uvedeném v jeho rozsudku ze dne 30. 9. 1998, čj. 1 Odon 119/97 - 71 a v prvé řadě se zabýval tím, zda obsahem smlouvy, která vznikla podle § 275 odst. 4 obch. zákoníku konkludentním jednáním, bylo též dodání “euroatestu”, jak v řízení tvrdí žalovaný. Z důkazů provedených v řízení, a to z objednávky ze dne 10. 2. 1992 a z faktury z 19. 2. 1992, které, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR, představují návrh smlouvy, odvolací soud nezjistil, že by obsahem smlouvy, která vznikla k datu 19. 2. 1992 konkludentním jednáním, bylo též ujednání, ze kterého by plynula žalobci povinnost dodat k dodávce minitesterů “euroatest”. Toto tvrzení žalovaný v řízení neprokázal. Neposkytnutí “euroatestu” tedy nemůže být oprávněným důvodem k odmítnutí zaplacení ceny odebraných výrobků.

Pokud jde o posouzení odstoupení od smlouvy žalovaným, odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvého stupně. V řízení nebylo prokázáno, že by obsahem smlouvy bylo i ujednání o odstoupení od smlouvy a předpoklady k odstoupení od smlouvy, které vyžaduje obchodní zákoník, nebyly v řízení žalovaným prokázány.

Pokud jde o další tvrzení žalovaného, že smlouva byla změněna dohodou ze dne 10. 4. 1992, na základě textu čl. VI), odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, podle kterého z textu dohody nelze vyvodit, že by se smlouva měla vztahovat zpětně i na prodej a koupi 1000 ks přístrojů, uskutečněné 19. 2. 1992. Podle uvedeného čl. VI) “se ruší všechna předchozí ujednání mezi účastníky”. Poskytnutí smluvního plnění za ujednání považovat nelze. Jiné ujednání, které by se vztahovalo k této dodávce žádný z účastníků nedoložil. Odvolací soud se proto dále nezabýval obsahem odvolání v části, která se týká aplikace ustanovení § 266 obch. zák., neboť projev vůle v čl. VI) smlouvy je zcela jednoznačný a výklad tohoto ujednání žalovaným pokládá proto odvolací soud za ryze účelový.

Odvolací soud v řízení neprovedl další žalovaným v odvolacím řízení navrhované důkazy, které pro rozhodující skutková zjištění z hlediska hmotněprávního posouzení věci, shledal nerozhodnými. Vycházeje z uvedeného, odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně podle potvrdil.

Dovoláním ze dne 7. 12. 1999 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.

V dovolání žalovaný uvedl, že dovolání je přípustné podle , neboť při svém “rozhodování byl Vrchní soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v rozsudku ze dne 30. 9. 1998, čj. 1 Odon 119/97 - 71, když předtím Vrchní soud zaujal odlišné stanovisko zamítnutím žaloby v celém rozsahu rozsudkem ze dne 13. 5. 1997, čj. 562/95 - 54”.

Žalovaný dovolání podal z důvodů uvedených v a d) , neboť se domnívá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a pro nesprávné právní posouzení věci.

V podrobnostech pak žalovaný v dovolání mj. uvedl, že soudní řízení je postiženo jinou vadou, neboť hospodářská smlouva z 13. 12. 1991 obsahovala v souladu s ust. dohodu o určení příslušnosti soudu a místně příslušným byl Krajský soud v Českých Budějovicích, nikoliv Krajský obchodní soud v Praze.

Dále dovolatel uvedl, že žalobce k výrobkům PC 2000, které dodával žalovanému na základě smlouvy ze dne 13. 12. 1991 a objednávek, nedodal tzv. euroatest, tj. certifikát zemí ES potvrzující možnost prodeje uvedených výrobků v těchto zemích. Zboží dodané a převzaté dne 19. 2. 1992, jehož zaplacení je předmětem sporu, žalobce vyfakturoval fakturou č. 660 680 ze dne 19. 2. 1992 bez DPH a proto se žalovaný domnívá, že nebyla vystavena řádná faktura. Žalovaný dále uvedl, že dodávku zboží pro jeho vadnost, tj. chybějící euroatest a tím jeho neprodejnost, vrátil.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Dále dovolatel navrhl aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

V podání bez data, které bylo doručeno Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 3. 1. 2000, se žalobce vyjádřil k dovolání žalovaného. Ve vyjádření žalobce uvedl, že dovolání není přípustné podle , jak tvrdí žalovaný v dovolání, neboť v daném případě rozhodoval v prvním stupni Krajský obchodní soud v Praze, a to pouze jednou a tudíž nemohl rozhodnout jinak než v původním rozsudku a ani nemohl být vázán právním názorem odvolacího soudu. Žalobce, s ohledem na to, že není dán ani jiný důvod přípustnosti dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného ze 7. 12. 1999 a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, žalovaný je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné dle , jak v dovolání tvrdí žalovaný.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Ze spisového materiálu dovolací soud zjistil, že v dané věci rozhodl Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 1995, č.j. -31 tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 914.400,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 25. 2. 1992 do zaplacení.

Na základě odvolání žalovaného poté Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 1997, č.j. -54 změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci tak, že žalobu o zaplacení 914.400,- Kč s přísl. zamítl.

Dovolací soud rozsudkem ze dne 30. 9. 1998, č.j. -71 zrušil uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 16. 9. 1999, č.j. -85 potvrdil, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 2. 1995, č.j. -31.

Z uvedeného je zřejmé, že na posuzovaný případ nedopadá ust. , neboť soud prvního stupně ve věci nerozhodoval opakovaně, a to v pozdějším rozhodnutí opačně, než ve svém rozhodnutí původním proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Toto ustanovení, jak vyplývá z jeho dikce, taktéž nedopadá na případy a nezakládá přípustnost dovolání tehdy, rozhoduje-li odvolací soud ve svém pozdějším rozhodnutí jinak proto, že byl vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem v rozhodnutí, jímž dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení ve věci.

Dovolací soud s ohledem na ust. nezjistil, že by dovolání bylo přípustné z důvodů uvedených v , i když tyto důvody žalovaný v dovolání neuvedl.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud zabývat věcnými námitkami dovolatele, včetně posouzení místní příslušnosti soudu údajně dohodnuté dle

Nejvyšší soud proto podle , a v návaznosti na ust. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnutí podle v návaznosti na ust. a s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů 7.625,- Kč ( , a vyhl. č. ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 1. června 2000

JUDr.Ing. Jan H u š e k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová