Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
05250B8663664533C1258E7500602F47.html
HTML · 22.33 KB
No categories available
17Co 272/2026
USNESENÍ
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň Mgr. Daniely Večerkové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci
žalobkyně:
xxx xxx
, IČO xxx
sídlem xxx čp. xxx, xxx Praha
zastoupená advokátem xxx. M. L.
sídlem xxx xxx, xxx Praha
proti
žalovanému:
R. E. D.,
narozený dne xxx
bytem xxx xxx, xxx Praha
o 36 438,85 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 2026, č. j. 15 C 190/2026 -38
takto:
Usnesení soudu I. stupně
se mění
tak, že se řízení nezastavuje.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením soud I. stupně rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
2. Zastavení řízení zdůvodnil soud I. stupně svým zjištěním, že žalovaný nikdy neměl na území ČR jako cizinec povolen žádný druh pobytu dle zákona o pobytu cizinců na území ČR. Od xxx měl podanou žádost o přechodný pobyt občana EU – zaměstnání, řízení bylo pravomocně zastaveno xxx. Soud I. stupně odkázal na ustanovení čl. 18 bod 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Nařízení Brusel I bis“ nebo též jen „Nařízení“), dle nějž může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště, a dále na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém („ZMPS“), podle kterého je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Soud uvedl, že příslušnost je dána v případě, že cizinec na našem území nepobývá, podle § 86 o.s.ř. o.s.ř. tehdy, pokud má na území republiky majetek, což nebylo v tomto řízení prokazováno ani tvrzeno. Není tak dána pravomoc českých soudů, což je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, proto nezbylo než řízení podle § 104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “) zastavit. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. o.s.ř.
3. Proti tomuto usnesení (oběma jeho výrokům) podala žalobkyně včasné odvolání. Uvedla, že žalovaný je xxx státní příslušník, proto je při určení pravomoci soudů nutno aplikovat Nařízení Brusel I bis. Konkrétně se uplatní ujednání o příslušnosti dle čl. 26 Nařízení Brusel I bis, tj. článek 33.2 Všeobecných obchodních podmínek, dle nějž „není-li mezi Klientem a Bankou dohodnuto jinak, jsou k řešení sporu příslušné soudy České republiky“. Ve věci nedochází k uplatnění čl 17 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, protože není naplněna ani jedna z podmínek pro použitelnost pravidel o příslušnosti u spotřebitelských smluv. Nejde o závazek ke koupi movitých věcí na splátky ani o závazek z financování takového obchodu, zároveň je žalovaný v pozici tzv. aktivního spotřebitele, který vycestoval do místa usazení žalobkyně, kde uzavřel závazek. Žalobkyně neprovozuje žádnou činnost v xxx ani svou činnost na xxx nezaměřuje, ani k poskytování úvěrů na území xxx nemá oprávnění. V obdobné věci (sp. zn. 39 Co 363/2019 ) dospěl Městský soud v Praze k závěru, že pokud si žalovaný vzal v České republice úvěr u České spořitelny, nejde o spotřebitelskou věc dle čl. 17 Nařízení Brusel I bis. V této věci byly na základě uzavřených smluv poskytnuty služby v České republice. Dle rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) sp. zn. C-533/07 i rozhodnutí Nejv. soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 je v tomto případě třeba použít zvláštní úpravu příslušnosti dle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Nařízení Brusel I bis. To potvrdil i Městský soud v Praze v rozhodnutí o odvolání žalobkyně v obdobné věci (rozhodnutí sp. zn. 39 Co 127/2022 ze dne 26. 4. 2022). V této věci byla služba poskytnuta žalobkyní se sídlem v Praze, poslední známou adresou žalovaného v ČR je výše uvedená adresa. Z toho žalobkyně vyvozuje pravomoc českých soudů, s tím, že místně příslušným je Obvodní soud pro Prahu. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.
5. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř. o. s. ř. ), a aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. o.s.ř. ), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
6. Ze soudního spisu se podává, že žalobkyně se domáhá na žalovaném zaplacení částky 36 438,85
Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky (žalobkyní jako Bankou a žalovaným jako Klientem) v písemné formě
,
podepsané elektronickými podpisy. Úvěr je ve smlouvě označen jako spotřebitelský. K žalobě byla připojena smlouva o úvěru uzavřená dne xxx, ve smlouvě je jako adresa žalovaného uvedena adresa jeho trvalého pobytu v xxx, tato adresa byla sjednána i jako adresa pro doručování zásilek. Nedílnou součástí smlouvy jsou mj. Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Dle čl. 32.2 věta druhá Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně, účinných od 1. 10. 2021, není-li mezi Klientem a
Bankou dohodnuto jinak, jsou k řešení sporů příslušné soudy České republiky. Dle sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne xxx je žalovaný xxx státní příslušník, nemá na území ČR povolen pobyt dle zákona o pobytu cizinců, od xxx měl podanou žádost o přechodný pobyt občana EU z důvodu zaměstnání, řízení bylo zastaveno pravomocně xxx, nahlášená adresa pobytu žalovaného není v CIS uvedena, k žalovanému je evidováno více záznamů v evidenci krátkodobého ubytování na území ČR, naposled od xxx do
xxx za účelem turistiky.
7. V dané věci se jedná o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem xxx.
8. Podle § 2 ZMPS se zákon použije pouze v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.
9. Přímo použitelným předpisem EU, který upravuje mezinárodní příslušnost soudů v občanských a obchodních věcech, je Nařízení Brusel I bis. Mezinárodní příslušnost soudu v daném případě je proto třeba určit dle uvedeného Nařízení, nikoli dle § 6 odst. 1 ZMPS.
10. Podle čl. 5 odst. 1 Nařízení Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 kapitoly II Nařízení.
11. Podle kapitoly II oddílu 2, čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení, osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Podle judikatury SDEU (rozsudek C-249/16
Saale Karedy v. Stefan Benkö
) pokud úvěrová instituce poskytla úvěr, je „místem na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“ sídlo této instituce, pokud nebylo dohodnuto jinak.
12. Podle kapitoly II oddílu 4, článek 17 odst. 1 Nařízení, ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Dle čl. 18 odst. 2 Nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze za podmínek stanovených v čl. 19 Nařízení.
13. Dle kapitoly II oddílu 7, čl. 25 Nařízení bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí (odst. 1), písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody (odst. 2).
14. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je na místě ve věci aplikovat ustanovení kapitoly II oddílu 2 Nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv.
15. Podle ustálené judikatury SDEU pojmy použité v Nařízení Brusel I bis, zejména v jeho čl. 17 odst. 1, musí být vykládány autonomně, a především s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení, za účelem zajištění jednotného uplatňování nařízení ve všech členských státech (viz např. rozsudek ze dne 25. ledna 2018, C-498/16, Schrems, nebo rozsudek ze dne 14. 2. 2019, C-630/17, Milivojević).
16. Ze skutečnosti, že úvěr je v uzavřené smlouvě označen jako spotřebitelský, případně že jde o úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, nelze ještě dovozovat, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 Nařízení Brusel I bis.
17. V dané věci se nejedná o koupi movitých věcí na splátky nebo o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení. Nejde ani o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, neboť bydliště žalovaného bylo k datu uzavření smlouvy v xxx (jiná adresa žalovaného není ve smlouvě uvedena ani pro účely doručování a odpovídá tomu i sdělení cizinecké policie, dle kterého byl žalovaný v České republice vždy jen krátkodobě ubytován, neměl zde tedy bydliště ve smyslu § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ), zatímco žalobkyně provozuje svou činnost jako banka v České republice, nikoli v xxx, a ze soudu dostupných údajů nevyplývá, že by svou činnost žalobkyně na xxx jakkoli zaměřovala.
18. Smlouva o úvěru mezi účastníky tedy není spotřebitelskou smlouvou dle čl. 17 odst. 1 Nařízení, proto se na ni ustanovení kapitoly II oddílu 4 Nařízení (o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv) neuplatní.
19. Mezinárodní příslušnost českých soudů v dané věci je založena dle čl. 25 Nařízení, když strany smlouvy o úvěru si ve Všeobecných podmínkách, které jsou součástí smlouvy, písemně dohodly mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Tato dohoda není ani dle českého práva neplatná, neboť dle § 85 věta první ZMPS může být pravomoc českých soudů ve věcech závazkových a jiných majetkových práv založena také ujednáním stran v písemné formě.
20. Pro úplnost odvolací soud dodává, že nebylo-li by dohody stran ve smyslu čl. 25 Nařízení, byla by mezinárodní příslušnost českých soudů přesto dána, a to dle čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) Nařízení, neboť předmět sporu tvoří nároky ze smlouvy o úvěru, charakteristickým závazkem je u této smlouvy poskytnutí peněžních prostředků, a místem, kde byly tyto služby poskytnuty, ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky Nařízení, je místo sídla žalobkyně v České republice. Aplikace čl. 7 bodu 1 písm. b) Nařízení by se promítla nejen do posouzení mezinárodní příslušnosti, ale i do určení místně příslušného soudu v České republice.
21. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud shledal, že v tomto případě jsou soudy České republiky k projednání a rozhodnutí věci mezinárodně příslušné, proto není dán důvod k zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. Odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jen za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř. o.s.ř.
Praha 11. září 2026
JUDr. Ivana Kotrčová v. r.
předsedkyně senátu