Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Cdon 648/96

O k r e s n í s o u d v Náchodě rozsudkem ze dne 2. listopadu 1994 určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 149/4 - zahrada (o výměře 799 m2) v L. Současně zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali určení vlastnictví k pozemku parc. č. 150/3 - role (o výměře 12 839 m2) tamtéž. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobci pozemek parc. č. 149/4 (vlastnicky připsanou původní žalované D. M.), v době od 17. ledna 1975 do 2. listopadu 1992 užívali na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 16. října 1974, kupní smlouvy ze dne 13. listopadu 1974 a výpisu z listu vlastnictví č. 121 pro obec T. ze dne 1. března 1991, v dobré víře že jim pozemek patří, takže jej podle ustanovení a vydrželi do svého vlastnictví. Pozemek parc. č. 150/3 v L. se oproti tomu nacházel v užívání jednotného zemědělského družstva, žalobci hranice parcely v terénu neznali a až do počátku roku 1992 ji nedrželi ani s ní nenakládali. Započtení doby proběhlé před 1. lednem 1992 do vydržecí doby při uvedeném způsobu užívání vylučovalo (ve spojení s ustanovením obč. zák.) ustanovení , ve znění do 31. prosince 1991, uzavřel soud prvního stupně.

K odvolání žalobců i žalované K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. května 1995 rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalobu zamítl i ve vztahu k pozemku parc. č. 149/4; v napadeném zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu je nutno při úvaze o vydržení vlastnického práva - se zřetelem k ustanovení a 6 obč. zák. a k dřívější právní úpravě - rozlišovat dvě skupiny pozemků. První skupinu tvoří pozemky, k nimž bylo lze před novelou , provedenou , vydržet právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. Uplynula-li vydržecí doba k těmto pozemkům do 1. ledna 1992, pak dále neběží; vydržiteli vzniká právo na uzavření kupní smlouvy ( obč. zák.), jež ovšem musí uplatnit v jednoroční propadné lhůtě, tedy (se zřetelem k a , předposlední větě, obč. zák.) nejpozději do 4. ledna 1993. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně pak vyplývá, že žalobci dotčený nárok včas neuplatnili. Výklad vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. 149/4, podaný soudem prvního stupně, tedy správný není a žaloba musí být i v tomto rozsahu zamítnuta, uzavřel odvolací soud. Potvrzující výrok rozsudku založil odvolací soud na úvaze, že pozemek parc. č. 150/3 náležel k těm pozemkům jež předmětem dohody o osobním užívání pozemku být nemohly, takže jejich vlastnictví lze vydržet až v desetileté lhůtě, počítané od 1. ledna 1992 (před tímto datem vydržecí lhůta vůbec neběžela a nelze si ji započíst). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení ve znění do 31. prosince 1995 a v němž namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že předpoklady pro vydržení vlastnického práva k oběma pozemkům ve smyslu obč. zák. splnili a odmítají jak výklad pojmu “držba” provedený ohledně parcely č. 150/3 soudem prvního stupně, tak interpretaci ustanovení a 6 obč. zák. soudem odvolacím. I držbu je nutno chápat z hlediska historického vývoje společnosti - uvádí se v dovolání. Většina vlastníků zemědělské půdy vykonávala vlastnické právo (a tedy i držbu) stejným způsobem jako žalobci, aniž by byla v tomto právu krácena; jiná držba sdružených pozemků ani možná nebyla. Tím, že pozemky byly ponechány k obhospodaření družstvu, dovolatelé institut držby naplňovali (a bylo by tomu tak i kdyby pozemek - míněn pozemek parc. č. 150/3 - nechali ležet ladem), neboť držbu uskutečňovali způsobem odpovídajícím daným společenským poměrům. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že do svých závěrů nepromítl skutečnost, že během celé předchozí doby naplňovali běh vydržecí lhůty nejprve pro stát, který se k vlastnictví nemovitostí nehlásí, a současně tak (a to i během roku 1992 a později) podle stávající právní úpravy činili i pro sebe. Novela nevylučuje, aby tam, kde doba potřebná k vydržení nemovitostí pro stát již uplynula, byla započtena byť i jen část vydržecí lhůty těm fyzickým osobám, které předchozí držbou přechod vlastnictví na stát způsobily. Dovolatelé vylučují, že by v době od 1. ledna 1992 do 4. ledna 1993 mohlo dojít k “přerušení právního významu faktické držby pro účely vydržení,” především však zdůrazňují, že držbu pozemků si tu může započíst nejen stát, nýbrž i oni, a to jak za dobu tvrzené původní existence vlastnického práva žalované, tak za dobu, kdy již byl vlastníkem stát. Jestliže žalobci byli až do roku 1993 v dobré víře, že pozemky vlastní, pak nemohli do 4. ledna 1993 uplatnit nárok o němž se zmiňuje ustanovení obč. zák., namítá se dále v dovolání. Takový výklad je v rozporu s institutem dobré víry, když žalobci v rozhodné době ani nevěděli, že jim někdo vlastnické právo upírá či upírat bude. Dovolatelé dále vyslovují předpoklad, že přijetím ustanovení obč. zák. zákonodárce zamýšlel překlenout přechodné období pro realizaci nároků z vydržení vlastnického práva vzhledem k obecné změně práva osobního užívání nemovitostí v právo vlastnické, a to zejména u věcí rozhodnutých soudy. Usuzují, že pro zápis vlastnického práva státu k vydrženým nemovitostem do katastru nemovitostí byl nezbytný rozsudek nebo prohlášení, učiněné formou notářského zápisu, když podle jejich názoru mohl být podobný zápis do katastru (dříve evidence) nemovitostí stěží proveden jen podle tvrzení vydržitele, že takto pro stát vlastnictví získal. Až ve spojení s takovým deklaratorním rozhodnutím či projevem vůle by mohlo vzniknout právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků; odvolací soud proto nesprávně konstituuje bezprostřední časovou souvislost mezi “vznikem práva na uzavření dohody o osobním užíváním pozemku” a “vydržením vlastnického práva.” Žalobci se dovolávají i analogického užití ustanovení obč. zák., a to potud, že je-li možno započíst držbu právního předchůdce, pak totéž platí pro zápočet držby vlastní. Proto požadují, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření namítá, že žalobci pozemky nedrželi v dobré víře, když jim muselo být známo, že je musí získat smlouvou registrovanou státním notářstvím, že s pozemkem parc. č. 150/3 nenakládali jako s vlastním (nedrželi jej o nic více, než sama žalovaná) a že pozemky nebylo možné do 31. prosince 1991 vydržet, neboť je bezplatně užívala "socialistická organizace" - JZD (i když pozemek parc. č. 149/4 ve skutečnosti neobhospodařovala). Se zřetelem k ustanovení a obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991, pak upozorňuje, že právo osobního užívání ke sporným parcelám nemohlo být vůbec zřízeno, z čehož plyne, že právo na uzavření kupní smlouvy podle obč. zák. žalobcům vůbec nevzniklo a vzniklo-li, pak nebylo včas uplatněno. Možnost analogického použití ustanovení obč. zák. žalovaná odmítá proto, že takový postup by byl v rozporu s ustanovením obč. zák. Na vyjádření žalované reagoval žalobce A. D. rozsáhlým podáním, ve kterém se - vedle toho, že rozebírá skutkové okolnosti případu, zdůrazňuje nezákonnost dřívějšího vadného postupu geodézie a hodnotí účastnickou výpověď žalované - též zmiňuje, že mu (jak má plynout ze spisu) nebylo (soudem) umožněno dokončit účastnickou výpověď. V průběhu dovolacího řízení žalovaná D. M. zemřela (19. května 1996). Dovolací soud proto ve shodě s ustanovením a 3 pokračoval v řízení s dědici zemřelé, kteří dědictví neodmítli a jimiž jsou podle sdělení příslušného soudního komisaře M. S. a J. M. N e j v y š š í s o u d svým rozsudkem jednak odmítl dovolání (ohledně potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, týkajícího se pozemku parc. č. 150/3 v L. a ve zbývající části dovolání zamítl.Z o d ů v o d n ě n í : Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ( ), včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení ( ), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením a dovolatelé jsou řádně zastoupeni advokátem. Dovolání je v dané věci také přípustné ( ), neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ). Přípustnost dovolání se však omezuje pouze na ten výrok napadeného rozsudku, který se týkal parcely č. 149/4. V zamítavém výroku (co do určení vlastnictví k parcele č. 150/3) totiž odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení byla v této části řízení posouzena stejně - tedy tak, že k vydržení pozemku nedošlo a jeho vlastnicí je žalovaná). V popsaném rozsahu není dovolání přípustné ani podle ustanovení (odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozsudku nevyslovil), ani podle ustanovení (rozsudek ze dne 2. listopadu 1994 je prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci). Zbývá tudíž posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí toto rozhodnutí zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( ). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Žádanou z vad vypočtených v dovolatelé ve vztahu k napadanému rozhodnutí netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává. To platí i o tvrzení žalobce A. D., že mu nebylo (soudem) umožněno dokončit výpověď. Pojmově je toto tvrzení podřaditelné toliko vadě popsané v ustanovení ; podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je pak takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Z obsahu spisu ovšem tvrzená vada nevyplývá. Žalobce byl opakovaně vyslechnut před okresním soudem (viz č. l. 26-27 a č.l. 40 spisu) a vypovídal též před soudem odvolacím. Protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 3. května 1995 (č. l. 64) o jehož správnosti neměl dovolací soud ve smyslu ustanovení důvodu pochybovat, podobný postup nedokládá. Žalobce (jeho zástupce) tu ostatně žádné námitky co do (ne)možnosti dokončit svou výpověď neuplatnil a provedení důkazu svým doplňujícím výslechem též nenavrhl. Dovolání proto ani podle ustanovení přípustné není. Dovolání, směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl ( , ) a obsahem námitek, jež dovolatelé k závěrům soudu, týkajícím se pozemku parc. č. 150/3 přednesli, se dále nezabýval.Ve zbývající části není dovolání důvodné.Dovoláním nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž je dovolací soud u přípustného dovolání rovněž povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Mimo rámec vad řízení je pak dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem vázán, včetně toho, jak jej dovolatelé vymezili ( ). Předmětem dovolacího přezkumu je tedy (v hranicích právních otázek určených přípustným dovoláním) přezkoumání správnosti závěrů odvolacího soudu co do běhu vydržecí lhůty, jakož i co do vzniku, možnosti uplatnění a zániku nároků s dovršením této lhůty spojených. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud své závěry založil na úvaze, podle níž po 1. lednu 1992 mohli žalobci co do pozemku parc. č. 149/4 uplatnit toliko právo na uzavření kupní smlouvy ( obč. zák.) a jelikož se tak do 4. ledna 1993 nestalo, toto právo zaniklo, takže žalobci se vlastníky pozemku nestali. Pro výsledek dovolacího řízení je proto určující především přesné postižení dopadu přechodných ustanovení (jímž byl s účinností ode dne 1. ledna 1992 novelizován ), na vztahy, které v době od 1. dubna 1983 (po novele provedené ) upravovalo ustanovení obč. zák., k 1. lednu 1992 zrušené. S přihlédnutím k dovolacím argumentům je ovšem nutno nejprve vyložit vlastní obsah posledně citované normy. V době, po kterou ustanovení obč. zák. platilo, mohl občan vydržet jen tu movitou či nemovitou věc, která mohla být předmětem osobního vlastnictví ( obč.. zák.). Pozemky mohly býti (se zřetelem k vymezení předmětu osobního vlastnictví v ustanovení obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991 a v článku 10 ústavního , tehdejší y ČSSR) jen předmětem vlastnictví soukromého (viz též obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991, ze kterého tento závěr plynul pozitivně); jejich vydržení tak bylo možné (pomineme-li případy, kdy se vydržení posuzovalo podle právního stavu, jenž tu byl před 1. dubnem 1964) pouze v rámci úpravy obsažené v ustanovení obč. zák. (srov. též důvodovou zprávu k vládnímu návrhu ) Způsobilým předmětem vydržení podle citovaného ustanovení ovšem byl jen pozemek (jeho část), k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání ( obč. zák. v tehdejším znění). Ustanovení , věty druhé, obč. zák. současně vylučovalo vydržení pozemku v socialistickém vlastnictví nebo pozemku, ke kterému měla socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Pro vydržení pozemku byla stanovena (jako u jiných nemovitostí) desetiletá vydržecí lhůta; tato lhůta se ovšem z pochopitelných důvodů ani po 1. dubnu 1983 nepojila s (byť oprávněnou) držbou pozemků, které nebyly k vydržení způsobilé. Vydržení pozemku se od vydržení jiných nemovitostí lišilo i potud, že ač občan - držitel pozemek držel v dobré víře, že mu patří ( obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991) nakonec jej nevydržel pro sebe, nýbrž pro stát; občan nabyl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v obč. zák. ( obč. zák.). Skutkový závěr, který odvolací soud převzal z rozsudku soudu prvního stupně a podle nějž pozemek parc. č. 149/4 nebyl v užívání socialistické organizace, nýbrž žalobců, dovolatelé nezpochybnili; počátek běhu vydržecí lhůty přitom váží k právnímu úkonu uskutečněnému v lednu 1975 (kupní smlouva). V té době sice institut vydržení neznal, k 1. dubnu 1983 však do něj bylo vtěleno též ustanovení (dnes obč. zák.), jež v odstavci třetím umožňovalo do vydržecí doby uvedené v ustanovení obč. zák. započíst i dobu, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983. Jestliže žalobci od ledna 1975 nakládali s pozemkem parc. č. 149/4 jako se svým a byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří ( obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991) - a tento závěr, který dovoláním dotčen nebyl, dovolacímu přezkumu, oproti očekávání původní žalované, nepodléhá - pak tento pozemek vydrželi pro stát již v lednu 1985. Předpoklad, že právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku občanu vznikalo až poté, co vydržení ve prospěch státu bylo deklarováno rozsudkem soudu nebo prohlášením, učiněným formou notářského zápisu, správný není. Vydržení je originární způsob nabytí vlastnického práva, který vychází z představy, že určitou dobu trvající faktický stav je třeba posuzovat jako stav právní. Smyslem tohoto institutu je snaha vytvořit a zachovat právní jistotu, která se opírá o přesvědčení, že mezi faktickým a právním stavem je, nebo alespoň má být, soulad. Jedním z typických znaků vydržení je a vzhledem k úpravám obsaženým v obecném zákoníku občanském z roku 1811 (ustanovení a násl.) a tzv. “středním” (ustanovení až ) v českém právním řádu též vždy bylo, že k nabytí vlastnictví vydržením dochází při splnění stanovených podmínek ex lege, bez toho, aby se vydržitel (oprávněný držitel) vydržení musel dovolat. V tomto směru jde o výklad konstantně podávaný soudní praxí, tradičně přijímaný v odborných publikacích, jež se problematice vydržení věnují a vztahující se v době do 31. prosince 1991 i k vydržení pozemku podle obč. zák. Okolnost, že vydržení pozemku tu mělo (v porovnání s vydržením movitých věcí a s vydržením jiných nemovitých věcí) specifické důsledky, neboť vlastnické právo vydržel (stal se vydržitelem) stát, ač oprávněným držitelem pozemku byl občan, okamžik nabytí vlastnictví vydržením nijak neovlivňovala (srov. též závěry uveřejněné ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 429). Gramatický ani logický výklad zákona podklad pro tvrzení, že právo na uzavření dohody o osobním užívání vydrženého pozemku vznikalo občanu (oprávněnému držiteli) k jinému (a to pozdějšímu) okamžiku, než k okamžiku vydržení pozemku státem, též neposkytuje; pro takovou úpravu ostatně není žádný rozumný důvod. Hypotéza právní normy (její podmiňující skutková část) vyjádřená v ustanovení obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991, slovy “ ... jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě ( obč. zák.) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání ( obč. zák.) ...” ústí v dispozici právní normy (normativní část, vyjadřující co má být, nastane-li hypotéza) podle níž “...nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát ...” a (viz část věty za středníkem) “... občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku ...” Tyto formulace nedávají prostor interpretaci nabízené dovolateli, neboť vydržení práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku je jednoznačně podmiňováno stejnými skutečnostmi, jako jsou ty, za nichž pozemek vydržením nabyl stát; jiné (další) podmínky vzniku onoho práva tento ani jiný předpis nestanoví. Nelze přehlédnout, že záměr založit vlastnické právo státu i právo občana na uzavření dohody o osobním užívání pozemku v jeden a týž okamžik podtrhuje text zkoumané normy i tím, že důsledky hypotézy pro oba oprávněné subjekty předjímá týmž slovesným tvarem (“nabývá”). Také důvodová zpráva k vládnímu návrhu , mimo jiné uvádí, že “ ... pokud jde o podmínky pro nabytí ... práva na uzavření dohody o zřízení osobního užívání pozemku, odkazuje nová úprava na s tím, že právní důsledky spojuje s nepřetržitostí tam uvedeného stavu po stanovenou dobu ...” (srov. i důvody stanoviska uveřejněného pod č. 24/1987 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 460 - 461). Z přednesených úvah proto ústí jako nezpochybnitelný závěr, že žalobci vydrželi pozemek pro stát již v roce 1985. Vlastníkem pozemku se stal stát od ledna 1985 ex lege a ke stejnému okamžiku žalobcům vzniklo právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. Dovolacímu soudu zbývá určit, jaký vliv na takto založený právní stav měla úprava obsažená v přechodných ustanoveních , jestliže se stát vlastnictví pozemku do 1. ledna 1992 neujal a žalobci vydržené právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku nerealizovali. Jde především o výklad ustanovení obč. zák., které pro případ, že občanovi vzniklo přede dnem účinnosti tohoto zákona (rozuměj , jímž byla uvedená norma do inkorporována) právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, avšak do účinnosti tohoto zákona již nedošlo k dohodě, určuje, že oprávněnému vzniká právo na uzavření kupní smlouvy k pozemku, jehož se týkalo rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, s tím, že neuplatní-li oprávněný své právo do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona, právo zanikne. Při úvaze o uplatnění citovaného ustanovení na daný případ se především naskýtá otázka, zda jde o úpravu postihující jen nároky občanů, kterým právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku vzniklo před 1. lednem 1992 rozhodnutím o přidělení pozemku ( obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991), nebo zda jsou takto dotčeny i nároky občanů, kteří ono právo vydrželi ( , obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991). Tato otázka plyne z vlastní dikce obč. zák., neboť ve druhé části věty první se hovoří o právu “na uzavření kupní smlouvy k pozemku, jehož se týkalo rozhodnutío přidělení pozemku do osobního užívání, ” zatímco úvodní část věty způsob vzniku tohoto práva nerozlišuje. Které z možných řešení je řešením správným předznamenává již ta okolnost, že obsah práva osobního užívání pozemku nikdy nebyl závislý na tom, jestli k uzavření dohody došlo na základě rozhodnutí o přidělení pozemku, nebo v důsledku vydržení podle obč. zák., (srovnej obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991). Rozdíly v uvedeném smyslu nevyplývají ani z důvodové zprávy k vládnímu návrhu , ve kterém byla norma stejného obsahu systematicky zařazena jako obč. zák. Nepřiznává-li zákon osobám, které právo na uzavření dohody vydržely, možnost je realizovat jiným způsobem, je nutno takový výklad dané normy, jenž vylučuje z okruhu osob oprávněných domáhat se uzavření kupní smlouvy ty, které práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku nabyly jinak než rozhodnutím o přidělení pozemku, odmítnout jako protiústavní (pro rozpor s principem právní jistoty vyjádřeným v článku 1 y, jehož součástí je i ochrana nabytých práv - zde ochrana nabytého, a podle dřívějšího znění obč. zák. nepromlčitelného, práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku ). Pro posouzení věci je proto nezbytné určit, je-li jiný způsob uplatnění vydrženého práva vskutku vyloučen. Přechodná ustanovení k úpravám účinným od 1. ledna 1992 ( až obč. zák.) se vydržením výslovně zabývají pouze v obč. zák., podle kterého “jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.” Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že citované ustanovení dopadá na jejich případ “nepřímo analogicky” a uzavírají, že “lze-li provést zápočet doby užívání právního předchůdce, pak je přece možné provést totéž u držby vlastní.” Takový výklad ovšem popírá obsahový smysl dané normy. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu , v němž se identické ustanovení nacházelo v , zřetelně deklaruje, že přechodná ustanovení tu počítají “se započítáním té doby, která uplynula do účinnosti zákona a po kterou právní předchůdce vydržitele měl nepřetržitě pozemek v držbě.” Jde o ustanovení, které má smysl aplikovat právě a jen na případy, u nichž v průběhu vydržecí doby před 1. lednem 1992 měla věc (dříve) v držbě jako oprávněný držitel osoba odlišná od stávajícího oprávněného (vy)držitele. Zápočet vlastní držby oprávněného držitele, realizované zčásti před a zčásti po 1. lednu 1992, vyplývá již z ustanovení obč. zák., určujícího, že není-li dále uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. To mimo jiné znamená, že u osob, které coby oprávnění držitelé nevydržely věc do 31. prosince 1991 (nevznikl jim do té doby žádný nárok) je nutno otázku vydržení zkoumat podle ve znění novely ( obč. zák.), přičemž se jim samozřejmě započte celá doba vlastní oprávněné držby, byť počala běžet před účinností novely. Snaha dovodit týž závěr analogickým užitím ustanovení obč. zák. tedy postrádá i věcný smysl. Výklad nabízený dovolateli ovšem nevede k jimi očekávanému výsledku ani v rovině obč. zák., ani v rovině obč. zák. Jestliže (jak bylo popsáno výše) nabyl v roce 1985 vlastnictví sporného pozemku stát, mohou si z doby předcházející účinnosti započíst toliko nepřetržitou oprávněnou držbu uskutečněnou od ledna 1985. Rozhodující není ta okolnost, že se stát stal vlastníkem (pojmovým znakem institutu vydržení je právě rozpor mezi právním a faktickým režimem panství nad věcí) - nýbrž fakt, že toto vlastnictví bylo nabyto právě vydržením, a to vydržením odvíjejícím se z předchozí (nikoli následné) držby dovolatelů. Za této situace je ovšem vyloučeno pokládat stát - vydržitele pro úvahu o zápočtu doby do ledna 1985 za “právního předchůdce” dovolatelů. Vlastnické právo státu je tu důsledkem (následkem) držby dovolatelů. O vlastníku věci není též nikdy možné hovořit jako o “právním předchůdci v držbě.” Není-li pro uvedenou dobu vztah státu a dovolatelů vztahem právního předchůdce v držbě k právnímu nástupci v držbě, pak ovšem platí, že vydržecí lhůtu je možné započíst jen jednomu subjektu, a to tomu, který jejím uplynutím věc v roce 1985 vydržel. O vydržení (na státu) počítaném od ledna 1985, zde nemá smyslu spekulovat, neboť dovolatelé (jak je patrno z žaloby) zjevně pozbyli dobré víry před uplynutím nové vydržecí lhůty. Jestliže tedy (jak bylo právě uvedeno) , na jiných místech o možnosti uplatnit vydržené právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku mlčí, a ani jinde neumožňuje zákonný důsledek vydržení pro stát, jenž nastal před 1. lednem 1992, následně - v novém legislativním rámci - zvrátit, pak nutně nemůže obstát výklad, který by tyto osoby jako subjekty, jež mohou ve smyslu § 872 odst. 5 obč. zák. uplatnit právo na uzavření kupní smlouvy, vylučoval. Zde dovolací soud odkazuje též na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, který v nálezu ze dne 26. března 1996 , publikovaném pod č. 121/1996 Sb., a posléze i v nálezech publikovaných pod č. 24/1997 Sb. a 186/1997 Sb., uvedl, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y, a druhá je s nimi v rozporu, ... je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Logicky lze tudíž uzavřít, že ustanovení obč. zák. přiznává právo na uzavření kupní smlouvy i těm občanům, kteří nabyli práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku vydržením - tedy i žalobcům.. Uvedené právo však žalobcům (jak správně uzavřel odvolací soud) prekludovalo uplynutím dne 4. ledna 1993. K námitce dovolatelů, že právo na uzavření kupní smlouvy nerealizovali proto, že jim (pro dobrou víru, že jsou vlastníky pozemku) jeho existence nebyla známa (nevěděli, že pozemek vydrželi pro stát), dovolací soud podotýká, že uvedené ustanovení není jediným ustanovením, které spojuje zánik práva s uplynutím lhůty, určené k jeho uplatnění, bez toho,. že by oprávněnému musela být existence tohoto práva známa (srov. např. obč. zák.). Představa, že marné uplynutí lhůty uvedené v ustanovení obč. zák. zakládá osobám, jež tohoto práva nevyužily, možnost realizovat vydržení podle ustanovení obč. zák., je založena na nesprávném (jak bylo rozvedeno výše) předpokladu, že vydržením dosud nenabyl vlastnického práva k pozemku subjekt jiný - stát. Úprava, jež by umožňovala účinky vydržení pro stát pominout, by zajisté činila ustanovení vůči těmto oprávněným osobám zbytečným, neboť uplynutí prekluzívní lhůty by je naopak stavělo do výhodnějšího postavení (právo na uzavření kupní smlouvy k dříve vydrženému pozemku bylo lze realizovat toliko v rozsahu v němž vzniklo právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku, tedy - jak již bylo dříve poznamenáno - toliko v maximálních výměrách podle obč. zák., ve znění do 31. prosince 1991). Vedle ustanovení obč. zák. ovšem žádné z přechodných ustanovení , specifickou úpravu, jež by postihovala poměr státu - vlastníka (vydržitele podle dosavadních předpisů) a oprávněných držitelů (vydržitelů pro stát podle dosavadních předpisů) neobsahuje. Uvedené ústí v závěr, že dovolatelům se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí ani v části, podléhající dovolacímu přezkumu, zpochybnit nepodařilo. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání ( , část věty za středníkem, ) jako nedůvodné zamítl ( ).Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo zčásti odmítnuto, a ve zbývající části pak nebyli procesně úspěšní, takže žalovaným vzniklo ve smyslu ustanovení věta prvá (per analogiam), , a právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jejich náklady přitom sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní pomoci (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 200 Kč ( , , ve znění pozdějších předpisů) a z režijního paušálu ve výši 30 Kč ( citované vyhlášky, která je ve věci použitelná ve shodě s ustanovením ).