Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Cdon 748/97

M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 1997 změnil zamítavý rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 8 (soudu prvního stupně) ze dne 14. 3. 1996, vůči druhé a třetí žalované tak, že jim uložil povinnost vydat žalobkyni společně a nerozdílně označené nemovitosti v katastrálním území L. a zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Důvodem ke změně rozsudku soudu prvního stupně byl závěr odvolacího soudu, opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. , že restitučnímu nároku žalobkyně lze vyhovět, neboť s přechodem vlastnického práva ke sporné nemovitosti podle zákona č.

, a že nálezem Ústavního soudu ČR, publikovaným pod poř. č.

164/1994 Sb., se rozšiřuje okruh osob oprávněných k vydání věci, nikoliv osob povinných. Dovolatelka je též toho názoru, že povinnost k vydání věci podléhající restituci nemůže být uložena dvěma samostatným subjektům a to společně a nerozdílně; jestliže tato povinnost přešla na obec, pak podle dovolatelky musí být uložena povinné osobě, určené s ohledem na speciální právní režim na území hl. města Prahy, ve smyslu , o hl. městě Praze.

Třetí žalovaná má za to, že v podobných případech jako v dané věci, vzniká oprávněné osobě místo nároku na vydání nemovitosti nárok na poskytnutí finanční náhrady ze státního rozpočtu. Pokud by došlo - jak se uvádí v dovolání třetí žalované - k přechodu povinnosti věc ve smyslu vydat, měl by tento akt charakter faktického vyvlastnění, potvrzeného soudem. Jakémukoliv přechodu povinnosti vydat věc však brání ustanovení zákona č.

, které nelze obejít žádným výkladem. Dovolatelka má právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné také v tom, že je povinnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č.

a shledává pochybným i uložení solidární povinnosti k vydání věci dvěma rozdílným subjektům, když se - byť chybně - dovozuje, že procesní nástupnictví přešlo pouze na Obec hl. m. Prahu a nikoliv na Městskou část pro P. 8.

Dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/

).

Vady v řízení, vyjmenované v § 237 odst. 1

, ani tzv. jiné vady řízení ve smyslu

dovolatelem tvrzeny nebyly a ani z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud je proto v dané věci vázán uplatněným dovolacím důvodem podle

, přičemž předmětem dovolacího přezkumu je závěr odvolacího soudu, podle nějž Obec hl. m. Praha a Městská část P. 8 jsou povinnými osobami ve smyslu zákona č.

Dovolání nejsou důvodná.

N e j v y š š í s o u d proto obě dovolání zamítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil k výkladu zákona č.

v restitučních souvislostech určení povinné osoby dle zákona č.

, ve znění pozdějších předpisů, a to ve vztahu k majetku, který přešel do vlastnictví obcí. Nejen v rozsudku ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. , publikovaném pod č. 17 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, ale i v mnoha dalších rozhodnutích Nejvyšší soud přijal závěr, že věci (zde nemovitosti) přešly zákonem č.

do vlastnictví obcí se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají, včetně povinnosti věc vydat, stanovené v zákona č.

, ve znění pozdějších předpisů. Obce jako vlastník s tímto majetkem převzaly nejen povinnosti, jež se spojují s institutem vlastnického práva vůbec a stíhají vlastníka každé věci, nýbrž i specifickou povinnost, danou restitučními předpisy, tj. povinnost vydat věc, ke které bude později (po 24. 5. 1991) důvodně uplatněn restituční nárok. Stejně tak opakovaně již Nejvyšší soud zdůraznil, že je bez právního významu okolnost, zda oprávněná osoba odvíjí svůj nárok od pozdějších změn zákona č.

, tedy například od nálezu Ústavního soudu č.

164/1994 Sb., kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu. Původní určení povinné osoby ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č.

jako právnické osoby, která věc drží ke dni účinnosti zákona, bylo totiž v důsledku právní úpravy provedené zákonem č.

významně modifikováno právě okolností, že věc, která jinak podléhá režimu restitučního zákona, právně účinně změnila svého vlastníka, jímž dosud byl stát. Tento vlastník má ovšem, jak již uvedeno, zvláštní postavení potud, že svého vlastnického práva může být zbaven kromě jiných právních titulů, jež se vyznačují absencí souhlasu vlastníka (např. vyvlastněním), také cestou vydání věci povinné osobě, která po 24. 5. 1991 řádně uplatní důvodný restituční nárok. Platí tedy, že ve vztahu k majetku, který dnem 24. 5. 1991 přešel z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle zákona č.

proto, že k němu k tomuto dni nebyl uplatněn restituční nárok, je povinnou osobou ve smyslu zákona č.

obec jako jeho vlastník.

Jestliže není pochyb o tom, že Obec hlavní město Praha svěřila hospodaření se spornými nemovitostmi Městské části P. 8, pak je prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem odvislé od toho, zda obec vybavila městskou část takovým právním postavením, jež z ní v daném sporu o vydání věci činí - s přihlédnutím k tomu, že v něm hrozí ztráta vlastnického práva obce - také věcně pasivně legitimovanou osobu. Odpověď na tuto otázku je dána výkladem ustanovení čl. 3 vyhlášky hlavního města Prahy o hospodaření s majetkem hlavního města Prahy. Podstatné je, že citovaná vyhláška právo hospodaření městské části se svěřeným majetkem neomezuje jen na právo majetek držet a užívat, případně pronajímat, nýbrž ji vybavuje právy vlastníka. S právy vlastníka se logicky pojí i jeho povinnosti, a tedy také povinnost vydat věc vyplývající jinak z restitučních předpisů pro obec. Jde o zvláštní právní důvod nakládání s majetkem, který s sebou nese změnu vlastnictví v poměrech Obce hlavní město Praha. Z toho plyne, že také městská část - vedle Obce hlavní město Praha - může být ve sporu o vydání věci (označených nemovitostí) s nimiž hospodaří, věcně pasivně legitimována. Okolnost, že tento správný závěr odvolací soud vyjádřil tak, že povinnost vydat nemovitosti uložil nepřiléhavě jak obci, tak její městské části společně a nerozdílně, ačkoliv každá může být samostatnou nositelkou této povinnosti, na věcnou správnost jeho závěrů vlivu nemá.

V mezích dovoláním druhé a třetí žalované založeného dovolacího přezkumu (§ 241 odst. 3 písm. d/

) je tedy rozsudek odvolacího soudu ve smyslu

správný; Nejvyšší soud proto obě dovolání zamítl.

_____________________

1)Postavení městských částí hlavního města Prahy doznalo změn zákonem

č. ,

o hlavním městě Praze, jenž nabyl účinnosti dnem 10. listopadu 2000, na závěry vyslovené v rozhodnutí však tyto změny nemají vliv.