Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2052/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. R., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného advokátem Mgr. Vladislavem Šintákem, sídlem Křížkovského 372/16B, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 10/2026 ze dne 4. února 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 20 To 16/2025-1570 ze dne 3. září 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 53 T 10/2024-1523 ze dne 10. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), práva na rovné postavení před zákonem podle y a práva na obhajobu podle y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci shledán vinným přípravou zločinu zbavení osobní svobod podle , , odst. 3 písm. b) a přípravou zločinu vydírání podle , , odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) . Za to - a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle , kterým byl shledán vinným dřívějším rozsudkem krajského soudu - byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Daných trestných činů se stěžovatel podle soudu dopustil ve zkratce tím, že poté, co byl seznámen s plánem V. N. unést a vydírat movitou osobu žijící ve Středočeském kraji, se dotyčného opakovaně dotazoval na stav realizace akce, dožadoval se, kdy již přijdou peníze na jím založené účty, deklaroval připravenost provést výběr, nabízel tipy na osoby, které by mohly s odchytem poškozeného pomoci, a konzultoval s ním možná místa provedení činu jakož i vhodná místa k výběru a předání peněz.

3. Krajský soud tím ve věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek, jímž byl stěžovatel v daném rozsahu zproštěn obžaloby, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. -1449 ze dne 15. 5. 2025 se závěrem, že se krajský soud dosud nevypořádal s některými vlastními skutkovými zjištěními. Původně totiž krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel založil bankovní účty v době, kdy neznal konkrétní plán V. N., přičemž poté, co se s ním seznámil, byl v záležitosti pasivní. Po upozornění vrchním soudem však tyto závěry krajský soud korigoval s tím, že jednání stěžovatele v době, kdy věděl o plánu V. N., představovalo pomoc v podobě psychické podpory, utvrzování v předsevzetí čin spáchat, zčásti pokus o pomoc opatřením prostředků poskytováním typů na osoby, které by se mohly na skutku podílet, a dále příslib pomoci po činu výběrem finančních prostředků, které měly být získány.

4. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl, stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud jednal pod tlakem vrchního soudu, když své předchozí rozhodnutí negoval a rozhodl diametrálně odlišně, ačkoliv vyšel ze stejného stavu dokazování. Vrchní soud pak podle stěžovatele převzal zavádějící argumentaci státního zastupitelství, které v odvolání poukazovalo na procesně nepoužitelné důkazy. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy učinily skutkové závěry nemající oporu v provedeném dokazování, a poukazuje i na nerovný přístup ve srovnání s jinými osobami zapojenými do dané trestné činnosti, které byly navzdory své aktivní participaci v postavení svědků.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Po seznámení s napadenými rozhodnutími, jakož i s rozhodnutími, která jim předcházela, Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že by vrchní soud vyvíjel na krajský soud "nátlak" nad rámec zákonného plnění své úlohy jakožto odvolací instance. Zejména vrchní soud nijak nezavazoval krajský soud co do hodnocení v nalézacím řízení provedených důkazů. Věc byla vrácena krajskému soudu proto, že v jeho původním rozhodnutí zůstala pominuta některá potenciálně významná skutková zjištění, a to i ve světle právního názoru vrchního soudu ohledně toho, co může zakládat přípravu trestného činu. Takový postup vrchního soudu, resp. následný postup krajského soudu, který za přihlédnutí k závěrům vrchního soudu rozhodl oproti svému původnímu rozhodnutí odlišně, není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.

8. Ke zbylým námitkám lze - nad rámec odkazu na ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí - stručně poznamenat, že zjišťování skutkového stavu je úkolem obecných soudů, přičemž Ústavní soud v tomto směru koriguje jen případné excesy, které zde neshledal. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v tom, že státní zastupitelství údajně v odvolání poukazovalo na procesně nepoužitelné důkazy, neboť se z ústavní stížnosti nepodává, že by stěžovatel byl na základě takových důkazů opravdu odsouzen. Význam při ústavním přezkumu napadených rozhodnutí pak nemá ani stěžovatelova námitka nerovnosti oproti dalším osobám, které údajně měly být do trestné činnosti zapojeny - veřejnou žalobu podle y zastupuje státní zastupitelství a soudy nemohou rozhodovat o vině osob, vůči kterým obžaloba podána nebyla. Nepodání obžaloby proti dalším osobám přitom na vině stěžovatele nic nemění.

9. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu