Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
42 A 10/2025 - 40.pdf
PDF · 0 B
No categories available
42 A 10/2025 - 40
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem ve věci
žalobce:
J. H., narozený dne X
bytem X
zastoupený advokátkou JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D.
sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice
proti
žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje
sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 01 Ústí nad Labem
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2025, č. j. KUUK/034418/2025/EMAR,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, ze dne 17. 3. 2025, č. j. KUUK/034418/2025/EMAR, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Krupka, odboru organizačního a vnitřních věcí, (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 1. 2025, č. j. OOaVV/Př210/2024 Wald./21, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, (dále jen „zákon o některých přestupcích“), za což byla žalobci dle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) uložena pokuta ve výši 800 Kč. Současně byla žalobci uložena povinnost dle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Přestupku se žalobce dopustil úmyslně tím, že dne 18. 7. 2024 kolem 14:38 hodin v X, v ulici X u č. p. X, udeřil P. C. (dále jen „poškozený“) narozeného dne X, a to do levé části obličeje a způsobil mu tím tržnou ranku, hematomy v oblasti levého spánku a oka a otřes mozku s nutností hospitalizace od 18. 7. 2024 do 20. 7. 2024. Současně se žalobce domáhal i zrušení výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí a přiznání náhrady náklad řízení.
Žaloba
2. V žalobě žalobce namítal, že nebyl správně zjištěn skutkový stav a správní orgán se dopustil procesních pochybení, která měla zásadní vliv na výsledek řízení. Konkrétně správní orgán dle žalobce nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy a řádně a úplně nezjistil skutkový stav, přestože k tomu byl povinen z úřední povinnosti. Uvedl, že v řízení byly předloženy dvě protichůdné verze skutkového děje. Jeho verze spočívá v tom, že po předchozím slovním a fyzickém útoku ze strany poškozeného reagoval na údery do břicha jediným obranným úderem – fackou. Naproti tomu poškozený tvrdí, že k žádnému útoku z jeho strany nedošlo a byl napaden bezdůvodně.
3. Konstatoval, že oporou pro rozhodnutí správního orgánu je kamerový záznam, ze kterého však nevyplývá, že by žalobce způsobem své jízdy ohrozil poškozeného. Naopak je zřejmé, že poškozený nezastavil své vozidlo, ale pouze zpomalil. Samotný incident, tedy fyzické napadení, není na záznamu viditelný, neboť ve výhledu brání zaparkované vozidlo. Správní orgán přesto dospěl k závěru, že žalobce jednal nepřiměřeně, aniž by měl k dispozici dostatek důkazů k posouzení situace. Dodal, že v řízení byl slyšen pouze jediný svědek L. P. (dále též jen „svědek“), který uvedl, že celý incident neviděl, ale pomáhal staršímu pánovi za pomoci pracovnic sanatoria. Na otázku, zda viděl, jak se poškozený snažil žalobce udeřit, odpověděl, že viděl, že se ruce obou osob pohybovaly. Výpověď svědka označil žalobce za nejednoznačnou, nevylučující útok na žalobce. Naopak může podle žalobce odpovídat i fyzickému konfliktu vyvolanému ze strany poškozeného. Doplnil, že svědek rovněž potvrdil, že žalobce poškozeného jednou udeřil fackou.
4. Žalobce má za to, že za uvedené situace bylo povinností správního orgánu provést další dokazování. Ve vyjádření výslovně uvedl, že incidentu přihlížely další osoby, konkrétně pracovníci a klienti sanatoria, které se nacházely na místě a mohly situaci sledovat. Ve správním řízení navrhl, aby byly tyto osoby ztotožněny a vyslechnuty jako svědci. Správní orgán však žádného z těchto svědků neustanovil a nevyslechl. Jejich přítomnost potvrdili svědek i poškozený. Na základě poskytnutých informací měl správní orgán učinit potřebné úkony k jejich ustanovení – např. vyžádat si seznam přítomného personálu od vedení sanatoria. Dodal, že tito svědci jsou pro zjištění reálného skutkového stavu klíčoví, jelikož již vyslechnutý svědek ve své výpovědi upozornil na několik nesrovnalostí ve výpovědi poškozeného a další svědci mohli pomoci zjistit pravdivý skutkový stav. Žalobce výslech těchto svědků navrhoval již v řízení před správním orgánem prvního stupně a znovu tyto požadavky vznesl v podaném odvolání, a i přesto tito svědci vyslechnuti nebyli. Vyjádřil nesouhlas s formálním přístupem správních orgánů, které zdůvodnily neprovedení dokazování mimo jiné tím, že neustanovil konkrétní osoby, který měly být vyslechnuty. Žalobce jako soukromá osoba nemá reálnou možnost zjistit jména zaměstnanců sanatoria a jména pacientů, správnímu orgánu je však každý k žádosti povinen poskytnout součinnost. Označení svědků žalobcem bylo zcela jednoznačné (pracovníci sanatoria a pacienti, kteří se na místě nacházeli), byť ne konkrétní. Žalobce trval na tom, že bylo povinností správního orgánu využít všech možností, které mu právní řád dává, a osoby se pokusit ustanovit (např. dle plánu směn a seznamu pacientů sanatoria). Pokud tak správní orgán neudělal, porušil právo žalobce na spravedlivý proces a řádné zjištění skutkového stavu.
5. Podle žalobce tak tím, že správní orgán neprovedl tyto navržené důkazy, došlo k neúplnému, a tudíž nesprávnému zjištění skutkového stavu. Správní orgán se jednostranně přiklonil k verzi události podané poškozeným, aniž by důkladně ověřil její věrohodnost všemi dostupnými prostředky. Tímto postupem došlo k porušení zásady objektivního zjištění skutečností v rozporu s § 52 správního řádu. Současně tím byla dle jeho názoru narušena i zásada presumpce neviny, neboť byl posuzován jako pachatel bez dostatečného ověření okolností svědčících v jeho prospěch.
6. Dále namítal, že správní orgán nesprávně vyhodnotil jeho jednání jako nepřiměřené, ačkoliv pokud by bylo prokázáno, že byl předtím fyzicky napaden nebo ohrožen údery do břicha, bylo by nutné jeho reakci posoudit jako jednání v mezích nutné obrany podle § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky. Podotkl, že nutná obrana nemůže být zcela mírná, nýbrž taková, která účinně odvrací útok. V daném případě reagoval na fyzické napadení jedinou fackou a dále v útoku nepokračoval. Následně se z místa vzdaloval, a dokonce změnil směr své cesty, protože se obával, že ho poškozený bude nadále sledovat. Jeho chování tedy odpovídá jednání osoby, která odvrací útok a nikoliv útočí. V této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 A 16/2023 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 22/2007, ze kterých vyplývá, že trestní předpisy včetně zákona o odpovědnosti za přestupky obecně stanoví, že nutná obrana nejenže nemusí být přiměřená hrozícímu útoku, ale že dokonce může být zjevně nepřiměřená. Za hranicí nutné obrany je až jednání zcela zjevně nepřiměřené, jehož dobrým příkladem je situace, ve které by žalobce ležícího, nehybného poškozeného opakovaně bezdůvodně bil. V projednávaném případě se tomu tak nestalo, neboť se bránil jediným úderem proti několika ranám do břicha, poté z místa odešel.
7. Podle žalobce správní orgány tedy pochybily, pokud neprovedly dokazování v takovém rozsahu, aby zjistili, zda jeho tvrzení o nutné obraně, které předcházel útok poškozeného, je zcela jednoznačně vyvráceno.
Vyjádření žalovaného k žalobě
8. Žalovaný na výzvu soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž zrekapituloval průběh správního řízení. K námitce týkající se nesprávného vymezení nutné obrany nejprve poukázal na odůvodní napadeného rozhodnutí. Dále poukázal na § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky vymezující institut nutné obrany a k podmínce přímo hrozícího nebo trvající útoku uvedl, že je zřejmé, že v projednávaném případě proti sobě stáli dva muži, kteří se vzájemně verbálně napadali. Ze spisové dokumentace a z výpovědi svědků vyplynulo, že se jednalo o emocionálně vyhrocenou situaci. Sám žalobce při ústním jednání uvedl, že se přikláněl k tomu, že poškozený u sebe žádnou zbraň neměl. V jedné chvíli cítil, jak se ho poškozený asi dvakrát dotkl do oblasti břicha, ukročil zpět cítil se ohrožen. Snažil se získat čas a zvolil poněkud svérázný způsob reakce, kdy poškozeného udeřil pravou rukou otevřenou dlaní do levé části obličeje. S ohledem na uvedené žalovaný konstatoval, že nebyla naplněna jedna z podmínek nutné obrany, a to podmínka hrozícího útoku nebo jeho trvání, neboť žádná bezprostřední hrozba žalobci ze strany poškozeného reálně nehrozila. Výhružka použití střelné zbraně byla tvrzena pouze žalobcem a v situaci, kdy útok bezprostředně nehrozil, se jednalo o předčasnou obranu a nutná obrana tak nebyla přípustná. K podmínce přiměřenosti intenzity útoku a obrany žalovaný uvedl, že nutná obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Na základě provedených důkazů měl za to, že žalobce věděl a uvědomoval si, že poškozený je na rozdíl od něj osobou vyššího věku, fyzicky méně zdatnou. I přesto na něj neváhal zaútočit. Konstatoval, že útok byl veden s vyšší intenzitou a prokázaným škodlivým následkem tohoto jednání byla hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, navíc proti útoku, který se vlastně vůbec neuskutečnil. Nelze tak hovořit o splnění podmínky přiměřenosti intenzity útoku a obrany, nutná obrana tak nebyla přípustná.
9. S ohledem na zjištěné skutečnosti považoval žalovaný za nesporné, že k útoku se škodlivým následkem ze strany žalobce vůči poškozenému skutečně došlo. O nutnou obranu se nejednalo a výpovědi svědka a poškozeného obsahují vzájemně se podporující informace týkající se stejné události. Sám žalobce se k popsanému jednání přiznal. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem dospěl žalovaný k závěru, že provedené důkazy jsou dostatečným podkladem pro uznání viny žalobce.
10. K výslechu dalších osob sdělil, že zajišťování osob, které navíc ani nabyly žalobcem konkretizovány, považoval za nadbytečné, resp. to bylo v rozporu se zásadou rychlosti, hospodárnosti a procesní ekonomie, neboť v souladu se zásadou materiální pravdy byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Zasahující hlídka Policie České republiky na místě události provedla šetření za účelem zjištění dalších možných svědků události a v blízkém okolí nikoho dalšího nezajistila. Na kamerovém záznamu jsou zachyceni oba řidiči, kteří přicházejí k sobě, až do těsné blízkosti. Poté starší muž, který vystoupil z vozidla značky Volkswagen padá na zem. Ve výhledu, a to právě v době pádu poškozeného na zem, je zachyceno vozidlo svědka, který vypověděl, že žalobce dal poškozenému facku nebo ránu pěstí. Tato výpověď má velkou vypovídací hodnotu a vykazuje dostatečnou míru spolehlivosti a jednoznačnosti. Tyto atributy má i výpověď poškozeného. Žalobce se sám k popsanému jednání přiznal, své jednání ospravedlňoval nutnou obranou, nicméně zákonem stanovené podmínky pro to, aby mohlo být jeho jednání považováno za nutnou obranu, dle žalovaného nebyly splněny. Konstatoval, že předložené důkazy jsou natolik přesvědčivé a dostatečné, aby z nich s dostatečnou mírou jistoty a bez pochyb šlo učinit daný závěr.
11. Závěrem žalovaný uvedl, že rozhodoval v souladu s příslušnými právními předpisy a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Replika žalobce
12. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve kterém trval na tom, že jednal v mezích nutné obrany, neboť byl v reálném a bezprostředním ohrožení ze strany poškozeného, které vnímal jako aktuální a vážné. Poškozeného do té doby vůbec neznal a ten svým zevnějškem nevypadal na svůj věk, působil mladším dojmem, což umocňovalo vnímání hrozby jako aktuální a reálné. Za zásadní označil žalobce skutečnost, že on konflikt neinicioval. Jako první zastavil vozidlo poškozený a zamířil směrem k němu, kdy mezi nimi došlo k verbální výměně, načež se poškozený vrátil do vozu, ale následně znovu vystoupil a opět k němu zamířil, přičemž mu několikrát strčil do oblasti břicha a při tom mu vyhrožoval, že mu prostřelí kolena. Dodal, že poškozený chováním navozoval dojem, že může být ozbrojen, a proto z místa ihned odešel. Uvedl, že jednal ve stresové a nepřehledné situaci a poškozenému uštědřil jediný úder otevřou dlaní.
13. Podotkl, že podle judikatury obrana nemusí být zcela přiměřená, pokud je schopna účinně odvrátit útok. Uvedl, že není důkaz, že by poškozený vyvíjel pouze verbální nátlak – podle svědecké výpovědi do žalobce fyzicky strkal, a to opakovaně. Rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného o jednoznačnosti a spolehlivosti výpovědi svědka. Svědek sám připustil, že část konfliktu mu zakrývalo vozidlo, tedy nemohl plně vnímat, co se odehrálo. Navíc opakovaně uvedl, že si nepamatuje konkrétní detaily, a jeho výpověď obsahuje rozpory jak s výpovědí žalobce, tak s výpovědí poškozeného. Přesto připustil, že poškozený máchal rukama a žalobce před ním ustupoval. Za nepřijatelné tak žalobce považoval, že správní orgán opřel své rozhodnutí zejména o tuto svědeckou výpověď, která je zprostředkovaná, vizuálně omezená a časově vzdálená. Taková výpověď nemůže být nadřazena výpovědi žalobce, která je konzistentní a podpořená nejen okolnostmi případu, ale také odpovídá běžné psychologické reakci osoby čelící agresivnímu jednání.
14. Podle žalobce správní orgán pochybil, pokud se nespokojil s označením dalších možných svědků (pracovníci a pacienti sanatoria) a žádným způsobem se nepokusil jejich totožnost zjistit, přestože k tomu měl dostupné prostředky (např. plán směn, seznam hospitalizovaných osob apod.). Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť bylo jeho zákonným právem, aby správní orgán vyčerpal všechny prostředky k objasnění skutečností rozhodných pro řízení.
15. Konstatoval, že zásada hospodárnosti nesmí převážit nad zásadou materiální pravdy. Právě skutečnost že vyslechnutý svědek neviděl celý incident, by tak měla být pro správní orgán zásadní pro zajištění důkazu o vyplnění této mezery. Tímto důkazem vyplňujícím mezeru ve zjištěném skutkovém stavu by právě byla svědectví osob z jiného zorného úhlu. Proto jeho provedení žalobce navrhoval. Dále upozornil na to, že v rámci správního řízení byl posuzován i jiný skutek, ve vztahu ke kterému však muselo být správní řízení zastaveno, neboť se neprokázal. To naznačuje, že poškozený nebyl ve svých tvrzeních důsledně věrohodný, přičemž jeho výpovědi byly i v rozporu s objektivně zachyceným záznamem na videu. Poškozený tedy vědomě lhal, což musí být zohledněno při hodnocení důkazní hodnoty jeho výpovědi.
Posouzení věci soudem
16. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil.
17. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.
18. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
19. Před vypořádáním jednotlivých žalobních bodů soud směrem k žalobci připomíná, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 71 odst. 2 třetí větě s. ř. s., podle které „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Soud se proto může věcně zabývat jen těmi žalobními body, které byly uplatněny ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobci doručeno (srov. § 72 odst. 1 s. ř. s.). Projednání později uplatněných žalobních bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004-69). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k námitce, kterou žalobce uplatnil až v replice na vyjádření žalovaného doručené soudu dne 17. 7. 2025, neboť tak učinil až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, která je podle § 71 odst. 2 s. ř. s. nejzazším limitem i pro případné rozšíření žaloby o další žalobní body. Takovou námitku bylo tvrzení, že v rámci správního řízení byl posuzován i jiný skutek, ve vztahu ke kterému však muselo být řízení zastaveno.
20. Dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jinému ublíží na zdraví.
21. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 14. 10. 2024 bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno usnesení Krajského úřadu Ústeckého kraje, kterým byl pověřen projednáním a rozhodnutím ve věci, a to z důvodu podjatosti předsedy Komise pro projednání přestupků obce Proboštov. Součástí spisového materiálu bylo oznámení přestupku o přestupcích žalobce, jehož součástí byly úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 10. 8. 2024 svědka Ladislava Pétera, úřední záznam šetření a vyhodnocení kamerového záznamu ze dne 10. 8. 2024, úřední záznam prohlídka těle ze dne 21. 7. 2024, fotografická dokumentace, úřední záznam ze dne 20. 7. 2024, žádost o vypracování lékařské zprávy ze dne 20. 7. 2024, úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 20. 7. 2024 poškozeného, propouštěcí zpráva ze dne 20. 7. 2024, rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti poškozeného a DVD disk. Z výše uvedených dokumentů vyplynulo, že žalobce se měl přestupků podle § 7 odst. 1 písm. a) a b) zákona o některých přestupcích dopustit tím, že dne 18. 7. 2024 kolem 14:38 hodin v X, v ulici X u č. p. X, poškozeného narozeného dne X měl hrubě urazit slovy „čůráku, hovado“, a tohoto následně udeřit do levé části obličeje, kdy zranění si vyžádalo lékařské ošetření. Dne 27. 1. 2025 vydal správní orgán prvního stupně prvostupňové rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky. Téhož dne správní orgán prvního stupně usnesením řízení o přestupku podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky zastavil. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl.
22. Nejprve se soud zabýval souborem námitek týkajících se nedostatečně zjištěného stavu věci.
23. V této souvislosti žalobce zejména namítal, že již v řízení před správním orgánem prvního stupně navrhoval výslech svědků (pracovníků a klientů sanatoria), přičemž tyto požadavky vznesl i v podaném odvolání. K tomuto soud uvádí, že prostudoval správní spis a dospěl k závěru, že žalobce v rámci prvostupňového řízení provedení výslechu svědků nenavrhoval. Z protokolu o ústním jednání ze dne 27. 1. 2025 rovněž vyplývá, že žalobce byl podle § 36 odst. 1 správního řádu vyzván k uplatnění práva navrhovat další důkazy. Žalobce následně nenavrhl provedení dalších důkazů a pověřená pracovnice správního orgánu prvního stupně prohlásila dokazování za skončené. V odvolání pak žalobce toliko uvedl, že on sám ve správním řízení rovněž uvedl, že věc sledovali pracovníci a klienti sanatoria a správní orgán se i bez slyšení těchto dalších svědků přiklonil k jedné ze skutkových verzí, aniž by se alespoň pokusil tyto osoby identifikovat. Následně navrhl, aby odvolací správní orgán napadené rozhodnutí zrušil jednak z důvodu procesního pochybení, dále z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu a pověřil správní orgán novým projednáním věci s tím, že bude povinností správního orgánu zjistit další osoby, které incident viděly a k jeho průběhu je vyslechnout. Žalovaný se k tomuto vyjádřil na str. 9 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že „zajišťování osob, které navíc nebyly ani obviněným konkretizovány a provedení výslechů těchto osob považuje za nadbytečné, resp. bylo by v rozporu se zásadou rychlosti, hospodárnosti a procesní ekonomie, neboť v souladu se zásadou materiální pravdy byl dostatečně zjištěn skutkový stav.“ Z uvedeného je zřejmé, že žalobce ani v odvolání přímo nenavrhl provedení dokazování výslechem svědků a žalovaný nadto v napadeném rozhodnutí jejich výslech označil za nadbytečný, neboť považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný.
24. Dle § 3 správního řádu platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
25. Dle § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu je v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
26. Hlavním kritériem při zjišťování skutkového stavu v rámci správního řízení je zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 správního řádu, dle níž musí správní orgán postupovat tak, aby byl stav věci zjištěn dostatečným způsobem nevzbuzujícím důvodné pochybnosti. Za zjištění skutkového stavu věci je tak primárně odpovědný správní orgán, který opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 61/2012-15). Pro řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je navíc zásada materiální pravdy konkretizována v tom smyslu, že správní orgán je i bez návrhu povinen zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Takovéto řízení je výlučně ovládáno zásadou vyšetřovací a dále zásadou objektivního, nestranného přístupu, a je to tedy správní orgán, který nese odpovědnost za případné nesplnění této povinnosti.
27. V přezkoumávané věci vycházel správní orgán prvního stupně a následně i žalovaný při prokázání viny žalobce především z výpovědi samotného žalobce, výpovědi poškozeného, výpovědi svědka a z úředního záznamu o šetření k vyhodnocení kamerového záznamu. Za podstatnou soud považuje skutečnost, že sám žalobce v rámci správního řízení opakovaně uvedl, že poškozeného udeřil, konkrétně v rámci ústního jednání ze dne 18. 12. 2024 sdělil, že udeřil poškozeného fackou (pravou rukou otevřenou dlaní do levé tváře poškozeného). Rovněž v řízení před soudem tuto skutečnost nijak nerozporoval. Součástí správního spisu je i lékařská zpráva poškozeného a fotodokumentace zachycující jeho zranění, z nichž je patrné, že poškozený měl v oblasti obličeje hematomy, a tedy mu vznikla újma na zdraví. Z kamerového záznamu je zřejmé, že po zastavení dvou vozidel došlo ke konfliktu mezi jejich řidiči. Následně jeden z nich (poškozený) padá na zem a druhý (žalobce) následně odchází z místa pryč. K incidentu by slyšen i svědek, který vypověděl, že mezi dvěma muži docházelo na silnici ke slovní potyčce, kdy poškozený upozorňoval žalobce, aby mu netykal. Poté viděl, jak poškozený letí na zem. Po vystoupení z vozidla viděl, že poškozený ležel na zemi a na obličeji měl krev. Z jeho pohledu to vypadalo tak, že žalobce dal buď facku nebo ránu pěstí poškozenému do obličeje.
28. Z žalobní argumentace vyplývá, že žalobce namítané nedostatečné zjištění stavu věci vztahoval zejména k otázce nesprávného posouzení nutné obrany z jeho strany.
29. Podle § 25 odst. 1 zákon o odpovědnosti za přestupky není přestupkem čin jinak trestný jako přestupek, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
30. K námitce žalobce, že v jeho případě šlo o nutnou obranu, soud uvádí, že tuto uplatnil již v odvolání, přičemž žalovaný se s touto námitkou řádně vypořádal na str. 6 až 7 napadeného rozhodnutí. V žalobě žalobce tvrdil, že reagoval na údery poškozeného do jeho břicha. V rámci ústního jednání dne 18. 12. 2024 žalobce uvedl, že svoji výpověď má v tištěné podobě, kterou přečte a následně ji předá do spisu. Přílohou protokolu o ústním jednání je úřední záznam ze dne 21. 7. 2024 o podání vysvětlení žalobce. V tomto žalobce uvedl, že cítil, jak se ho poškozený asi dvakrát dotkl v oblasti břicha. Současně tvrdil, že mu poškozený vyhrožoval slovy „prostřelím ti kolena“. Dodal, že by měl poškozený nějakou zbraň nepostřehl, ale přiklání se k tomu, že žádnou zbraň u sebe, natož v ruce neměl. Poškozený k tomuto vypověděl, že ve svých 70 letech by nechtěl nikoho napadnout, na to nemá už dost sil a že vyhrožoval zbraněmi, je absolutní lež a nesmysl.
31. V této souvislosti svědek vypověděl, že neví, že by se poškozený před úderem žalobce snažil udeřit nebo praštit žalobce. Viděl, jak se pohybují ruce obou mužů. Vybavuje si, že žalobce couval, protože ho chtěl objet a nemohl, jelikož se mu dostal do cesty.
32. Jedním z podkladů rozhodnutí byl i úřední záznam o šetření k vyhodnocení kamerového záznamu, ve kterém je uvedeno, že „dne 18.7.2024 v čase 14:38:11 hodin k sobě oba řidiči přistupují do těsné blízkosti, v čase 14:38:25 hodin na zem upadá muž, který vystoupil z vozidla VW. V době pádu muže stojí ve výhledu kamery vozidlo značky Škoda Superb, rz X. Z IS PČR bylo zjištěno, že majitelem vozidla je L. P., nar. X a byl na něj zjištěn telefonní kontakt. Tento byl dne 10.8.2024 kontaktován a k věci se vyjádřil v rámci úředního záznamu o podaném vysvětlení. V místě události bylo provedeno šetření za účelem zjištění dalších možných svědků události, avšak šetřením v blízkém okolí nebyl nikdo další zjištěn. Podle zajištěné zdravotní zprávy bylo zjištěno, že pracovní neschopnost trvala 2 dny, a že P. C. nevznikla žádná trvalá újma, která by jej omezovala v běžném způsobu života. Tímto bylo vyvráceno možné ublížení na zdraví podle § 146 trestního zákoníku. Vzhledem ke zmínce J. H., který v rámci podání vysvětlení uvedl, že mu P. C. měl říct, že mu prostřelí koleno, byla provedena lustrace v IS PCR. Nebylo zjištěno, že by P. C. byl držitelem střelné zbraně či zbrojního průkazu.“
33. Z podkladů ve správním spise tak nevyplývá, že by došlo k fyzickému útoku ze strany poškozeného. Rovněž nebylo prokázáno, že by poškozený žalobci vyhrožoval použitím střelné zbraně, kterou ani legálně nevlastní. Soud také poukazuje na rozpor v tvrzení žalobce ohledně údajného útoku ze strany P. C. V rámci správního řízení uváděl „dva dotyky v oblasti břicha“. V žalobě však již uváděl úder.
34. V případě úderu žalobce, tak rozhodně nešlo o snahu žalobce odvrátit trvající útok (podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí – útoku; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008–172, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 5. 2015, č. j. 52 Ad 10/2014–77), neboť ten nebyl prokázán. Soud má tak ve shodě s žalovaným za to, že žalobce nesplnil zákonné podmínky jednání v nutné obraně, jak to vyžaduje zákon o odpovědnosti za přestupky. Pokud jde o intenzitu útoku žalobce a jeho následky, pak tyto byly zcela zjevně neadekvátní a nepřiměřené k předchozí slovní výměně názorů. Úder žalobce vůči poškozenému byl veden do nejcitlivější oblasti těla, do oblasti tváře, a to takovou intenzitou, že poškozený neudržel rovnováhu a následkem úderu spadl na zemí. Šlo o tak silný úder, že poškozený měl v obličeji krev. To potvrdil i svědek ve své výpovědi. Jednalo se o hematomy v obličeji a otřes mozku, což si dle doložené lékařské zprávy vyžádalo dvoudenní hospitalizaci.
35. Při posuzování intenzity útoku žalobce nelze pominout to, že žalobce takto jednal vůči starší osobě (70 let), osobě slabší svalové konstrukce a objektivně méně způsobilé vyvinout fyzickou sílu, která by mohla žalobce atakovat tak, aby se musel bránit způsobem popsaným ve skutkové větě výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí. Úder směřovaný na hlavu je v trestním právu považován za ten nejzávažnější a nejvíce ohrožující. Může způsobit vážné následky, někdy i smrt. Argumentaci žalobce jednáním v nutné obraně soud shledal neodpovídající výsledkům provedeného dokazování, a tedy z něj vyvozeným skutkovým zjištěním. Na tomto místě soud podotýká, že vymezení podmínek nutné obrany a otázkou jejich naplnění se správní orgány řádně zabývaly a soud se plně ztotožňuje s jejich závěry. Dle závěru soudu i v případě existence dotyků ze strany P. C. bylo nutné jednání žalobce považovat za zcela zjevně nepřiměřené.
36. Soud ve shodě se závěry žalovaného dospěl k závěru, že v posuzované věci bylo provedeno dostatečné a úplné dokazování, na jehož základě byla učiněna správná skutková zjištění a správný závěr o naplnění všech znaků přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky. Důkazní prostředky tvoří ucelený řetězec na sebe navazujících skutečností, kdy není pochyb o vině žalobce ze spáchání předmětného přestupku. S ohledem na zjištěný skutkový stav se soud ztotožnil i s názorem žalovaného ohledně nadbytečnosti zjišťování dalších blíže neurčených svědků. V dané věci bylo jednání žalobce dostatečně prokázáno a sporné bylo pouze to, zda jeho jednání bylo možné považovat za nutnou obranu. Ze zjištěných skutečností však nic nenaznačovalo, že by ze strany P. C. trval nebo hrozil útok, který by ospravedlňoval jednání žalobce. Sám žalobce ve správním řízení uváděl, že cítil „dva dotyky v oblasti břicha“. Další dokazování by tak bylo dle soudu nadbytečné. Vyhledání dalších svědků nebylo dle soudu v daném případě nutné, neboť správní orgány nerozporovaly tvrzení žalobce o uvedených dotecích. Správní orgány postavily své rozhodnutí na tom, že i při existenci skutkového stavu tvrzeného žalobcem ve správním řízení nebyly splněny podmínky nutné obrany.
37. Pro úplnost soud podotýká, že tvrzení, že se žalobce v době, kdy udeřil P. C., obával, že tento má u sebe zbraň, uvedl žalobce až v replice k vyjádření žalovaného. V rámci správního řízení naopak uváděl, že se nedomníval, že by P. C. mohl mít zbraň.
38. Nad rámec odůvodnění soud uvádí, že za spáchaný přestupek mohla být žalobci uložena pokuta až do výše 20 000 Kč podle § 7 odst. 4 písm. b) zákona o některých přestupcích. Správní orgán uložil žalobci pokutu při samé spodní hranici zákonné sazby, tedy ve výši 800 Kč. U žalobce neshledal žádné polehčující okolnosti. Jako přitěžující shledal okolnost podle § 40 písm. f) zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť spáchal přestupek na osobě vysokého věku. Současně zhodnotil i skutečnost, že poškozený byl dva dny hospitalizován, a proto již nebylo na místě uložení správního trestu napomenutí. Při určení výše pokuty správní orgán právního stupě zohlednil skutečnost, že se žalobce k facce doznal a přihlédl k jeho finančním poměrům. Žalobce v žalobě ničeho nenamítal proti uložené pokutě, soud se tedy nemusel blíže zabývat přezkumem uloženého správního trestu.
39. Soud má za to, že provedené dokazování bylo dostatečné, hodnocení důkazů logické i v jejich vzájemné souvislosti, stav věci byl zjištěn na základě provedených důkazů bez důvodných pochybností a v nezbytném rozsahu ve smyslu § 3 správního řádu, přičemž právní hodnocení skutku bylo provedeno přiléhavě. Žalobce naplnil všechny obligatorní znaky přestupku i materiální znak představující společenskou škodlivost, kdy je upřednostněna ochrana společnosti před širokým spektrem hrubých zásahů do občanského soužití, které již nejsou pouhou nezdvořilostí. Současně soud shodně s žalovaným dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky nutné obrany.
40. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že neshledal namítaná porušení právních předpisů, ani nedostatky správních rozhodnutí. Soud tedy v mezích žalobních bodů vyhodnotil žalobu jako zcela nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti dle obsahu soudního spisu nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem 17. srpna 2026
Mgr. Václav Trajer v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.