Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

48 A 9/2026 - 53

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci

žalobce: I. V., narozen X

státní příslušník Ukrajiny

bytem X

zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem

sídlem Opletalova 1417/25, Nové Město, Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, Holešovice, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2026, č. j. OAM-211-9/ZR-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci a obsah podání účastníků

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle ve spojení s , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2026 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušil platnost žalobcovy zaměstnanecké karty a stanovil mu lhůtu k vycestování z území ČR v délce 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Žalobce v žalobě uvádí, že pobývá na území ČR od počátku roku 2021, a to na základě zaměstnanecké karty, jejíž platnost byla napadeným rozhodnutím zrušena. V současné době zde vykonává zaměstnání na pozici dělníka v oblasti výstavby a údržby budov u společnosti VL PRAHA STAV s.r.o., IČO: 07972423. Žalobcova manželka a nezletilá dcera za ním přicestovaly do ČR v březnu 2022, přičemž obě jsou držitelkami oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a společně se žalobcem žijí ve společné domácnosti v obci X. Žalobce po celou dobu pobytu v ČR řádně pracuje a naučil se český jazyk. Stran napadeného rozhodnutí namítá jednak nedostatečné zjištění skutkového stavu a jednak nesprávné posouzení přiměřenosti. K nesprávnému zjištění skutkového stavu uvádí, že žalovaný měl povinnost pečlivě posoudit situaci nezletilého dítěte, určit zájem a dostatečně jej vyhodnotit. Takový postup by byl v souladu s Úmluvou o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Žalobce navrhoval, aby si žalovaný obstaral stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), které by bylo vhodným způsobem, jak zjistit dopad napadeného rozhodnutí na život nezletilé dcery žalobce. Tomuto požadavku žalovaný nedostál. Vždy je potřeba zjistit skutkový stav ohledně nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Žalovaný neopatřil ohledně skokového stavu žádné informace. Přesto dovozuje, že napadeným rozhodnutím nebude zasaženo do soukromého a rodinného života nezletilé dcery žalobce. Závěr, že žalobce svou situaci blíže nekonkretizoval, je v rozporu s judikaturou, podle které v rámci zjišťování nejlepšího zájmu nezletilého dítěte není potřeba, aby žalobce tvrdil mimořádné rodinné okolnosti vybočující z běžných rodinných poměrů. Žalovaný měl povinnost je zjistit z úřední povinnosti. Rovněž žalobcův výslech doplněný eventuální svědeckou výpovědí mohly lépe osvětlit stav věci ohledně žalobcovy domácnosti, pro kterou je plnění účelu zaměstnanecké karty nezbytné. Ohledně nesprávného posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí žalobce odkazuje na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), z něhož plyne že žalovaný na povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života i v případech, kdy to zákon výslovně nevyžaduje. V zemi původu žalobce nadto probíhá válečný konflikt. Závěr, že žalobce může rodinu zabezpečovat zasíláním příjmů ze země původu, je v rozporu se zásadou nenavracení. Žalovaný měl dále přihlížet k povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti. V této souvislosti žalobce odkázal na čl. 6 a čl. 17 směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice 2003/86/ES“). Žalovaný nepřihlédl k charakteru, okolnostem závažnosti spáchané trestné činnosti. Pouze paušálně uzavřel, že žalobce byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, a proto jsou splněny podmínky pro zrušení platnosti zaměstnanecké karty. Míra závažnosti společenské škodlivosti je v případě žalobce malá. Žalobce nebyl nikdy trestně stíhán a jednalo se tak ojedinělý exces z jinak řádně vedeného života.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhuje její zamítnutí. Mimo jiné uvádí, že dostatečným způsobem posoudil otázku přiměřenosti do soukromého a rodinného života žalobce. Z hlediska Úmluvy postačuje, pokud má žalobce na vnitrostátní úrovni dostupné jiné právní prostředky, jimiž lze dosáhnout ochrany práv a svobod. Žalobci není pobyt na území zakázán a je možné, aby rodinu navštěvoval, případně získal jiné pobytové oprávnění. Důkazy v podobě stanoviska OSPOD či účastnického výslechu je nutno využít tam, kde jsou o skutkovém stavu pochybnosti. O takovou situaci v projednávané věci nejde. Žalovaný nezpochybňuje vazby mezi žalobcem a příslušníky jeho rodiny. Žalovaný rovněž uznává, že je v nejlepším zájmu dítěte, aby žilo v harmonické domácnosti s oběma rodiči. Tento zájem však lze omezit zrušením povolení k pobytu rodiče, který se dopustil závažného protiprávního jednání. Manželka a dítě žalobce jsou státními příslušníky „třetí země“. Jejich pobytová oprávnění jsou navíc jen dočasná, neboť jsou vázána na situaci v zemi jejich původu a nemají vazbu na pobytové oprávnění žalobce. Napadené rozhodnutí je proto z hlediska jejich možnosti pobývat či pracovat na území ČR neovlivňuje. Možnosti žalobce vydělávat si na živobytí nejsou omezeny výlučně na ČR. Je proto na rozhodnutí rodiny, zda manželka žalobce s dítětem setrvá na území i v případě, kdy žalobce bude muset z území vycestovat. Povinnost hodnotit závažnost trestného činu žalovanému nezakládá žádný pramen práva, a to ani právo EU. Směrnice 2003/86/ES, na niž odkazuje žalobce, na držitele zaměstnanecké karty nedopadá. Žalovány zároveň nesouhlasí, že se žalobce dopustil trestného činu s malou mírou závažnosti, neboť se jednalo o zločin, tedy závažný trestný čin.

4. Žalobce v replice mimo jiné uvádí, že pouhý obecný odkaz na možnost získat jiné pobytové oprávnění nemůže naplnit požadavek náležitého zjištění skutkového stavu, které by odpovídalo okolnostem daného případu. Při správnosti takového postupu by bylo možné učinit závěr o přiměřenosti rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty vždy. Žalovaný tak měl důkladně šetřit, zda žalobci jiné pobytové oprávnění může být vůbec uděleno. K dlouhodobému vízu za účelem strpení pobytu na území žalobce uvádí, že žalovaná se nezabývala tím, že má žalobce v evidenci Rejstříku trestů záznam o pravomocném odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu, a tudíž není splněna podmínka trestní zachovalosti podle § 174 zákona o pobytu cizinců. Možnost legalizace pobytu je tak spíše spekulaci žalovaného. Žalovaný se měl rovněž zabývat tím, zda žalobce má kam vycestovat. Vycestování žalobce do země jeho původu by bylo v rozporu se zásadou nenavracení. V zemi jeho původu probíhá válečný konflikt a možnost návratu žalobce nelze dovozovat s možností přesídlit se do jiné části země původu. Žalovaný tedy nesprávně a nedostatečně posoudil přiměřenost dopadu do soukromého a rodinného života žalobce a nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Ohledně vyžádání stanoviska OSPOD a výslechu žalobce uvádí, že tyto důkazní prostředky byly nezbytné pro dostatečné zjištění a posouzení nejlepšího zájmu nezletilého dítěte. Ačkoliv žalobce ani jeho rodinní příslušníci nejsou držiteli pobytového oprávnění za účelem sloučení rodiny, lze namítat, že materiálně podmínky pro uplatnění směrnice 2003/86/ES splňují, ačkoliv formálně disponují jinými pobytovými oprávněními.

Jednání

5. Při jednání dne 28. 7. 2026 účastníci setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích. Žalobce dále rozvedl argumentaci obsaženou již v žalobě a replice, na které ve zbytku odkázal. Žalovaný pak odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a správního spisu a dále rozvinul argumentaci obsaženou ve vyjádření k žalobě.

6. Žalobce předložil informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území žalovaného ze dne 10. 7. 2026, kterým žalovaný rozhodl tak, že žalobci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců neudělil, neboť žalobce nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. Zároveň žalobce uvedl, že opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí neuplatnil.

Splnění procesních předpokladů

7. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou a že splňuje všechny zákonné požadavky. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první ).

Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu

8. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území ČR na základě zaměstnanecké karty s platností do 14. 2. 2027.

9. Součástí správního spisu jsou mimo jiné: (i) rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 12. 2025, č. j. -104, (dále jen „trestní rozsudek“) společně s doložkou právní moci a (ii) výpis z evidence Rejstříku trestů fyzických osob ze dne 7. 1. 2026 k osobě žalobce.

10. Z trestního rozsudku vyplývá, že žalobce dne 13. 8. 2025 u obce X, okres Nymburk, v době kolem 20:20 až 21:00 hod., v místě dopravní nehody, na poli vedle komunikace II. třídy č. 275 a poté také ve služebním vozidle při eskortě na služebnu policie OOP Nymburk, v úmyslu vyhnout se možnému postihu a řešení dopravní nehody a přestupku, opakovaně policistům Policie ČR OHS Nymburk řešícím s ním dopravní nehodu, kterou měl způsobit, a vykonávajícím tak vůči němu úřední pravomoc záměrně nabízel úplatek ve výši 1 000 EUR za to, že nebudou dále zjišťovat, kdo řídil havarované vozidlo a nebudou řešit dopravní nehodu, a takto jednal, přestože mu policisté opakovaně srozumitelně vysvětlovali, že se tímto dopouští protiprávního jednání, tedy jinému nabídl úplatek v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu a takový čin spáchal vůči úřední osobě, čímž spáchal zločin podplácení, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců a zároveň k peněžitému trestu ve výši 25 000 Kč.

11. Opatřením ze dne 7. 1. 2026 žalovaný oznámil žalobci zahájení správního řízení ve věci zrušení platnosti zaměstnanecké karty.

12. Dne 3. 2. 2026 se žalobce prostřednictvím své zástupkyně seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí.

13. Podáním doručeným žalovanému dne 17. 2. 2026 se žalobce vyjádřil k podkladům pro vydání rozhodnutí. S odkazem na judikaturu upozornil na povinnost posoudit přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života a přiblížil žalovanému své rodinné poměry. Zároveň poukázal na probíhající válečný konflikt v zemi svého původu. Zmínil rovněž povinnost žalovaného zabývat se skutečností, zda může v případě návratu do země původu požádat o vydání nového pobytového oprávnění. Zároveň žalovaného upozornil na potřebu šetřit dopad rozhodnutí na nejlepší zájem nezletilého dítěte, a to také v kontextu zásady nenavracení s ohledem na válečný konflikt v zemi původu. Navrhl rovněž, aby si žalovaný obstaral stanovisko OSPOD a aby provedl účastnický výslech a výslech manželky. Závěrem požádal, aby žalovaný řízení zastavil.

14. Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno v bodě 1 tohoto rozsudku. Rozhodovací důvody napadeného rozhodnutí a argumentace obsažená v jeho odůvodnění se v podstatných bodech překrývají s obsahem vyjádření žalovaného k žalobě. V jeho odůvodnění odkázal na obsah trestního rozsudku a výpisu z evidence Rejstříku trestů. Žalovaný shrnul obsah vyjádření žalobce k podkladům napadeného rozhodnutí a rodinnou situaci žalobce. Ohledně navržených důkazních prostředků uvedl, že je považuje za nadbytečné, neboť žalovaný nezpochybňuje pevné vazby mezi žalobcem a jeho rodinnými příslušníky ani potřebu zachování zaměstnanecké karty k obživě rodiny. Rodinná a osobní situace žalobce nevybočuje ze situace běžné populace cizinců na území. Žalovanému není zřejmé, co má nad rámec obsahu správního spisu výslechem zjistit. K návrhu na opatření si stanoviska OSPOD žalovaný uvedl, že v jeho věci nejde o faktické přesídlení celé rodiny mimo území ČR, ale o izolovaný zásah do pobytového oprávnění jednoho z rodičů. S ohledem na geografickou vzdálenost země původu, bezvízový režim a snadnější možnost získat jiné pobytové oprávnění má napadené rozhodnutí mnohem mírnější dopad do rodinného a soukromého života žalobce. Rodina byla na odloučení zvyklá a pobytová oprávnění členů jeho rodiny jsou jen dočasná. S odkazem na závěry judikatury žalovaný dále uzavřel, že napadeným rozhodnutím nedojde k porušení Úmluvy o právech dítěte. Zájem nezletilého dítěte lze omezit zrušením povolení k pobytu jednoho z rodičů, který se dopustil natolik závažného protiprávního jednání jako žalobce. Orgány ČR v současné době nečiní žádné kroky k tomu, aby občany Ukrajiny navracely do země původu, ale jsou zřizovány takové pobytové mechanismy, které mají zajistit jejich dočasné setrvání a bezpečnost na území ČR. Žalobci dále nic nebrání, aby ekonomickou činnost vykonával mimo území ČR, a dále tak finančně podporoval svou rodinu. Článek 8 Úmluvy nezaručuje právo na udělení konkrétního typu povolení k pobytu, pokud řešení nabízené vnitrostátními orgány umožňuje jednotlivci vykonávat jeho právo na respektování soukromého a rodinného života. Žalobce měl předpokládat, že protiprávním jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého pobytového režimu sebe i své rodinné příslušníky. Žalovaný dále nebyl oprávněn zohledňovat charakter a závažnost trestného činu ani předešlou bezúhonnost žalobce, neboť rozhodující je pouze skutečnost, že byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a že v evidenci Rejstříku trestů zůstává o tomto trestném činu záznam. Uložená povinnost vycestovat není sama o sobě v rozporu se zásadou nenavracení. Žalovaný proto uzavřel, že v předcházejícím řízení byla prokázána existence skutečností, které naplňují důvody pro zrušení platnosti zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

Posouzení žaloby soudem

15. Žaloba není důvodná.

16. Podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců zruší ministerstvo vnitra platnost zaměstnanecké karty mimo jiné z důvodů uvedených v § 37.

17. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zruší ministerstvo vnitra platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

18. Podle čl. 8 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

19. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí není možné v rámci přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) nedostatkem důvodů „nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“ (rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. -75). Napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považovat nelze, neboť z jeho odůvodnění je zcela jasně patrné, na základě čeho žalovaný dospěl k závěru, že je v případě žalobce naplněna skutková podstata § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a že je tedy dán důvod pro zrušení platnosti zaměstnanecké karty. Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil ze všech nezbytných hledisek (srov. bod 14 tohoto rozsudku), přičemž přezkoumatelným způsobem reagoval na návrhy a argumenty uplatněné žalobcem v předcházejícím řízení.

20. Žalobce brojí proti tomu, že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav a neposoudil přiměřenost napadeného rozhodnutí vzhledem k soukromému a rodinnému životu žalobce.

21. Stran námitky nedostatečného posouzení přiměřenosti soud uvádí, že z rozsudku NSS ze dne 23. 3. 2017, č. j. -47, vyplývá: „Ustanovení § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců taktéž neposkytují správnímu orgánu možnost […] zvažovat různé aspekty spáchaného úmyslného trestného činu, jakými jsou jeho závažnost a povaha, či rozlišovat mezi úmyslnými trestnými činy, které jsou důvodem pro zrušení dlouhodobého pobytu, a které nikoliv. Citované právní normy stanoví správnímu orgánu jednoznačně povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění podmínek uvedených v zákoně […]. Na uvedený závěr nemá vliv ani výslovná úprava § 174a zákona o pobytu cizinců, účinná od 1. 1. 2011. Povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, jak se nesprávně domnívá stěžovatel […]. Správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví (např. dle § 19 odst. 1, § 37 odst. 2, § 46a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a dalších). Zákon o pobytu cizinců v § 174a obsahuje demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou při posuzování přiměřenosti. Ustanovení § 37 odst. 1 správním orgánům neukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů do rodinného a soukromého života.“ Tyto závěry však neplatí bezvýjimečně.

Zdejší soud si je vědom té části judikatury, podle níž je třeba zkoumat přiměřenost rozhodnutí z hlediska hodnocení dopadů na práva podle čl. 8 Úmluvy i v těch řízeních, pro která to zákon o pobytu cizinců výslovně nestanoví. Z rozsudku NSS ze dne 13. 12. 2018, č. j. -39, totiž plyne, že „za určitých podmínek je namístě přistoupit k posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, i pokud to zákon o pobytu cizinců výslovně nevyžaduje, a to zejména tehdy, namítá-li cizinec nepřiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve správním řízení“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem). Z citované mezinárodní smlouvy vyplývá povinnost posoudit možný dopad do práva jednotlivce, jestliže hájitelným způsobem tvrdí, že existují důvody se domnívat, že toto právo bude porušeno [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 3. 1987, Leander proti Švédsku, stížnost č. 9248/81, bod 77 písm. a)]. Žalovaný tak má povinnost zabývat se přiměřeností zásahu svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v těch případech, kdy to zákon sice výslovně nepředpokládá, ale cizinec v tomto směru vznese konkrétní námitku (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 12. 2019, č. j. -31).

22. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v případě zrušení zaměstnanecké karty z důvodu spáchání úmyslného trestného činu [§ 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců] zákonodárce provedl obecný test přiměřenosti, neboť na rozdíl například od důvodů uvedených v § 37 odst. 2 téhož zákona nepodmínil aplikaci § 37 odst. 1 posouzením přiměřenosti (srov. též § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců). V běžných případech a v obecné rovině lze totiž předpokládat, že spáchání úmyslného trestného činu bude převažovat nad zájmem cizince na nenarušení jeho soukromého a rodinného života. Takový přístup zákonodárce není ojedinělý a týká se řady ustanovení zákona o pobytu cizinců.

23. Pro tyto případy NSS nicméně dovodil, že i přes absenci výslovného zákonného požadavku jsou správní orgány povinny s ohledem na mezinárodní závazky vyplývající z čl. 8 Úmluvy výjimečně posoudit přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života cizince, avšak k potenciální aktivaci uvedeného článku musí cizinec ve správním řízení vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí vypořádat (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2019, č. j. , a judikaturu tam citovanou). Je to právě cizinec, kdo může rodinnou situaci nejlépe osvětlit.

24. Pouze z hlediska zákona o pobytu cizinců tak žalovaný neměl povinnost zabývat se přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a v tomto ohledu není možné považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalovaný se však s ohledem na závazky vyplývající z Úmluvy touto otázkou v míře obecnosti odpovídající jemu známým skutečnostem a tvrzením a návrhům uplatněným žalobcem v předcházejícím řízení dostatečným způsobem v napadeném rozhodnutí zabýval. Z judikatury NSS vyplývá, že při posuzování přiměřenosti není nutné výslovně uvádět hodnocení všech kritérií uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců, ale je třeba výslovně zohlednit okolnosti, které jsou v daném případě specifické a vyplývají z průběhu řízení (srov. rozsudky ze dne 4. 4. 2019, č. j. -37, a ze dne 14. 3. 2019, č. j. -36). Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

25. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné a mnohdy nestačí ani to, že cizinec v daném státě delší dobu žije a má tam rodinný nebo soukromý život (srov. např. rozsudek ze dne 6. 2. 2001, Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98; srov. také např. rozsudky NSS ze dne 13. 2. 2019, č. j. , či ze dne 10. 7. 2018. č. j. ). Pojem rodinného života není Úmluvou definován, je však vykládán poměrně extenzivně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2009, č. j. -65). Vztahem zakládajícím rodinný život je především vztah manželů v zákonném a skutečném manželství, přičemž důraz je kladen na fungující (nikoliv pouze formální) rodinné vztahy [srov. např. K. proti Spojenému království, rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 15. 10. 1986, stížnost č. 11468/85]. Fungující reálné vztahy mezi rodiči a jejich dětmi do kategorie rodinného života spadají taktéž.

26. Vedle toho je třeba vzít v potaz východiska čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Nejlepší zájem dítěte je významným faktorem i na poli aplikace čl. 8 Úmluvy (srov. Jeunesse proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 3. 10. 2014, stížnost č. 12738/10, bod 118). Zároveň je nutno zdůraznit, že povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte platí i pro rozhodnutí, které není určeno nezletilému dítěti, nýbrž i jeho rodiči (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. -33, č. 4034/2020 Sb. NSS, nebo přiměřeně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 3. 2021, M. A. proti État belge, C-112/20). V rámci posouzení souladu napadeného rozhodnutí s jeho právem na rodinný a soukromý život je tedy třeba se zabývat rovněž nejlepším zájmem nezletilých dětí.

27. Žalobce sice namítá, že na území žije jeho manželka, že manželka zde pracuje a že zde žije jejich nezletilá dcera. Žalobcova manželka a jejich dítě však mají samostatné (tj. na žalobci nezávislé) pobytové oprávnění, a napadené rozhodnutí je tak z hlediska jejich možnosti pobývat a pracovat na území ČR nijak neovlivňuje. Je proto pouze na „rodinném“ rozhodnutí, zda žalobcova manželka na území s dítětem setrvá i v případě, kdy žalobce bude muset z území ČR vycestovat, nebo zda rodina jako celek bude právo na soukromý a rodinný život realizovat v zemi původu, popřípadě jinde, bude-li to možné. Vliv na soukromý a rodinný život dětí je proto velmi oslaben (v rozsahu eventuálního snížení příjmů rodiny v důsledku napadeného rozhodnutí a omezení možností styku s otcem). Soud však neshledal, že by se jednalo o tak výjimečný případ, který by odůvodňoval nezrušení zaměstnanecké karty pro jeho nepřiměřenost z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, jestliže bylo toto pobytové oprávnění zrušeno pro spáchání takového trestného činu, jaký je uveden v bodu 10 tohoto rozsudku).

28. Soud dále uvádí, že žalobce nemůže být se žalobou proti rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty úspěšný pouze z důvodu existence rodinného života na území ČR existujícího v takové podobě, že by hrozilo porušení čl. 8 Úmluvy. Z hlediska Úmluvy totiž postačuje, pokud má žalobce na vnitrostátní úrovni dostupné právní prostředky, jimiž lze dosáhnout ochrany práv a svobod v Úmluvě zakotvených, a to bez ohledu na jejich formu (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 5. 2000, Rotaru proti Rumunsku, stížnost č. 28341/95, bod 67, a ze dne 17. 10. 2013, Budrevich proti České republice, stížnost č. 65303/10, bod 101). Žalobci přitom svědčí k ochraně jeho základního práva jiný právní prostředek.

29. Situaci žalobce lze totiž adekvátně řešit prostřednictvím víza za účelem strpění podle § 33 zákona o pobytu cizinců. Zachování zaměstnanecké karty tudíž není jediným prostředkem, kterým by bylo možné zachovat právo žalobce na rodinný a soukromý život. Vzhledem ke zjevnému nesplnění zákonných podmínek pro zachování zaměstnanecké karty [§ 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců] je plně postačující, pokud k zachování žalobcových základních práv účinně slouží jiný (byť tzv. „nižší“) pobytový titul, zejména vízum za účelem strpění. Článek 8 ani jiné ustanovení Úmluvy nezaručuje právo na udělení konkrétního typu povolení k pobytu, pokud řešení nabízené vnitrostátními orgány umožňuje dotčenému jednotlivci bez překážek vykonávat jeho právo na respektování soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 10. 2016, B.A.C. proti Řecku, stížnost č. 11981/15, bod 35).

30. V rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. -47, NSS poukázal také na to, že „povolení k dlouhodobému pobytu [kterým je i zaměstnanecká karta] je omezeno dobou, na kterou bylo vydáno, a uplynutím této doby pozbývá samozřejmě platnosti; nelze pak logicky hovořit o ochraně nějakých nabytých práv nebo oprávněných zájmů, neboť jejich trvání bylo časově podmíněno. To neznamená, že by byla vyloučena aplikace ústavního principu přiměřenosti zásahů do ústavně garantovaných základních práv nebo svobod, např. do práva na respektování soukromého a rodinného života podle [, publikované pod č. ], resp. [Úmluvy], případně do jiných základních práv. Těžko však hovořit o základním právu v souvislosti s neprodloužením povolení k dlouhodobému pobytu; s tím musí každý cizinec počítat. Je-li následně – v důsledku povinnosti opustit území státu – ve hře ohrožení nějakých základních práv (např. práva na život, práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, nebo koneckonců i práva na respektování soukromého a rodinného života), slouží k jejich ochraně jiné právní prostředky (poskytnutí mezinárodní ochrany, jiné pobytové tituly, např. za účelem strpění pobytu pro existenci překážek vycestování atp.)“ (zdůraznění doplněno zdejším soudem). V rozsudku ze dne 8. 8. 2022, č. j. , který se týkal neprodloužení zaměstnanecké karty, NSS zdůraznil, že pokud cizinec prokazatelně nesplňuje účel pobytu, nemůže spoléhat na institut soukromého a rodinného života. Navázal tak na svůj rozsudek ze dne 27. 3. 2020, č. j. , podle kterého je vždy „nutno posuzovat okolnosti konkrétního případu, zde především účel pobytového oprávnění. Pokud stěžovatelka v daném případě prokazatelně nesplňuje účel pobytu, nemůže spoléhat na institut soukromého a rodinného života. V daném případě stěžovatelka účel pobytu neplnila, prodloužení jejího pobytového oprávnění pouze z důvodů soukromého a rodinného života by vedlo ke zcela absurdnímu důsledku. Zákonné podmínky pro prodloužení pobytového oprávnění založené na účelu pobytu – výkonu podnikatelské činnosti – by byly zcela liché, resp. k prodloužení pobytového oprávnění by postačovalo bez dalšího zohlednění soukromého a rodinného života; takový postup zákon zcela jistě neumožňuje a ani nezamýšlí“. Obdobně v rozsudku ze dne 17. 8. 2022, č. j. -33, NSS zdůraznil, že je třeba respektovat „i znění a smysl zákona, který stanoví pro získání pobytových oprávnění určité podmínky. NSS proto současně ve své judikatuře dodává, že udělení pobytového oprávnění (tím více trvalého pobytu, který představuje pobytové oprávnění nejvyšší) v situaci, kdy žadatel nesplňuje základní podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců, nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu jeho soukromého a rodinného života“.

31. NSS dále v rozsudku ze dne 8. 11. 2022, č. j. , zdůraznil, že „ani rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu, ani udělení výjezdního příkazu není přímým zásahem do práv stěžovatelky a její nezletilé dcery, neboť nevede k nucenému vycestování z území ČR. Napadené rozhodnutí sice ukončilo dosavadní pobytové oprávnění stěžovatelky, nicméně z něj lze dovodit, že tento ‚výsledek‘ není definitivní.“ Dodal, že „[u]končení přechodného pobytu a stanovení lhůty k vycestování vede k tomu, že cizinci je stanovena určitá doba, po kterou je na daném území ‚tolerován‘ (obdobně působí i samotný výjezdní příkaz). Jakkoliv má vydání výjezdního příkazu vést primárně k přípravě na vycestování cizince z území ČR, nemůže-li cizinec vycestovat, má právo v době platnosti výjezdního příkazu požádat o povolení k přechodnému pobytu, mj. o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 zákona o pobytu cizinců.“

32. Takové řešení má k dispozici bezesporu i žalobce po zrušení platnosti zaměstnanecké karty, přičemž by podle soudu bylo nelogické (a v rozporu se systematikou zákona o pobytu cizinců), pokud by žalobci nemohla být pro zásah do rodinného a soukromého života zaměstnanecká karta zrušena, přestože se dopustil úmyslného trestného činu, lze-li rodinný a soukromý život dostatečně zabezpečit prostřednictvím jiného institutu. Takovým postupem nemůže dojít k porušení čl. 8 Úmluvy, neboť ten nedává cizinci právo na konkrétní typ pobytového oprávnění. Zrušením platnosti zaměstnanecké karty sice dochází k odebrání pobytového statusu, jeho důsledkem však není vystavění nepřekonatelné bariéry mezi žalobcem a jeho rodinou. To platí tím spíše, jestliže mezi ČR a zemí původu žalobce platí bezvízový styk.

33. Obdobně k této otázce přistoupil zdejší soud také například v rozsudcích ze dne 24. 4. 2023, č. j. , ze dne 25. 4. 2023, č. j. , ze dne 18. 5. 2023, č. j. , nebo ze dne 9. 8. 2023, č. j. -40, na které soud odkazuje. Lze dodat, že vízum za účelem strpění jako dostatečně účinný prostředek k ochraně základních práv cizince shledal NSS i v případě možného porušení závazku non-refoulement, který vyplývá mimo jiné z čl. 2 a 3 Úmluvy (srov. např. rozsudek ze dne 18. 11. 2022, č. j. ). Tím spíše pak je třeba jej považovat za dostatečný prostředek k ochraně práva na rodinný a soukromý život, které není absolutní.

34. Z těchto důvodů se soud již nezabýval dílčími námitkami stran nezbytnosti stanoviska OSPOD či výslechů žalobce či jeho manželky.

35. Vzhledem k uvedenému nemohl být žalobce úspěšný ani se svou námitkou, že napadené rozhodnutí nebylo možné vydat s ohledem na probíhající válečný konflikt v zemi původu žalobce. K tomu soud uvádí následující:

36. Jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 24. 3. 2022, č. j. -31, „[n]a Ukrajinu dne 24. 2. 2022 zaútočila vojska Ruské federace a vypukla válka, která zasahuje celé její území. Z Ukrajiny proudí do Evropy milióny uprchlíků. Jde o válečný konflikt dvou států, který nemá v Evropě po roce 1945 obdobu. Probíhající ruská invaze na Ukrajinu je přitom notorietou, kterou není třeba dokazovat“ (zvýraznění doplněnou zdejším soudem). Tyto závěry jsou dle zdejšího soudu nadále aktuální i pro projednávanou věc, jak ostatně správně uvádí sám žalobce.

37. Z citovaného rozsudku NSS č. j. -47, však vyplývá, že „[j]e-li […] ve hře ohrožení nějakých základních práv (např. práva na život, práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, nebo koneckonců i práva na respektování soukromého a rodinného života), slouží k jejich ochraně jiné právní prostředky (poskytnutí mezinárodní ochrany, jiné pobytové tituly, např. za účelem strpění pobytu pro existenci překážek vycestování atp.)“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem). Soud má tento závěr za plně aplikovatelný i v projednávané věci.

38. V případě žalobce tak lze i z tohoto důvodu uvažovat o možnosti požádat o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť invaze ruských vojsk na území Ukrajiny znamenající válku zasahující celé její území zjevně není závislá na vůli žalobce, a je proto možné žalobcem uváděné důvody posoudit jako překážky vycestování na jeho vůli nezávislé (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2022, čj. -142, nebo obdobně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2022, č. j. -37). Otázka splnění podmínek pro udělení tohoto pobytového oprávnění by však byla na posouzení v jiném řízení na základě žádosti žalobce.

39. Na tomto místě soud opakuje to, co již uvedl v rozsudku č. j. -28, tj. že na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2023, č. j. -51. Zmíněným rozsudkem desátý senát NSS zrušil rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. -40, avšak přehlédl, že skutkově a právně plně srovnatelný rozsudek (včetně přítomnosti nezletilého dítěte na území ČR) zdejšího soudu ze dne 24. 4. 2023, č. j. -41, již dříve druhý senát NSS „potvrdil“ v rozsudku ze dne 10. 8. 2023, č. j. -33, a označil argumentaci zdejšího soudu (shodnou jako v rozsudku č. j. -40) za přesvědčivou, propracovanou a detailní. Z rozsudku č. j. -51 není vůbec zřejmé, z jakých důvodů zaujal odlišný názor, k rozsudku č. j. -33 se nijak nevyjádřil, nevypořádal se ani s argumentací zdejšího soudu uvedenou ve zrušeném rozsudku ani četnou judikaturou samotného NSS a Ústavního soudu, na kterou zdejší soud ve zrušeném rozsudku odkazoval.

40. Soud proto nesouhlasí s názorem desátého senátu NSS, že by řešení pobytové situace prostřednictvím víza za účelem strpění bránila výluka ze soudního přezkumu. Zdejší soud je přesvědčen, že pokud by cizinec namítal porušení závazků vyplývajících z , nebo Úmluvy, nemohla by být žaloba proti neudělení víza za účelem strpění vyloučena ze soudního přezkumu, neboť podle d nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podley (takové námitky by bylo třeba posoudit nezávislé na skutečnosti, že cizinec nemá právo pobytu na území ČR; srov. též Úmluvy). Krom toho, pokud cizinec nesplňuje podmínky konkrétního pobytového oprávnění, je mnohem vhodnější, aby mu v případě hrozby porušení mezinárodních závazků bylo uděleno pouze tzv. „nejnižší“ pobytové oprávnění, které může tuto hrozbu účinně odvrátit, a nikoliv pobytové oprávněné podle jeho volby. Opačný výklad by cizince, kteří podmínky pobytového oprávnění nesplňují (navíc z důvodu vědomé trestné činnosti), nedůvodně zvýhodňoval oproti cizincům, kteří podmínky svého pobytového oprávnění řádně plní.

41. Jak soud uvedl již výše, z hlediska Úmluvy postačuje, pokud má žalobce na vnitrostátní úrovni dostupné právní prostředky, jimiž lze dosáhnout ochrany práv a svobod v Úmluvě zakotvených, a to bez ohledu na jejich formu. Každopádně nezrušení zaměstnanecké karty nelze odůvodňovat pouze závazky vyplývajícími z Úmluvy, neboť ta nevyžaduje, aby byl cizinci udělen konkrétní typ pobytového oprávnění a nemůže z ní plynout povinnost, aby byl cizinci udělen „unijní“ pobyt (srov. analogicky rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 11. 2022, C-69/21, odst. 85), kterým zaměstnanecká karta rovněž je (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě; dále jen „směrnice 2011/98/EU“).

42. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaný informací o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území žalovaného ze dne 10. 7. 2026 žalobci toto vízum neudělil. Není úkolem soudu v projednávané věci posuzovat zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2026. Jen pro kontext soud dodává, že jde-li o otázku trestní nezachovalosti jako důvodu neudělení dlouhodobého víza podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, pokud by vycestování žalobce bylo nepřiměřeným z důvodu mezinárodních závazků vyplývajících z Úmluvy, nezbytným následkem takové situace je, že správní orgány nebudou v souladu s § 56 odst. 2 in fine zákona o pobytu cizinců k nesplnění podmínky trestní zachovalosti přihlížet. Tento názor se přitom zcela shoduje s přístupem žalovaného, který kupříkladu ve vyjádření k žalobě ze dne 27. 1. 2025 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o zrušení platnosti zaměstnanecké karty vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. uvedl: „Přestože dle ust. § 56 odst. 2 písm. a) [zákona o pobytu cizinců] ministerstvo neudělí dlouhodobé vízum cizinci, pokud nesplňuje podmínku trestní zachovalosti, k neudělení víza dojde pouze za podmínky, že důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza; při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadl tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince.“

43. Žalobce však měl proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2026 brojit řádným opravným prostředkem, kterým je žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza podle § 180e zákona o pobytu cizinců. To dle sdělení při jednání neučinil. Na tomto místě soud rovněž uvádí, že výše uvedené úvahy a závěry zdejšího soudu se projevily v jeho nedávném rozsudku ze dne 19. 8. 2023, č. j. -40, v němž připustil ve specifických případech (nikoliv však nepodobných projednávané věci) soudní přezkum rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území, na něž soud (byť byl vydán až po vyhlášení rozsudku v projednávané věci) v podrobnostech odkazuje.

44. Jen pokud by NSS neakceptoval judikaturní linii považující vízum za účelem strpění pobytu na území za dostatečný právní prostředek ochrany práv žalobce (právo na soukromý a rodinný život a právo nebýt navrácen) nebo pokud by dospěl k závěru o bezvýjimečné platnosti výluky ze soudního přezkumu i v případě rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců – a s ohledem na výše uvedené by tak dle názoru zdejšího soudu musel učinit rozšířený senát NSS – musel by se zdejší soud podrobně zabývat i hájitelnými námitkami žalobce stran zásahu do jeho soukromého a rodinného života a nemožnosti návratu do země původu z důvodu probíhajícího válečného konfliktu. Do případného rozhodnutí rozšířeného senátu NSS zdejší soud považuje výše uvedené závěry za zcela souladné se zákonem (zejména jeho systematikou), mezinárodními závazky ČR, právem EU a dosavadní judikaturou.

45. Navíc i při zohlednění uvedené druhé judikatorní linie neakceptující vízum za účelem strpění pobytu na území může žalobce zvažovat rovněž možnost požádat o udělení mezinárodní ochrany, neboť nelze vyloučit, že by žalobci mohla být udělena doplňková ochrana podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neboť návratem do země původu by mu mohlo hrozit „vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu“. I v tomto případě je však posouzení existence všech předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany na posouzení žalovaného v jiném řízení.

46. Jde-li o dílčí námitku, že žalovaný měl posoudit povahu a závažnost trestného činu spáchaného žalobcem, uvádí zdejší soud, že z rozsudku NSS ze dne 13. 2. 2020, č. j. , vyplývá, že závěry, které učinil ve vztahu k § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců (požadavek na posouzení intenzity zásahu do života žadatele a na posouzení závažnosti spáchaného trestného činu z hlediska společenské nebezpečnosti), nejsou aplikovatelné v případě § 37 odst. 1 písm. a) téhož zákona, neboť toto ustanovení „správnímu orgánu nedává prostor pro vlastní úvahu o různých aspektech spáchaného úmyslného trestného činu“. Ke shodnému závěru, tedy že v případě aplikace § 37 odst. 1 písm. a) nehraje žádnou roli povaha ani typová či konkrétní závažnost úmyslného trestného činu, dospěl NSS také například v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. . Jde-li pak o osobní působnost jednotlivých směrnic, má soud ve shodě s názorem žalovaného za to, že na něj dopadá směrnice 2011/98/EU (srov. bod 42 tohoto rozsudku). Pobyt manželky a dcery žalobce jsou na pobytu žalobce nezávislé a soudu není zřejmé, z jakého důvodu by na ně měla materiálně dopadat směrnice 2003/86/ES.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

47. Ze shora uvedených důvodů žalobce se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl ( ).

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady převyšující náklady na jeho běžnou činnost, pod kterou spadá rovněž obrana vlastních rozhodnutí v soudním řízení správním.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 28. července 2026

JUDr. David Kryska v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.