Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
B88AC07A9B7E024FC1258E7600602DC2.html
HTML · 22.47 KB
No categories available
25Co 138/2026
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci
žalobkyně: xxx xxx xxx , IČO xxx
sídlem xxx, Praha - xxx
proti
žalovanému: R. S. , narozený xxx
bytem xxx, xxx, Polská republika,
o zaplacení náhrady nákladů vynaložených na zdravotní služby ve výši 32 024,41 Kč s příslušenstvím , k odvoláním žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. února 2026, č. j. 12 C 10/2025 -113, opraveného usnesením téhož soudu ze dne 20. května 2026 č. j. 12 C 10/2025 -129,
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se
potvrzuje
.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 024,41 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tvrdila, že žalovaný byl účasten veřejného zdravotního pojištění v České republice z důvodu zaměstnání do 18. 3. 2021, kdy jeho účast na pojištění skončila. Přesto nevrátil Evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC), jehož platnost byla formálně vyznačena do 31. 3. 2022, a tento průkaz následně použil při čerpání zdravotní péče v Polské republice v období od 18. 9. 2021 do 19. 10. 2021. V důsledku předložení tohoto průkazu byla zdravotní péče poskytnuta na účet žalobkyně, která byla podle pravidel koordinace systémů sociálního zabezpečení povinna náklady péče zahraniční instituci uhradit, ačkoliv žalovaný již jejím pojištěncem nebyl. Žalobkyně tvrdila, že dne 9. 11. 2023 uhradila prostřednictvím xxx xxx xxx náklady péče ve výši 6 146,72 PLN, odpovídající částce 32 024,41 Kč, a právě v tomto rozsahu jí vznikla škoda způsobená protiprávním jednáním žalovaného. Současně poukazovala na to, že žalovaný porušil povinnost vrátit průkaz pojištěnce podle § 12 zákona č. 48/1997 Sb. , o veřejném zdravotním pojištění.
2. Opatrovník žalovaného navrhoval zamítnutí žaloby. A svoji obranu založil na tvrzení o prekluzi nároku uplatněného žalobou podle čl. 67 odst. 1 a 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009. Poukazoval na to, že pohledávka byla v účetnictví polské instituce evidována dne 26. 1. 2022, zatímco vyúčtování vůči žalobkyni bylo provedeno až dne 9. 10. 2023, tedy po uplynutí příslušné lhůty stanovené evropským právem.
3. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů zjistil, že žalovaný byl účasten veřejného zdravotního pojištění v České republice pouze do 18. 3. 2021, že v období od 18. 9. 2021 do 19. 10. 2021 čerpal zdravotní péči v Polské republice, v uvedeném období nebyl zdravotně pojištěn ani v České republice ani v Polsku, a náklady této péče byly následně žalobkyní uhrazeny. Za prokázané považoval rovněž, že zdravotní péče byla poskytnuta na základě předložení evropského průkazu zdravotního pojištění vydaného žalobkyní.
4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný porušil právní povinnost uloženou mu § 12 odst. 1 písm. j) zákona č. 48/1997 Sb. ověřeném zdravotním pojištění, neboť po zániku pojištění průkaz pojištěnce nevrátil. Následné použití tohoto průkazu při čerpání zdravotních služeb v Polsku považoval za protiprávní jednání, které vedlo ke vzniku škody na straně žalobkyně. Odpovědnost žalovaného posoudil podle § 2910 zák. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.) a uzavřel, že jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost i zavinění. Škoda vznikla žalobkyni okamžikem úhrady nákladů zdravotní péče.
5. K obraně žalovaného soud prvního stupně uvedl, že z vyžádaného sdělení xxx xxx xxx vyplývá, že polská věřitelská instituce uplatnila pohledávku vůči českému styčnému místu již dne 25. 3. 2022, tedy přibližně dva měsíce po jejím zaúčtování dne 26. 1. 2022. Dovodil proto, že lhůta podle čl. 67 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, (dále jen Nařízení) byla zachována a k prekluzi nedošlo.
6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný, ústy svého opatrovníka, včasné a přípustné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkal neúplné zjištění skutkového stavu, nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci. Tvrdil, že z provedených důkazů nevyplývá s dostatečnou mírou jistoty, že zdravotní služby byly skutečně poskytnuty žalovanému, že při jejich čerpání byl použit právě průkaz vydaný žalobkyní, že žalovaný neměl v rozhodné době jiný právní titul k úhradě zdravotní péče, ani že žalovaná částka odpovídá skutečným nákladům vztahujícím se ke konkrétní osobě žalovaného. Podle odvolatele nebyly předloženy individualizované zdravotnické nebo účetní podklady, které by bez pochybností spojovaly konkrétní zdravotní péči, konkrétní pohledávku zahraniční instituce a následnou platbu žalobkyně. Odvolatel dále namítal, že nebyl spolehlivě prokázán vznik škody ani její výše. Upozorňova l, že doložená platba představovala souhrnnou úhradu za více případů a že nebylo dostatečně vysvětleno, jak byla žalovaná částka identifikována a přiřazena právě k osobě žalovaného. Současně vytýkal soudu prvního stupně, že odpovědnost žalovaného dovodil pouze z nevrácení průkazu pojištěnce a z existence mezistátního vyúčtování, aniž by bylo spolehlivě prokázáno zaviněné a vědomé použití průkazu žalovaným. Z těchto důvodů navrhoval změnu rozsudku a zamítnutí žaloby, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. K námitce možného pojištění žalovaného v jiném členském státě uvedla, že prostřednictvím formuláře xxx ověřovala existenci pojištění žalovaného v Polské republice za celé rozhodné období a z odpovědi polské instituce obsažené ve formuláři xxx vyplynulo, že žalovaný byl pojištěn pouze v několika časově omezených obdobích roku 2022 a 2023, nikoli však v době čerpání předmětné zdravotní péče. Zdůraznila, že zdravotní péče byla poskytnuta na základě evropského průkazu zdravotního pojištění vydaného žalovanému, přičemž kopii tohoto průkazu obdržela prostřednictvím systému xxx od zahraniční instituce. Poukázala rovněž na rozhodnutí Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení č. xxx ze dne 20. 6. 2013, podle něhož nelze odmítnout úhradu péče jen proto, že osoba již nebyla pojištěna u instituce, která průkaz vydala, byl-li průkaz v době jeho použití formálně platný. Právě z tohoto důvodu byla povinna předmětné náklady uhradit.
8. K námitkám týkajícím se existence a výše škody žalobkyně uvedla, že formulář xxx i sdělení xxx xxx xxx individualizují pohledávku žalovaného referenčním číslem i číslem faktury a prokazují náklady péče ve výši 6 146,72 PLN, odpovídající částce 32 024,41 Kč. Skutečnou úhradu této pohledávky měla za doloženou potvrzením xxx xxx xxx o provedené platbě. Současně poukazovala na to, že opatrovník žalovaného v řízení před soudem prvního stupně po poučení podle § 119a o. s. ř. o. s. ř. nenavrhl žádné další důkazy k prokázání svých tvrzení.
9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, (§ 212 , § 212a o. s. ř. o. s. ř. ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
10. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s § 120 o. s. ř. o. s. ř. , jeho předmětem byly nejen interní podklady žalobkyně, ale též dokumenty vzniklé v rámci systému koordinace zdravotního pojištění mezi členskými státy Evropské unie, formuláře xxx, xxx a xxx, vyúčtování xxx xxx xxx, sdělení této instituce poskytnuté na žádost soudu podle § 128 o. s. ř. o. s. ř. a rovněž doklad o provedení příslušné úhrady. Soud prvního stupně tedy nevycházel pouze z jednostranných tvrzení žalobkyně, nýbrž z listin vystavených subjekty, které nejsou účastníky řízení a které plní úkoly v systému mezinárodní koordinace veřejného zdravotního pojištění.
11. Z hlediska procesního odvolací soud uvádí, že odvolací řízení bylo vedeno v režimu neúplné apelace, neboť soud prvního stupně poskytl účastníkům poučení ve smyslu § 119 o. s. ř. o. s. ř. , důsledkem čehož je, že skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně jsou nepřípustnými novotami, k niž jako k odvolacím důvodům nelze přihlížet.
12. Odvolatel především zpochybňuje, zda zdravotní péči skutečně čerpal žalovaný, tato námitka však zůstala v rovině pouhé spekulace. Z formuláře xxx, sdělení xxx xxx xxx i dalších listin založených ve spise vyplývá, že pohledávka byla evidována na jméno žalovaného, obsahovala jeho identifikační údaje a byla vedena pod konkrétním referenčním číslem a číslem faktury. Soud prvního stupně proto disponoval dostatečným skutkovým podkladem pro závěr, že zdravotní péče byla poskytnuta právě žalovanému. Odvolací soud zdůrazňuje, že občanské soudní řízení není ovládáno zásadou absolutní jistoty, nýbrž zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. o. s. ř. ; postačuje proto, dosáhne-li soud na základě provedených důkazů praktické jistoty o existenci rozhodných skutečností. Takový stav byl v projednávané věci naplněn.
13. Stejně nedůvodná je námitka, že nebylo prokázáno použití průkazu EHIC vydaného žalobkyní. Ze skutkových zjištění vyplývá, že v době čerpání zdravotní péče již žalovaný nebyl účastníkem českého systému veřejného zdravotního pojištění, současně však zdravotní péče byla zahraniční institucí vykázána českému nositeli pojištění. Taková skutečnost je sama o sobě vysvětlitelná pouze tím, že při čerpání péče byl předložen doklad zakládající zdání existence nároku vůči české zdravotní pojišťovně. Žalobkyně navíc doložila, že od zahraniční instituce obdržela kopii předloženého průkazu. Odvolatel nepředložil žádnou alternativní skutkovou verzi, která by byla podložena konkrétními tvrzeními či důkazy.
14. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že soud prvního stupně neobjasnil otázku případného zdravotního pojištění žalovaného v jiném členském státě. Právě za účelem prověření této okolnosti žalobkyně iniciovala proceduru podle formuláře xxx. Z odpovědi polské instituce zachycené ve formuláři xxx vyplynulo, že žalovaný byl v Polsku pojištěn pouze v několika časově omezených obdobích let 2022 a 2023, nikoliv však v době od 18. 9. 2021 do 19. 10. 2021, kdy byla předmětná zdravotní péče čerpána. Skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalovaný v rozhodném období nebyl pojištěn ani v České republice ani v Polsku, má tudíž dostatečnou oporu v provedených důkazech.
15. Zpochybňuje-li odvolatel vznik škody a její výši, přehlíží obsah listinných důkazů založených ve spise. Ze sdělení xxx xxx xxx vyplývá existence konkrétní pohledávky vedené pod referenčním číslem xxx a výkazem č. xxx, vztahující se právě k žalovanému a částce 6 146,72 PLN. Z potvrzení o provedení platby pak vyplývá, že žalobkyně dne 9. 11. 2023 příslušné plnění prostřednictvím systému mezinárodního vypořádání skutečně uhradila. Skutečnost, že úhrada byla technicky realizována v rámci souhrnné platby zahrnující více případů, nijak nezpochybňuje existenci jednotlivých dílčích pohledávek, které byly touto platbou vypořádány. Opačný závěr by neodpovídal běžnému fungování systému mezinárodního zúčtování zdravotní péče. Zůstalo bez jakýchkoliv pochybností, že žalovanému zanikla účast na veřejném zdravotním pojištění v České republice dnem 18. 3. 2021 a současně mu vznikla zákonná povinnost vrátit průkaz pojištěnce ve lhůtě osmi dnů podle § 12 odst. 1 písm. j) zákona č. 48/1997 Sb. , kterou však nesplnil. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by průkaz žalobkyni vrátil, případně že by oznámil jeho ztrátu či odcizení. K tomuto porušení povinnosti přistupuje následné čerpání zdravotní péče v Polsku v době, kdy žalovaný již nebyl pojištěncem žalobkyně, vznik konkrétní pohledávky vykázané vůči českému systému zdravotního pojištění a následná úhrada této pohledávky žalobkyní. Souhrn uvedených skutečností vytváří uzavřený logický řetězec, který odůvodňuje závěr o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem majetkové újmy na straně žalobkyně.
16. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně zdůrazňuje, že podle pravidel koordinace systémů sociálního zabezpečení nebyla žalobkyně oprávněna odmítnout úhradu péče pouze proto, že osoba, která průkaz předložila, již nebyla jejím pojištěncem. Smyslem této úpravy je ochrana zahraniční instituce a poskytovatele zdravotní péče, kteří vycházejí z údajů obsažených v předloženém průkazu. Za této situace byla úhrada nákladů žalobkyní právním důsledkem předložení formálně platného průkazu EHIC a představovala předvídatelný následek jednání žalovaného. Oproti tomu odvolatel žádnou zpochybňující skutkovou verzi nepodložil konkrétními tvrzeními ani důkazy, nýbrž setrval pouze u obecně formulovaných pochybností, které však samy o sobě nemohou vést k prolomení skutkových závěrů založených na procesně korektně provedeném dokazování.
17. Odvolací soud se proto uzavřel, že skutkové závěry přijaté soudem prvního stupně jsou výsledkem provedeného procesu dokazování, a za situace, kdy soud prvního stupně věc i správně právně posoudil, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.
18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalobkyně byla i v této fázi řízení plně procesně úspěšná. Náklady účelně vynaložené žalobkyní na uplatnění práva jsou v této fázi tvořeny paušální náhradou podle § 1 odst. 1 , 2 a 3 písm. a) vyhl. č. 254/2015 Sb. ve výši 450 Kč.
Poučení
Proti tomuto rozsudku
není
dovolání přípustné.
Praha dne 27. srpna 2026
JUDr. Blanka Kapitánová , v. r.
předsedkyně senátu