Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2112/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, právně zastoupeného JUDr. Terezou Jelínkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2026 č. j. 3 Tdo 378/2026-524, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2026 č. j. 2 To 88/2025-434 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. srpna 2025 č. j. 63 T 4/2025-361, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných , a d (dále jen " ") a y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 8. 2025 č. j. -361 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) (ve znění účinném do 31. 12. 2025, dále jen " ") a zločinem týrání svěřené osoby podle , odst. 2 písm. d) . Za to byl odsouzen podle za použití k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026 č. j. -434 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 6. 5. 2026 č. j. -524 odmítl jeho dovolání.

3. Stěžovatel nesouhlasí s interpretací obecnými soudy. Dle jeho názoru došlo k takovému rozšíření trestní odpovědnosti, které již přesahuje meze ústavně přípustného výkladu trestního práva a zasahuje do samotného principu zákonnosti trestní represe. Dle stěžovatele zejména Nejvyšší soud svým přístupem k výkladu rozšířil dosavadní závěry vlastní judikatury o přípustnosti souběhu a o právní důsledek, který ze zákona ani z judikatury nevyplývá, aniž by provedl úvahu, zda je jím zvolený výklad v souladu s u. Nejvyšší soud postavil své závěry ohledně výkladu zmíněných ustanovení na úvaze, že výklad navrhovaný stěžovatelem by vedl k absurdnímu výsledku spočívajícímu v mírnějším postihu stěžovatele. Takový způsob argumentace však nemůže nahradit ústavní požadavek zákonnosti. Jestliže výslovně rozlišuje skutkové podstaty podle a podle , nelze bez dalšího dovodit, že osoba chráněná jedním ustanovením může současně plnit funkci kvalifikačního znaku ustanovení druhého. Takový závěr představuje rozšíření obsahu kvalifikované skutkové podstaty, které ze samotného textu zákona jednoznačně nevyplývá. Dle stěžovatele je dále rozhodnutí Nejvyššího soudu vnitřně rozporné, neboť na jedné straně upozorňuje, že stěžovateli byl uložen trest na spodní hranici rozmezí trestní sazby, avšak na druhé straně upozorňuje na spravedlivé potrestání stěžovatele. Kromě toho stěžovatel uvádí, že obecné soudy diagnózu posttraumatické stresové poruchy prakticky automaticky spojily s těžkou újmu na zdraví, s čímž stěžovatel nesouhlasí, neboť tím dochází k redukci zákonného znaku těžké újmy na zdraví na pouhé konstatování psychiatrické poruchy.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti stěžovatel vznáší obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Pokud jde o těžkou újmu na zdraví poškozených, zdůvodnění jejího způsobení poškozeným je pečlivě provedeno ve všech napadených rozhodnutích, na která Ústavní soud odkazuje a jen obecně dodává, že nelze souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy postupovaly jakkoli mechanicky. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, z jakých důvodů dospěly soudy k závěru, že poškozeným těžká újma na zdraví vznikla a že se tak stalo v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele.

6. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání stěžovatele, k námitkám týkajícím se ústavní roviny aplikace a Ústavní soud uvádí, že se obecné soudy nedopustily porušení y tím, že by nepřípustně rozšířily skutkovou podstatu . Stěžovatel nerozporuje kvalifikaci svého jednání jako jednočinného souběhu trestného činu týrání svěřené osoby podle a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle . Nesouhlasí ovšem s tím, aby v případě aplikace byla použita kvalifikovaná skutková podstata uvedená v odst. 3 písm. a) , tedy že trestným činem způsobil těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob. Jednoduše řečeno, stěžovateli se "nelíbí", že týrání jeho dcery je mu započítáno v rámci trestného činu podle , 2 písm. d) i v rámci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu , odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) . Ústavní soud ovšem konstatuje, že obecné soudy nechybovaly.

7. Obecné soudy vedeny judikaturou Nejvyššího soudu si byly vědomy, že posuzují situaci týrání dvou osob, z nichž jedna je ve vztahu ke stěžovateli osobou svěřenou (nezletilá dcera) a jedna osobou žijící se stěžovatelem ve společném obydlí (manželka). V takovém případě je výjimečně přípustný souběh trestných činů dle a (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. ). Obecně je tento souběh z důvodu speciality vyloučen, tj. jde-li o týrání téže osoby, jež je současně osobou svěřenou i žijící ve společném obydlí. Jestliže v posuzovaném případě bylo nutné aplikovat jak , tak i , bylo rovněž nutné posuzovanou trestnou činnost vyhodnotit s ohledem na obě tato ustanovení. Výjimečná závažnost skutku, kterého se dopustil stěžovatel, umožňující souběh zmíněných trestných činů neznamená, že se tyto trestné činy mají jaksi "rozdělit" mezi poškozené. Stěžovatel se dopustil obou uvedených trestných činů mající znaky týrání ve smyslu i na dvou osobách, což je zcela nepochybné. Se zřetelem k takovému závěru bylo na místě shledat u stěžovatele naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty citovaných ustanovení, což soudy správně provedly. Uvedený postup není protiústavním rozšiřováním trestní odpovědnosti stěžovatele. Stěžovatel byl odsouzen přesně za ty skutky, kterých se dopustil. Ústavní soud přitom nevidí problém ani v tom, jak Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že pokud by přistoupil na jeho úvahu, došlo by k absurdnímu důsledku možného mírnějšího trestání stěžovatele za společensky závažnou trestnou činnost. Samotné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu pak dle Ústavního soudu nevykazuje znaky vnitřní rozpornosti, jak tvrdí stěžovatel, naopak je logické a vnitřně koherentní.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu