Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 A 32/2026 - 18

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci

žalobce: O. H.

st. příslušnost X

pobytem X

proti

žalované: Policie České republiky,

Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje

odbor cizinecké policie

sídlem Svatoplukova 84b, 615 00 Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 7. 2026, č.j. KRPB-138941-19/ČJ-2026-060022-Z

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 6. 7. 2026, č.j. KRPB-138941-19/ČJ-2026-060022-Z

se ruší.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobou ze dne 23. 7. 2026 žalobce brojil proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 7. 2026, č. j. KRPB-138941-19/ČJ-2026-060022-Z (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění na dobu 58 dnů od okamžiku omezení osobní svobody ve smyslu ustanovení , o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „ZPC“), tedy od 5. 7. 2026 do 31. 8. 2026.

II. Napadené rozhodnutí

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla následující. V první řadě žalovaná odkázala na ustanovení § 124 odst. 1, § 125 odst. 1 a § 124 odst. 3 ZPC. Shrnula rozhodné skutečnosti pro zajištění žalobce.

3. Z podkladů pro rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl ztotožněn dne 5. 7. 2026 na ulici třída kpt. Jaroše v Brně a neprokázal se žádným platným vízem ani pobytovým oprávněním. Na základě lustrací v informačních systémech policie zjistila, že žalobce nemá oprávnění k pobytu a je veden v evidenci nežádoucích osob (ENO). Téhož dne byl zajištěn dle , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů.

4. Při podání vysvětlení dne 5. 7. 2026 uvedl, že nemá žádnou adresu pro doručování, v současné době žije na ulici a spí v autě. Cestovní doklad ztratil. Byl konfrontován s tím, že mu bylo již dříve uloženo správní vyhoštění. O vízum strpění na území si nepožádal, protože neměl cestovní doklad. Na Ukrajinu se nechce vrátit, protože je tam válka. K opakovanému dotazu opět uvedl, že nemá v ČR zajištěno dlouhodobé ubytování. V případě návratu na Ukrajinu tam má možnost bydlení u rodičů. Obává se nástupu do armády.

5. Žalovaná shrnula příběh žalobce a konstatovala, že žalobce svým jednáním prokazatelně splnil podmínku ve smyslu ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) ZPC. Konstatovala, že mu bylo uloženo správní vyhoštění rozhodnutím ze dne 19. 1. 2026 s délkou zákazu vstupu na území v délce dvou let. Dále konstatovala, že opakovaný neoprávněný pobyt na území byl řešen v příkazním řízení. Následně bylo novým rozhodnutím Ministerstva vnitra (OAMP) zrušeno původní závazné stanovisko k vycestování občané Ukrajiny dle § 120a ZPC, a to ke dni 1. 4. 2026. Dne 14. 5. 2026 bylo žalobci vydáno rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moc tohoto rozhodnutí, neboť pominuly důvody, které mu znemožňovaly vycestování na Ukrajinu. Tato lhůta uplynula dne 25. 6. 2026 a od té doby pobýval žalobce na území neoprávněně. Podmínka pro zajištění žalobce (nevycestování ve stanovené lhůtě) tedy byla splněna.

6. Žalovaná shledala, že v jeho případě nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování (§ 123b ZPC), přičemž tuto úvahu podrobně popsala. Uvedla, že žalobce nemá žádnou platnou adresu pobytu na území ČR, neboť se zdržuje na území nelegálně. Žalobce nemá dostatek finančních prostředků a není schopen si je opatřit. V ČR nežije žádný jeho příbuzný či jiná osoba, která by jej ubytovala. Žalovaná zdůraznila, že pobytová historie žalobce a jeho trestní historie (pravomocné odsouzení za přečin padělání a pozměnění veřejné y a trestní stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a ohrožení pod vlivem návykové látky) rovněž dokládá problematičnost jeho osoby. Těmito skutečnostmi jsou vyloučeny alternativy zajištění uvedené v ustanovení ZPC (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. ). Dále žalovaná zdůraznila neúctu žalobce k veřejnému pořádku.

7. Ohledně doby trvání zajištění žalovaná poukázala na ustanovení § 125 odst. 1 ZPC uvedla, že žalobce nemá platný cestování pas, k jehož získání jsou potřebné alespoň tři týdny. Dále je nutno zabezpečit přepravní doklady, což trvá asi 4 - 5 týdnů. Dále je třeba připočítat dobu 7 dnů, po kterou může žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany, a 2 dny od omezení osobní svobody žalobce. Dobu 58 dnů žalovaná považovala za přiměřenou.

8. Žalovaná se také zabývala potencialitou a reálností uskutečnění cíle zajištění, tedy správního vyhoštění. Uvedla, že ve stanovené době zajištění existuje předpoklad navrácení žalobce na Ukrajinu. Poukázala na závazné stanovisko Ministerstva vnitra (OAMP) ze dne 13. 5. 2026, z něhož plyne, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. V tomto závazném stanovisku byly hodnoceny také rodinné a soukromé poměry a vazby žalobce na území ČR. Žalovaná zopakovala, že žalobce tu žádné takové vazby nemá, je zdráv a může se vrátit na Ukrajinu. Jeho rodinný a soukromý život tedy nemůže být napadeným rozhodnutím zásadně narušen. Žalovaná k potencialitě správního vyhoštění poukázala na to, že poslední měsíce již probíhá návrat ukrajinských občanů v běžném režimu.

III. Žaloba

9. V žalobě ze dne 20. 7. 2026 uvedl žalobce následující žalobní body. Předně namítl, že zajištění je nezákonné, a to z následujících důvodů.

10. Žalobce uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno nebezpečí maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů i z hledisek d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Dále uvedl, že byl nedostatečně poučen o právu podat žádost o vízum za účelem strpění.

11. Žalobce poukázal především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. s tím, že zajištění je pouze krajní prostředek k dosažení cíle. Zajišťující orgán musí testovat potencialitu výkonu správního vyhoštění v době pro zajištění a subsidiaritu. Tyto požadavky žalovaná zdůvodnila zcela nedostatečně.

12. Žalovaná neprokázala existenci konkrétních skutečností nasvědčujících riziku útěku nebo maření výkonu správního vyhoštění a spokojila se s obecnými úvahami založenými na samotném neoprávněném pobytu a absenci pobytového oprávnění. Žalovaná primárně měla zvážit možnost uložení mírnějších opatření. Žalobce má zajištěné konkrétní ubytování u známého na území ČR, které bude doloženo písemným prohlášením. Konečně, napadené rozhodnutí postrádá úvahu o reálné uskutečnitelnosti správního vyhoštění.

13. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a zároveň požádal i o přiznání odkladného účinku, neboť napadené rozhodnutí způsobuje žalobci nepoměrně větší újmu. Žalobce kromě svého neoprávněného pobytu na území nikomu neškodil a dodržoval všechny právní předpisy.

IV. Vyjádření k žalobě

14. Ve svém vyjádření k žalobě stručně žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V první řadě podotkla, že žalobce již dne 7. 7. 2026 podal žádost o mezinárodní ochranu, tudíž byl následně zajištěn v režimu zákona o azylu. Dále podotkla, že v napadeném rozhodnutí je nesprávně uvedeno datum vydání, neboť bylo vydáno až dne 6. 7. 2026, kdy bylo žalobci také oznámeno, a nikoliv dne 21. 6. 2026.

15. K namítanému neprokázání nebezpečí maření či ztěžování výkonu správního vyhoštění či riziku útěku uvedla, že to není relevantní pro aplikovanou skutkovou podstatu ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) ZPC. Tady jde o důvody, které se zjišťují podle skutkové podstaty obsažené v ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) ZPC. Žalovaná všechny relevantní okolnosti zjistila.

16. K namítanému nevyužití tzv. zvláštních opatření žalovaná uvedla, že uložení zvláštního opatření vylučovalo už to, že žalobce nevycestoval z území v době, která mu byla stanovena rozhodnutím žalované ze dne 14. 5. 2026. Je na žalované, aby objektivně vyhodnotila situaci cizince, zda uložené opatření splní svůj účel, což také v daném případě učinila. Zvláštní opatření musí být upřednostněno před zajištěním cizince pouze tehdy, lze-li předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti ze zvláštního opatření a nebude ohrožen výkon správního vyhoštění.

17. Pokud žalobce tvrdil, že měl zajištěno ubytování a zázemí v ČR, je to v naprostém rozporu s tím, co uvedl při podání vysvětlení dne 5. 7. 2026. Absence místa pobytu v objektu určeném k ubytování osob (bydlení) je významným problémem pro komunikaci se žalovanou v případě, že žalobce sám se odmítá dobrovolně vrátit na Ukrajinu. K faktu, že žalobce je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, se žalovaná v napadeném rozhodnutí skutečně nezabývala, ovšem proto, že podal žádost až po vydání napadeného rozhodnutí.

18. K potencialitě (reálnosti) uskutečnění správního vyhoštění na Ukrajinu doplnila žalovaná nad rámec úvah obsažených v napadeném rozhodnutí, že v roce 2025 a 2026 bylo realizováno celkem 31 soudních a 33 správních vyhoštění. V případě žalobce odpadly důvody, které mu znemožňovaly vycestování na Ukrajinu.

19. Není-li tomu tak, pak nelze přistoupit k uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince (viz k tomu rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. -25). Z uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

V. Posouzení věci krajským soudem

20. Krajský soud předně konstatuje, že ačkoliv žalobce v žalobě navrhl přiznání odkladného účinku s tím, že mu napadené rozhodnutí působí nepoměrně větší újmu, krajský soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval. Důvodem je konstantní názor judikatury krajských soudů ve věcech zajištění, že v tomto krátkém a koncentrovaném řízení rozhodovaném ve lhůtě několika málo dnů není z povahy věci místo pro zatímní řešení poměrů zajištěné osoby. Judikatura zastává tento právní názor i přesto, že zákon sám podání návrhu na odkladný účinek nevylučuje (viz k tomu blíže např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2023, č. j. -31). Konec konců, ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti z obdobných důvodů odkladný účinek nepřiznává (srov. usnesení NSS ze dne 14. 3. 2024, č. j. – 30).

21. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. , (dále jen „ “) a ve smyslu ZPC ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce nařízení jednání nepožadoval a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné. Napadené rozhodnutí tedy krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé , která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních , d), odst. 2 věty druhé a třetí a věty první , přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí, který je zachycen ve správním spisu žalované.

22. Krajský soud dále nepřehlédl, že žalobce byl v mezičase zajištěn na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 7. 2026, č.j. OAM-883/VL17-VL15-Z-ZZC-2026, které nabylo právní moci dne 10. 7. 2026. Napadené rozhodnutí tedy již není platným a účinným právním titulem pro omezení osobní svobody žalobce. Přezkum napadeného rozhodnutí žalované je tak spíše deklaratorního charakteru, což soud zohlednil také ve výroku tohoto rozsudku.

23. Ze správního spisu vyplývá, že po prvotním zadržení žalobce dne 25. 1. 2025 policie prováděla lustrace v různých informačních systémech (Schengenský IS, dokumentuje ztrátu cestovního pasu, ENO se záznamem zákazu pobytu od 30. 1. 2026), jakož i evidenci SPPO (stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob), z níž jsou patrny záznamy o uložení trestního stíhání pro spáchání přečinu dle 348 odst. 1 (padělání a pozměnění veřejné y) a podle (maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Je zřejmé, že správní vyhoštění bylo žalobci uloženo již rozhodnutím ze dne 20. 1. 2026, a to na dobu 2 let. V důsledku existence překážky pro vycestování nebylo rozhodnutí vykonatelné. Následně bylo v režimu vydáno nové rozhodnutí se stanovením nové lhůty pro vycestování ze dne 14. 5. 2026, přičemž lhůta pro vycestování plynula do dne 25. 6. 2026. Ve spisu je založena kopie nového rozhodnutí o tom, že pominuly důvody znemožňující vycestování a o stanovení lhůty 30 dnů od nabytí právní moci k vycestování. V tomto rozhodnutí se odkazuje na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ev. č. ZS59485 k otázce možnosti vycestování žalobce ze dne 13. 5. 2026. Jak vyplývá z kopie rozhodnutí Ministerstva vnitra (OAMP) ze dne 9. 7. 2026, žalobce byl nově zajištěn coby žadatel o azyl na základě ustanovení zákona o azylu, kde je doba trvání zajištění stanovena do dne 24. 10. 2026.

24. Žaloba je důvodná.

V.A Obecná východiska přezkumu

25. Co se týká rozsahu přezkumu, soud postupoval v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno z dovozovat, že správní soud má povinnost při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů ( ) a správní soud má povinnost identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č.j. -32, č. 4439/2022 Sb. NSS). V uvedených intencích soud přistoupil k posouzení zákonnosti zajištění žalobce.

26. V první řadě krajský soud v prvé řadě shledal, že rozhodnutí žalované je srozumitelné a je dostatečným způsobem přezkoumatelně odůvodněno vzhledem ke skutkovým okolnostem případu, takže nelze v žádném případě hovořit o jeho nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost ve smyslu Zároveň krajský soud akceptoval vysvětlení žalované ohledně data vydání napadeného rozhodnutí, které je z kontextu celého správního spisu zřejmé a kterým je den 6. 7. 2026.

27. Krajský soud vycházel z platné a účinné právní úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců (dále také „ZPC“). Podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) ZPC platí, že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, „pokud cizinec nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo nevycestoval z území na základě výzvy soudu k vycestování podle trestního řádu.“

28. Krajský soud shledal, že podmínky obsažené v této skutkové podstatě pro vydání rozhodnutí o zajištění žalobce byly naplněny. Žalobce ani nerozporuje, že mu bylo uděleno pravomocně správní vyhoštění a bylo rozhodnuto žalovanou o tom, že pominuly důvody znemožňující vycestování (viz rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2026, č.j. KRPB-203344-38/ČJ-2025-060022-SVN, které nabylo právní moci dne 26. 5. 2026). K datu vydání napadeného rozhodnutí tedy nepochybně byly dány důvody pro zajištění žalobce.

29. Z komplexního hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí je ovšem třeba zabývat se otázkou splnění požadavků subsidiarity, potenciality realizace cíle zajištění a přiměřenosti doby zajištění. V tomto ohledu však krajský soud shledal nedostatky v podkladech založených ve správním spisu (viz dále), které ho vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí.

V.B Zvláštní opatření za účelem vycestování

30. Podle ustanovení § 123b odst. 1 ZPC platí, že zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.“ Podle ustanovení § 123b odst. 5 ZPC platí, že policie zvláštní opatření za účelem vycestování neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.

31. Zajištění cizince je obecně institutem ovládaným principem nezbytnosti a principem proporcionality. Zásah do osobní svobody cizince tedy musí být z hlediska zájmů chráněných zákonem o pobytu cizinců nezbytný a přiměřený situaci, v níž se cizinec nachází, jakož i účelu, za nímž je cizinec zajištěn. Smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců byla nepochybně nutnost implementace čl. 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice). Dle citovaného ustanovení „nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. Jakékoliv zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.“

32. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že správní orgány musí při rozhodování o zajištění sledovat účel, pro který bylo omezení osobní svobody v podobě zajištění cizinců přijato; tím je především realizace vycestování cizince, resp. zabránění maření výkonu správního vyhoštění. Je tedy třeba trvat na tom, aby správní orgány při rozhodování o zajištění cizince zvážily, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. - 61, publikovaný pod č. 1850/2009 Sb. NSS, www.nssoud.cz).

33. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále jednoznačně vyplývá, že správní orgán při rozhodování o zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců, zda v projednávané věci nepostačuje uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dospěje-li k závěru, že uložení zvláštního opatření k dosažení účelu zákona o pobytu cizinců (a cíle návratové směrnice) nepostačuje, je povinen tuto svoji správní úvahu přezkoumatelným způsobem vyjádřit v rozhodnutí, jímž zajišťuje cizince za účelem správního vyhoštění (obdobně srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, č. j. - 18, dostupný na www.nssoud.cz).

34. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. - 41 „[j]e povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince). To žalovaná dostatečně zohlednila i v napadeném rozhodnutí odůvodnila. Dále z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, čj. -25, vyplývá, že „[s] ohledem na povahu řízení o zajištění cizince ( , o pobytu cizinců na území České republiky) nelze správnímu orgánu vytýkat, že nezjistil veškeré skutečnosti týkající se rodinného a soukromého života cizince i možnosti uložit zvláštní opatření za účelem vycestování, pokud na ně cizinec sám neupozorní a takové skutečnosti nevyplývají ani z aktuálních dostupných podkladů, které jsou správnímu orgánu známy z úřední činnosti.“

35. K námitce nedostatečného posouzení možnosti uložení alternativních (mírnějších) opatření – tzv. zvláštních opatření za účelem vycestování – krajský soud uvádí, že žalovaná se jimi dostatečně a také jednotlivě zabývala v kontextu zjištěného skutkového stavu i ustálené judikatury správních soudů. Žalobce při podání vysvětlení ani při jiném ve správním spisu dokumentovaném úkonu žádné z alternativních opatření nenavrhoval. Pokud se týká namítané alternativy spočívající v uložení zvláštního opatření povinnosti cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, žalovaná vycházela z toho, co žalobce sám sdělil, a to že nemá, kde být, a přespává na ulici. Tuto skutečnost při podání vysvětlení opakovaně potvrdil. Jednoznačně také potvrdil, že na Ukrajinu se odmítá vrátit kvůli strachu z povolání do armády.

36. Krajský soud poukazuje na to, že žalovaná zcela správně akcentovala pobytovou minulost žalobce i jeho zjevný poměr (neúctu) k právnímu řádu a veřejnému pořádku, což dokládají také dokumentovaná trestní stíhání. Žalobce mimo to nebyl schopen ani udat adresu svého faktického pobytu v Brně, ačkoliv na ni byl opakovaně dotázán, neuvedl ani adresy svých známých, za nimiž měl do ČR přijet. Žalobce nemá ani stálé zaměstnání, tudíž nelze najít žádný opěrný bod jeho pobytu v ČR.

37. Z výše uvedených důvodů podle hlubokého přesvědčení krajského soudu zcela odpadají jako nevhodné a neúčelné možnosti zvláštních opatření a), c) a d) ve smyslu citovaného ustanovení § 123b odst. 1 ZPC. Co se týká finanční záruky, z provedené osobní prohlídky vyplývá, že žalobce nemá dostatečné prostředky na to, aby mohl finanční záruku složit. Zároveň z jeho slov také nevyplynulo, že by existovaly osoby, které by byly ochotny tuto kauci složit. Kromě toho, návrh na složení finanční záruky by měl vzejít z aktivity žalobce (viz k tomu rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2017, čj. -26).

38. Souhrnným způsobem krajský soud uvádí, že byly naplněny podmínky § 123b odst. 4 ZPC, žalovaná dostatečně zkoumala podmínky pro uložení zvláštního opatření a správně shledala, že uložení takových opatření by nevedlo k cíli (viz obdobně rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2018, č. j. -25). V tomto ohledu jsou námitky žalobce zcela nedůvodné a zajištění žalobce se jevilo takto jako zcela nezbytné.

V.C Potencialita vycestování žalobce (výkon správního vyhoštění)

39. Dále se krajský soud zabýval otázkou, zda žalovaná dostatečně zkoumala, zda je provedení správního vyhoštění žalobce na Ukrajinu potenciálně možné, tedy zda je fakticky i právně možný cíl jeho zajištění. V tomto ohledu krajský soud shledal značné nedostatky v podkladech pro rozhodnutí.

40. Je zřejmé, že v nedávné době orgány veřejné moci na úseku pobytu cizinců změnily svůj pohled na problematiku tzv. překážek vycestování (navrácení) občanů Ukrajiny do jejich země původu. Krajskému soudu je to známo i z judikatury správních soudů, které již opakovaně od jara letošního roku řešily věci zajištění za účelem vyhoštění ukrajinských občanů (srov. k tomu obdobně i recentní rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2026, č. j. -48, a ze dne 14. 4. 2026, č. j. -63, či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2026, č. j. -25) To dokumentuje též obsah správního spisu v předmětné věci. Je zřejmé, že žalovaná založila svůj úsudek o reálnosti předpokladu realizace výkonu správního vyhoštění na závazném stanovisku Ministerstva vnitra ev. č. ZS59485 ze dne 13. 5. 2026, které bylo vyžádáno v rámci řízení vedoucího k vydání nového rozhodnutí ve věci důvodů znemožňujících vycestování v případě žalobce ze dne 14. 5. 2026, č.j. KRPB-203344-38/ČJ-2025-060022-SVN.

41. Napadené rozhodnutí je tedy zcela jednoznačně založeno na tomto podkladu, který ovšem není založen ve správním spisu. Tam je obsaženo pouze citované rozhodnutí žalované ze dne 14. 5. 2026 o tom, že pominuly důvody znemožňující vycestování. Dále pak žalovaná dle formulace odůvodnění (s. 5) napadeného rozhodnutí vycházela také z poznatků z úřední činnosti o navracení ukrajinských státních příslušníků, které jsou jí známy, ovšem jen ve velmi obecné podobě. Z toho dovodila, že v poslední době navrácení na Ukrajinu probíhají, takže ani v případě žalobce tomu nic nebrání.

42. Krajský soud považuje tyto úvahy za nepodložené, neboť jim neodpovídá žádný podklad ve správním spisu. Krajský soud poukazuje na to, že otázka možnosti navrácení na Ukrajinu, která se stále nachází ve válce s Ruskou federací, je v současné době teprve řešena judikaturou (viz výše) a je předmětem sporu, a to jak ve věcech pobytových, tak i ve věcech mezinárodní ochrany. Proto nelze vystačit s tím, že jsou nějaké skutečnosti obecně známé či zjištěné z úřední činnosti. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2020, č.j. – 43, kde vycházel ze svého předchozího rozsudku ze dne 16. 10. 2019, č. j. - 34, „závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu sp. zn. nelze vykládat tak, že při jakýchkoliv (byť sebemenších) pochybnostech o možných překážkách vycestování cizince je správní orgán vždy povinen vyžádat si před vydáním rozhodnutí o zajištění cizince závazné stanovisko Ministerstva vnitra o realizovatelnosti správního vyhoštění. Taková povinnost je dána pouze tehdy, je-li před vydáním rozhodnutí o zajištění správnímu orgánu zřejmé, že by v dané věci důvody znemožňující vycestování mohly být dány. Správní orgán je proto oprávněn si sám provést předběžné posouzení takových překážek, a dojde-li k závěru, že s určitou mírou pravděpodobnosti určité překážky vycestování mohou existovat, teprve tehdy je povinen vyžádat si závazné stanovisko ministerstva ještě před vydáním rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění.“ K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že toto „oprávnění“ správního orgánu neznamená, že jeho úvaha o míře pravděpodobnosti a jí odpovídající postup v řízení (tj. vyžádání či naopak nevyžádání závazného stanoviska) nepodléhají soudnímu přezkumu. Je to v konečném důsledku soud, který je povinen přezkoumat, zda předběžná úvaha správního orgánu o pravděpodobnosti existence překážek se opírala o relevantní zjištění a byla zákonná.

43. V dané věci krajský soud shledal, že úvaha žalované není přezkoumatelná pro nedostatek podkladů ve správním spisu, kde chybí jak sdělení Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 2026 o zrušení „jednotného“ závazného stanoviska Ministerstva vnitra (OAMP) k vycestování na Ukrajinu, o němž se žalovaná v napadeném rozhodnutí zmiňuje, tak i individuální závazné stanovisko Ministerstva vnitra ev. č. X ze dne 13. 5. 2026, příp. další podklady k otázce navrácení žalobce na Ukrajinu, které žalované mohly být známy z úřední činnosti. V tomto úsudku hraje roli také oblast Ukrajiny, ze které žalobce pochází (srov. k tomu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2026, č. j. -25). Krajský soud nijak nerozporuje, že žalovaná byla při vydání napadeného rozhodnutí těmito podklady vázána, ovšem vzhledem k jejich absenci jsou pro krajský soud její úvahy neověřitelné.

44. Vzhledem k těmto zjištěným vadám, které zasahují samotný výrok o zajištění žalobce, se krajský soud již nezabýval přiměřeností doby zajištění, neboť by to bylo nadbytečné.

VI. Závěr a náklady řízení

45. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku ( ). Vzhledem k tomu, že žalobce je nyní zajištěn na základě nového rozhodnutí o zajištění v režimu zákona o azylu ( ZPC), soud nevrátil věc žalované k dalšímu řízení.

46. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z Úspěšnému žalobci nevznikly žádné náklady řízení (je osvobozen od soudního poplatku a nebyl zastoupen advokátem), takže mu krajský soud žádnou náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 11. srpna 2026

JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r.

samosoudce