Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
178 A 9/2026 - 22.pdf
PDF · 0 B
No categories available
178 A 9/2026 - 22
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci
žalobce:
I. K., narozený X
státní příslušník Ukrajiny
bytem X
zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Polkou
sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou zásahovou žalobou domáhal určení nezákonnosti zásahu žalovaného, který spočíval v tom, že žalovaný vyznačil ve formuláři jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 1. 4. 2026, evidované pod sp. zn. OAM-0385480/DO-2026, že žádost je nepřijatelná, neboť nebylo prokázáno, že žadatel je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina “), a žádost vrátil žalobci.
2. Podstata sporu spočívala v tom, zda žalobce spadá do okruhu osob dle § 3 lex Ukrajina a zda má žalobce automaticky nárok na udělení dočasné ochrany, když v minulosti dočasné ochrany požíval.
Žaloba
3. Žalobce uvedl, že jako státní občan Ukrajiny požíval do 31. 3. 2026 dočasné ochrany na území České republiky. O dočasnou ochranu přišel jen proto, že se včas (tj. do 15. 3. 2026) nezaregistroval k prodloužení dočasné ochrany a dne 1. 4. 2026, tedy první den po zániku dosavadní dočasné ochrany, podal novou žádost o dočasnou ochranu. Žalobce namítal, že ze zániku dosavadní dočasné ochrany ke dni 31. 3. 2026 nelze dovozovat, že by byl automaticky a trvale vyřazen z okruhu osob oprávněných o dočasnou ochranu znovu požádat. Žalobce uvedl, že § 3 lex Ukrajina jako důvod nepřijatelnosti nestanoví, že osoba jež v minulosti dočasnou ochranu v České republice měla, následně ji ztratila pro neprovedení registrace.
4. Dále žalobce namítal, že žalovaný se omezil pouze na obecnou formulaci, že nebylo prokázáno splnění § 3, aniž by uvedl jakákoliv individualizovaná skutková zjištění, která konkrétní zákonná podmínka podle jeho názoru nebyla splněna – státní občanství žalobce, původ, předchozí pobyt, skutečnost, že nepožívá ochrany jiného členského státu Evropské unie, nebo jiná konkrétní okolnost. Žalobce z takového sdělení nepoznal, jaký konkrétní nedostatek měl odstranit, jaké důkazy měl předložit a jakou skutečnost žalovaný považoval za spornou. Správní orgán tak fakticky nahradil řádné posouzení žádosti formálním označením žádosti za nepřijatelnou.
5. Žalobce namítal, že žalovaný pominul zásadní skutečnost, že žalobci byla poskytnuta dočasná ochrana již v minulosti. Dle názoru žalobce tím stát již jednou uznal, že žalobce spadá do okruhu osob, kterým má být dočasná ochrana poskytována. Pokud žalovaný nyní dospěl k opačnému závěru, měl uvést konkrétní důvody, proč se skutkový nebo právní stav změnil. Pouhé zmeškání registrace k prodloužení neprokazuje, že žalobce přestal být osobou podle § 3 lex Ukrajina . Zmeškání registrace je procesní či administrativní skutečnost vztahující se k prodloužení již existujícího pobytového statusu, nikoli hmotněprávní důkaz, že žalobce již nespadá do okruhu osob chráněných z důvodu války na Ukrajině.
6. Namítal, že žalovaný nezákonně smísil dvě zcela odlišné otázky, a to otázku, zda žalobce včas splnil podmínky prodloužení dočasné ochrany a otázku, zda žalobce jako státní občan Ukrajiny splňuje hmotněprávní podmínky pro udělení dočasné ochrany podle § 3 lex Ukrajina .
7. Žalobce dále uvedl, že po celou dobu zůstal na území České republiky, nežádal o dočasnou ochranu jinde ani ji tam nezískal a svůj vztah k České republice nezměnil. Nedošlo tedy k žádné skutečnosti, která by mohla sama o sobě zpochybnit jeho příslušnost k okruhu osob chráněných podle lex Ukrajina . Jedinou rozhodnou skutečností bylo administrativní zmeškání registrace k prodloužení, které však mohlo vést nanejvýš k zániku předchozího pobytového oprávnění, nikoli k automatickému zániku možnosti podat novou žádost. Pokud by nyní žalovaný dovozoval, že žalobce nesplňuje podmínku pobytu na území Ukrajiny před 24. únorem 2022, musel by takový závěr konkrétně skutkově odůvodnit, což se nestalo. Výklad žalovaného by vedl k absurdnímu závěru, že osoba, které byla dočasná ochrana jednou poskytnuta, může být bez jakékoliv změny skutkového stavu z tohoto režimu vyloučena pouze na základě následného administrativního pochybení. Takový postup je dle žalobce v rozporu nejen s účelem institutu dočasné ochrany dle lex Ukrajina , ale i s účelem prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382.
8. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024 -20, dle kterého je žádost o dočasnou ochranu nepřijatelná jen za splnění zákonných důvodů podle § 5 zákona lex Ukrajina . K tomu namítal, že žalovaný nemůže odmítnout žádost bez věcného posouzení na základě obecného a neodůvodněného závěru, že nebylo prokázáno splnění § 3 lex Ukrajina . Dle žalobce má právo, aby jeho žádost byla přijata a aby mu bylo sděleno, jaké konkrétní skutečnosti má případně doložit. Žalovaný měl žalobci umožnit odstranit pochybnosti a účinně hájit svá práva, konkrétně jej měl vyzvat k doložení rozhodných skutečností.
9. Dále žalobce uvedl, že se v důsledku postupu žalovaného ocitl bez pobytového statusu a bez právní jistoty, což může mít dopady na jeho přístup k zaměstnání, zdravotní péči, ubytování a dalším základním životním potřebám. Zásah žalovaného považoval žalobce za zcela nepřiměřený vzhledem k tomu, že podal žádost v den bezprostředně následující po zániku předchozí ochrany a z České republiky nevycestoval.
10. Na závěr žalobce shrnul, že má za to, že žalovaný měl žádost ze dne 1. 4. 2026 přijmout a věcně posoudit jako novou, případně opakovanou žádost o dočasnou ochranu a v rámci jejího posouzení ověřovat, zda žalobce splňuje aktuální podmínky pro udělení dočasné ochrany, nemohl však žádost bez dalšího vrátit jako nepřijatelnou pouze proto, že žalobce předtím ztratil dočasnou ochranu pro neprovedení registrace k jejímu prodloužení. Navrhl, aby soud určil, že postup žalovaného byl nezákonný, zakázal žalobci v zásahu pokračovat a přikázal mu obnovit stav před zásahem.
Vyjádření žalovaného k žalobě
11. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že vyhodnotil žádost žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 1. 4. 2026 jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina , protože byla podána cizincem, který není uveden v § 3 téhož zákona, tedy se na něj nevztahuje rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku pět směrnice č. 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady č. 2022/382“). Žalovaný citoval seznam osob uvedených v článku 2 odst. 1 rozhodnutí Rady č. 2022/382 a uvedl, že žalobce ke dni 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států Evropské unie v cestovním dokladu žalobce totiž vyplývá, že žalobce vstoupil na území členských států Schengenského prostoru již dne 26. 1. 2022 a po tomto datu tento prostor neopustil. Žalovaný s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017–29, uvedl, že cestovní doklad je veřejnou listino u, u které platí vyvratitelná domněnka správnosti údajů vyplývajících ze vstupních a výstupních razítek v ní otištěných. Žalovaný měl ze vstupních a výstupních razítek za potvrzené, že se žalobce ke dni 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny, což i sám potvrdil, když do tiskopisu předmětné žádosti ze dne 1. 4. 2026 uvedl, že se tento den již nacházel v České republice.
12. Žalovaný přiznal, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce byl ode dne 18. 3. 2022 držitelem oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, které mu bylo následně opakovaně prodlužováno a jehož platnost zanikla ke dni 31. 3. 2026, neboť se k dalšímu prodloužení již neregistroval. Dne 1. 4. 2026 žalobce podal opakovanou žádost o udělení dočasné ochrany, ta však byla v souladu s platnou legislativou na místě vyhodnocena jako nepřijatelná, neboť bylo zjištěno, že se žalobce ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nenacházel, přičemž dočasná ochrana se vztahuje na ukrajinské státní příslušníky, kteří pobývali na Ukrajině a byli dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu vysídleni z území Ukrajiny, a na jejich rodinné příslušníky bez ohledu na státní příslušnost. Podle článku 2 písm. c) směrnice Rady č. 2001/55/ES se vysídlenými osobami rozumí státní občané třetích států nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi původu nebo z ní byly evakuovány a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost. Aby bylo možno určitou osobu považovat za osobu vysídlenou, nedostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci, ale je především nutné, aby tato situace byla důvodem, proč zemi původu vůbec opustila. Na udělení dočasné ochrany tak v zásadě nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů apod. K tomu žalovaný odkázal na sdělení Komise EU č. 2022/C 126 I/01 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024 -42, a uvedl, že žalobce opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. Příčinná souvislost tak u něj není dána, není osobou, na kterou se vztahuje rozhodnutí Rady č. 2022/382, a jeho žádost je proto nepřijatelná.
13. Dále žalovaný uvedl, že je mu známo, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024 -21, je uplatnění § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina podmíněno dlouhodobostí pobytu mimo území Ukrajiny. Avšak Nejvyšší správní soud své závěry formuloval ve skutkově odlišném případě. Je přitom zřejmé, že do okruhu osob, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady č. 2022/382, mohou náležet pouze ti cizinci, kteří se fyzicky nacházeli přede dnem 24. 2. 2022 na Ukrajině, neboť jinak by příčinou opuštění Ukrajiny nemohly být události dne 24. 2. 2022. Na závěr žalovaný shrnul, že je toho názoru, že pro vyhodnocení žádosti žalobce jako nepřijatelné byl zákonný důvod, a navrhl, aby soud žalobu zamítnul jako nedůvodnou.
Posouzení věci soudem
14. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , (dále jen „s. ř. s. “) bez jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Ve věcech, o nichž vede řízení o ochraně před nezákonným zásahem, žalovaný zpravidla nevede spis ve smyslu § 17 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád , který by odrážel průběh správního řízení a sloužil jako podklad napadeného správního rozhodnutí, se kterým by se žalobce mohl seznámit dříve než v soudním řízení a reagovat na jeho obsah avšak posuzovaná věc představuje výjimku z tohoto pravidla, jelikož podkladem pro rozhodnutí soudu je tiskopis žádosti o dočasnou ochranu s jejími přílohami, jejichž obsah je oběma účastníkům řízení z povahy věci dobře znám, a lustrum z cizineckého informačního systému.
15. Žaloba je včasná a přípustná. Lex Ukrajina sice v § 5 odst. 2 vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci. Nejvyšší správní soud však v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 -42, potvrdil dřívější judikaturu správních soudů, podle níž vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina lze soudně přezkoumat.
16. K vlastnímu věcnému posouzení žaloby soud předesílá, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 -65).
17. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv. Při hodnocení tohoto úkonu lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 -52). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit splnění třetí podmínky, tj. zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.
18. Podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina je žádost nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 . V tomto ustanovení jsou vyjmenovány osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle § 3 odst. 1 tak uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady č. 2022/382.
19. V prováděcím rozhodnutí Rady, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou tyto osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající v Ukrajině před 24. 2. 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].
20. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 lex Ukrajina ukrajinskému státnímu příslušníku je tak zapotřebí současného splnění podmínky 1) pobývání v Ukrajině před 24. 2. 2022 a 2) vysídlení z Ukrajiny 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. „Pobýváním se pak rozumí situace, kdy žadatel před zahájením ruské vojenské invaze na Ukrajině žil dlouhodobě, měl tam bydliště a těžiště svých zájmů. K vysídlení z Ukrajiny tedy může dojít i v případě, že se ukrajinský občan na jejím území v době invaze fakticky nenacházel, pokud z ní vycestoval pouze krátkodobě a stále se v ní nacházelo těžiště jeho životních zájmů. K tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023 č. j. 11 A 111/2023–62. V citovaném rozsudku soud konstatoval, že: „Z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ Dle sdělení Evropské komise č. 2022/C 126 I/01 nárok na dočasnou ochranu nemají ti ukrajinští státní příslušníci, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu, například z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů. Dále soud zdůrazňuje, že prováděcí rozhodnutí Rady č. 2022/382 nepřipouští výjimku z uvedené a jednoznačně formulované podmínky pro přiznání statusu vysídlené osoby. Ani Česká republika nevyužila možnost dle čl. 2 odst. 3 prováděcího rozhodnutí, aby prostřednictvím vnitrostátní právní úpravy rozšířila okruh oprávněných osob, na které se dočasná ochrana může vztahovat. Existence takového důvodu, pro který se žalobce na Ukrajinu nevrátil či nemohl vrátit, nemůže nic změnit na skutečnosti, že z Ukrajiny vycestoval nikoli v důsledku vypuknutí válečného konfliktu, nýbrž z důvodů, s nimiž aplikovaná právní úprava nespojuje žádné účinky.
21. V nynější věci je třeba zdůraznit, že žalobce opustil území Ukrajiny dne 26. 1. 2022, tedy 27 dnů před invazí ruských vojsk, jak plyne z otisku vstupního razítka v cestovním dokladu žalobce (a absence razítka výstupního) a též z tvrzení žalobce v podané žalobě. Nelze tedy hovořit o tom, že by opustil Ukrajinu těsně před začátkem invaze a válkou jen tzv. „na otočku“ (na jednorázovou návštěvu za účelem nákupu, využití konkrétní služby, výletu, návštěvy apod.), vrátil se zpět na Ukrajinu a následně byl vysídlen v důsledku invaze a probíhající války. Zároveň z předloženého spisu žalovaného ani z tvrzení žalobce neplyne, z jakého důvodu do České republiky přicestoval, ani, že by v období od 26. 1. 2022 do 24. 2. 2022 o požádal jakékoli pobytové oprávnění či mu bylo uděleno. Před začátkem války na Ukrajině tak pobýval téměř měsíc na území České republiky.
22. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států Evropské unie jednoznačně vyplývá, že žalobce vstoupil na území Polska dne 26. 1. 2022 (a v členských státech Evropské unie a Schengenského prostoru dosud setrval). Žalobce v podané žádosti uvedl, že ke dni 24. 2. 2022 pobýval v České republice. Na to, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal právě na údaje zjištěné z jeho cestovního dokladu, nikterak nereagoval. Žalobce tak ani ve správním řízení ani v následném řízení před soudem nerozporoval závěr žalovaného, že před datem 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry, uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č.j. 6 Azs 422/2017 -29: „cestovní doklad je veřejnou listino u (srov. § 108 zákona o pobytu cizinců) a, není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno nebo potvrzeno (§ 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád , ve znění pozdějších předpisů). Vyvratitelnou domněnku o správnosti údajů vyplývajících z vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovních dokladech obsahuje i článek 12 Schengenského hraničního kodexu [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob]. K vyvrácení této domněnky je třeba, aby státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předložil věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti na území státu.“ Soud tak má za to, že v řízení bylo žalovaným prokázáno, že se žalobce ke dni 24. 2. 2022 zdržoval na území členských států Evropské unie, nikoli na Ukrajině a není tedy osobou, na kterou by se vztahovalo ustanovení § 3 lex Ukrajina , a současně nemohl Ukrajinu opustit v důsledku vojenské invaze, jelikož z ní vycestoval ještě před jejím zahájením. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem soud shledal námitku žalobce nedůvodnou.
23. K tomu soud pro úplnost dodává, že i přesto, že žalobce nesplňuje podmínky dočasné ochrany, smí využít jiných standardních institutů, jestliže mu objektivní nepřekonatelná překážka brání v návratu do země původu, zejména žádost o udělení mezinárodní ochrany. Vrácení žádosti žalobci jako nepřijatelné není spojeno s povinností opustit Českou republiku, nebrání mu ani v přístupu k nezbytným základním statkům a službám, jako jsou bydlení, zdravotní péče apod.). Skutečnost, že žalobce v současné době nedisponuje žádným oprávněním k pobytu na území České republiky (ani jiného členského státu Evropské unie) neznamená, že se musí okamžitě vrátit do válkou sužované země původu, či že pozbyl možnosti bydlení, práce, uplatňování svých práv či přístupu k základním životním potřebám. Postupem žalovaného tedy není zcela nepřiměřeně zasahováno do žalobcových práv, jak žalobce tvrdil v podané žalobě.
24. K námitce žalobce, že jeho žádost byla vrácena jako nepřípustná z důvodu, že se včas neregistroval k jejímu prodloužení a dočasná ochrana zanikla uplynutím doby, soud uvádí, že žádost žalobce byla vyhodnocena jako nepřípustná toliko z toho důvodu, že žalobce není osobou uvedenou v ustanovení § 3 lex Ukrajina , neboť ke dni 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny a neopustil jej v důsledku invaze a na ni navazující války, ale již od 26. 1. 2022 pobýval na území České republiky z jiného důvodu. Nelze tedy přisvědčit žalobci, že by žalobce byl jakkoli sankcionován za to, že se včas neregistroval k prodloužení doby platnosti dočasné ochrany. Námitku žalobce proto soud shledal nedůvodnou.
25. Na posouzení žádosti žalobce jako nepřijatelné nemělo žádný vliv ani to, že se jednalo o opakovanou (v pořadí druhou) žádost o dočasnou ochranu. Podle § 7d lex Ukrajina může cizinec, jemuž byla dočasná ochrana v České republice již dříve udělena a který ji již nepožívá, podat novou žádost o udělení dočasné ochrany. Toto ustanovení však samo o sobě nezakládá samostatný nárok na dočasnou ochranu mimo rámec § 3 a § 5 lex Ukrajina ; upravuje toliko právní následky nové žádosti osoby, která již dočasnou ochranu dříve požívala.
26. Skutečnost, že žádosti žalobce bylo v minulosti vyhověno, neznamená, že musí být automaticky vyhověno každé jeho další žádosti. Žalobce nemůže těžit z toho, že mu v minulosti byla v České republice dočasná ochrana udělena, ačkoli pro její udělení nesplňoval od počátku zákonné podmínky. Nesprávné rozhodnutí o udělení dočasné ochrany přitom nemůže založit žalobci subjektivní právo na ochranu mimo zákonný osobní rozsah. Není proto pravdou, že by žalobce byl jakkoli sankcionován za to, že se včas neregistroval k prodloužení doby platnosti dočasné ochrany. Námitku žalobce proto soud shledal nedůvodnou.
27. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalovaný smísil otázku, zda žalobce včas splnil podmínky prodloužení dočasné ochrany a otázku, zda žalobce splňuje hmotněprávní podmínky pro udělení dočasné ochrany, neboť jednak prodloužení v minulosti udělené dočasné ochrany nebylo předmětem řízení v této věci (žalobce dokonce ani o prodloužení nežádal) a jednak se žalovaný podmínkami prodloužení dočasné ochrany vůbec nezabýval.
28. Z ustanovení § 5 odst. 2 lex Ukrajina jednoznačně plyne, že se o nepřijatelnosti žádosti žádné rozhodnutí nevyhotovuje. Žalovaný tedy postupoval správně, když poté, co žádost žalobce shledal nepřijatelnou, pouze poznamenal důvod nepřijatelnosti (resp. zaškrtl jednu z předtištěných možností) do formuláře žádosti a takto doplněnou žádost žalobci vrátil, aniž by o tom vydal meritorní rozhodnutí, proti kterému by žalobci náleželo právo podat řádný opravný prostředek. Nebylo povinností žalovaného, aby žalobci poskytl podrobné odůvodnění vyznačení důvodu nepřijatelnosti obsahující individualizovaná skutková zjištění a přesnou formulaci konkrétní nesplněné zákonné podmínky. Vzhledem k uvedené povaze tohoto mimořádného institutu podle lex Ukrajina je na místě, že správní orgány vycházejí zejména z obsahu podané žádosti a jejích příloh a neprovádějí rozsáhlé dokazování. Tím spíše, je-li nepřijatelnost žádosti zcela zjevná a nevyvstávají o ní důvodné pochybnosti. Námitka žalobce tak není důvodná.
29. Dále soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že žalovaný měl jeho žádost věcně projednat a vyzvat jej k doložení rozhodných skutečností. K tomu soud odkazuje na shora uvedený závěr, že nepřijatelnost se pouze vyznačuje ve formuláři žádosti. Kromě toho žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024 -20, na případ žalobce vůbec nedopadá, neboť Nejvyšší správní soud ve věci řešil otázku, zda se žalobkyně pokusila zneužít dočasné ochrany udělené v jednom členském státě, ve snaze získat lepší výhody v jiném členském státě, a konstatoval, že v případech zjevného zneužití práva je na místě provést správní řízení, žádost věcně posoudit a závěr řádně odůvodnit, nikoli zaškrtnutí políčka ve formuláři. Z citovaného rozsudku neplyne závěr, že by takto mělo být postupováno ve všech případech nepřijatelnosti žádosti, jak tvrdil žalobce v podané žalobě. Názor žalobce o nutnosti věcně posoudit každou žádost o dočasnou ochranu jednak nevyplývá z jím citovaného rozsudku, jednak se příčí účelu ustanovení § 5 odst. 2 lex Ukrajina .
30. Na závěr soud shrnuje, že ve věci žalobce je dán důvod nepřijatelnosti podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina , a proto nelze postup žalovaného, který jeho žádost o udělení dočasné ochrany vrátil pro nepřijatelnost, považovat za nezákonný. Soud proto žalobu vyhodnotil v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou a podle § 87 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. ji zamítl.
31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem dne 10. srpna 2026
Mgr. Lenka Havlíčková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje: I. T.