Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Cdon 1360/97

K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem z 10. 9. 1996 potvrdil rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Opavě z 1. 12. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba vycházející ze zákonů č. a č. , kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání označených nemovitostí. Také odvolací soud založil zamítavé rozhodnutí na tom, že žalovaní nejsou ve smyslu příslušných restitučních předpisů osobami povinnými; za takové ve shodě se soudem prvního stupně pokládal pouze ty, jež byly jako nástupnické organizace zaniklého Československého svazu tělesné výchovy určeny usnesením mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990 a tyto podmínky žádný z žalovaných nesplňuje.

Jako správná převzal odvolací soud zjištění soudu prvního stupně, že vlastnictví někdejšího majetku původní Jednoty Čs. Orla ve V., tělocvičny (orlovny) se stavební parcelou č. 154 v katastrálním území V., nabyla na základě rozhodnutí bývalého Krajského národního výboru v O. z 8. 2. 1951, vydaného podle § 9 zákona č. 187/1949 Sb., Československá obec sokolská; Tělovýchovnou jednotou Sokol V. byl poté pozemek parc. č. 154 převeden na Okresní národní výbor v O. a tělocvična na něm postavená na Místní národní výbor ve V., který ji smlouvou ze dne 29. 12. 1969 převedl na LSD Jednota v O.

Ve včasném dovolání ( , ) žalobkyně zastoupená advokátem ( , 2 ) namítala, že v této otázce je právní posouzení věci nesprávné. Pojetí právního nástupnictví organizace uvedené v , jež uplatnil v dané věci odvolací soud, ze zákonů č. a č. nevyplývá; dovolatelka je toho názoru, že měla být užita výkladová metoda analogie a kritický pojem vyložen tak, jak je chápán v jiných právních předpisech. Je-li předmětem sporu nemovitost, je namístě zjišťovat, kdo je nástupcem v právních vztazích k této nemovitosti, a tedy kdo je singulárním nástupcem ve vztazích vlastnických. Naopak ”není žádného důvodu”, uvádí se v dovolání, zužovat okruh povinných osob na sportovní organizace, i když v usnesení mimořádného sjezdu tomu tak je. Sjezdové usnesení však není všeobecně závazným právním předpisem, a proto podle dovolatelky neovlivnilo ”právní vztahy k majetku”, poněvadž ”mohlo pouze rozdělit majetek, který příslušel tomuto svazu a nikoli majetek jiný”, včetně majetku tělovýchovných jednot.

Z o d ů v o d n ě n í :

Dovolání je ve smyslu ustanovení (ve znění ) v dané věci přípustné, protože přípustnost dovolání založil odvolací soud výrokem potvrzujícího rozsudku ( ), jímž zcela vyhověl odpovídajícímu návrhu žalobkyně. Opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ustanovení , prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jeho vymezením dovolatelka vystihla i zadání té právní otázky, pro niž bylo dovolání připuštěno.

Vady řízení vyjmenované v ustanovení a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti ( ), dovolatelkou nebyly tvrzeny, a z obsahu spisu nevyplývají. Jelikož jinak je podle citovaného ustanovení dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, otevírá se přezkumu jen otázka, zda je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaní nejsou osobami povinnými k navrácení majetkových práv ve smyslu dále citovaných restitučních předpisů.

Podle ustanovení (ve znění ) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. a č. se navracejí podle stavu ke dni 31. 3. 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v do 31. 12. 1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje (ve znění ), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu ( a ).

Osobou k navrácení majetkových práv povinnou je osoba, u které ve smyslu ustanovení a uplatňuje oprávněná osoba svůj nárok, a tu zákon identifikuje jakožto ”právního nástupce organizace uvedené v ” Organizací uvedenou v je ”jediná dobrovolná tělovýchovná organizace”, které tento zákon svěřil (a to výlučně) organizaci a řízení tělesné výchovy, totiž Československý svaz tělesné výchovy.

Právní nástupce této organizace (Československého svazu tělesné výchovy) tedy je subjektem povinným k navrácení majetkových práv. Za právního nástupce v hmotněprávních vztazích se považuje - obecně vzato - ten, kdo vstupuje do práv a povinností předchůdce (jejich předešlého nositele) na základě skutečností, stanovených hmotných právem. Rozhodné předpisy samy o sobě bližší podmínky právního nástupnictví neobsahují a takový cíl ani nesledují. Zjevně však uvažují právní nástupnictví ve specifickém smyslu, pro potřeby zvláštní úpravy nároků, jež zakotvují, jmenovitě pro potřeby určení osob z těchto nároků povinných.

totiž v ustanovení zrušil , ve kterém měla ”jediná dobrovolná tělovýchovná organizace” zákonný podklad. Přijetí zákona (9. 5. 1990) předcházel mimořádný sjezd této organizace, který se usnesl - mimo jiné - na jejím zániku, a to ”nejpozději ku dni 30. 6. 1990”. Je tedy logické usuzovat, že citovaný zákon tím, že určuje v povinnou osobu jakožto ”právního nástupce” organizace - a nikoli organizaci samu - reaguje právě na tento její zánik, případně z této skutečnosti vychází. Tomu ovšem odpovídá, aby výklad pojmu právního nástupce - ve smyslu ustanovení - a jeho prostřednictvím i výklad pojmu povinné osoby k navrácení majetkových práv, byl odvozován především od těch právních aktů, jimiž byla ukončena existence nástupcova předchůdce, tj. organizace uvedené v Těmito právními akty jsou bezpochyby usnesení zmíněného mimořádného sjezdu.

Mimořádný sjezd Československého svazu tělesné výchovy svým usnesením ze dne 25. 3. 1990 - jehož obsah jako součást právního výkladu a je soudu znám z jeho činnosti - prohlásil za ”nástupnické organizace ČSTV” (ponechají-li se stranou organizační útvary Slovenské organizace ČSTV a útvary federální) Český svaz tělesné výchovy, tělovýchovné jednoty a kluby, a republikové sportovní a tělovýchovné svazy. Určení konkrétní nástupnické organizace sjezd spojil s otázkou ”převodu majetku ve vlastnictví ČSTV”, pro který stanovil příslušná pravidla. Podle logiky sjezdového usnesení, vycházející z dobové vnitřní organizace Československého svazu tělesné výchovy, na tělovýchovné jednoty, kluby a republikové (sportovní a tělovýchovné) svazy přechází majetek konkrétně vymezený pozitivně vyjádřenými znaky (který je ”zapsán u příslušného orgánu” v jejich prospěch atd.), a do vlastnictví Českého svazu tělesné výchovy pak majetek ostatní, ”všech organizačních složek České organizace ČSTV, s výjimkou tělovýchovných jednot, klubů a republikových svazů”.

Uplatněním těchto hledisek právního nástupnictví, jež - jak vyplývá z předchozího - jsou rozhodující pro určení ”právního nástupce organizace uvedené v ”, se logicky dospívá k závěru, že osobou povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu a je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku, popřípadě majetkovým kritériím.

Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jako i v mnoha rozhodnutích dalších, a překonal jím názor, obsažený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, uveřejněném pod č. 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Vyplývá odtud, že právní závěr, ke kterému v kritické otázce určení osoby povinné k navrácení odňatých majetkových práv dospěl odvolací soud, je správný; dovozená hlediska právního nástupnictví organizace uvedené v žalovaným v dané věci vskutku nesvědčí, a ani dovolatelka netvrdí opak. Jsou-li tato hlediska specifická, jak bylo vyloženo, odpadá námitka, že v poloze naopak obecné lze nástupnictví chápat i jako nástupnictví ”singulární”. Měl-li by být právním nástupcem organizace uvedené v každý pozdější nabyvatel věci, bylo nasnadě určit povinnou osobu tu, jež věc drží, jako je tomu v jiných restitučních předpisech. Co do namítaných účinků usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy dovolatelka mimoto přehlíží, že dobově platné stanovy obsahovaly zásadu, že majetek ČSTV je ve vlastnictví organizace jako celku (článek 41 odst. 1).

Okolnost, že odňatý majetek není v právním vztahu účastníků řízení restituovatelný, je výrazem toho, že rozhodné restituční předpisy - z povahy věci - mohou sledovat zmírnění jen některých majetkových křivd, k nimž v určitém historickém období došlo. Nevztahují se kupř. na majetek, odňatý jinak než způsobem v nich předpokládaným, a povinnost k jeho navrácení neukládají ani tomu, kdo sice vstoupil do práv původního vlastníka, ale předtím, než byl proces sjednocení tělovýchovy (na který obsahově reagují) ukončen, takže již proto právním nástupcem organizace uvedené v jeho být nemůže (srov. rozsudek, uveřejněný pod č. 40/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Byť si je vědom toho, že i Ústavní soud se v odůvodnění nálezu uveřejněného pod č. 24/1997 Sb. odvolával na názor, vyjádřený v překonaném rozhodnutí č. 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nepokládá Nejvyšší soud jiný výklad ustanovení a za přípustný i se zřetelem k přirozenému (a restitučními předpisy respektovanému) požadavku ochrany třetích osob a práv jimi nabytých v dobré víře. a č. totiž nemají ustanovení obdobná ustanovením (ve znění pozdějších předpisů) a (ve znění pozdějších předpisů) a neplatí tedy, že vydá-li věc jiná osoba než stát, vznikne jí nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci (v právních vztazích upravených , ve znění pozdějších předpisů, srov. ustanovení ). Absence této zásady nevadí - právně i morálně - jen tehdy, je-li povinný subjekt k navrácení majetkových práv odvozován od organizace uvedené v a jejího zániku.

Závěr, že povinným právním nástupcem je každý subjekt, jenž odňatý majetek ke dni účinnosti držel, neobstojí také v případě, že posledním ”singulárním” nabyvatelem věci byla fyzická osoba, jestliže z legislativní zkratky užité v (”povinná organizace”) se dovodí, že povinnou osobou může být jen osoba právnická.

V mezích, ve kterých byl dovolací soud oprávněn dovoláním napadený rozsudek přezkoumat, je tedy právní posouzení věci správné. V důsledku toho je ve smyslu ustanovení správný i rozsudek, který na něm spočívá ( ), a dovolání proto nezbylo než zamítnout.