Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1681/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Hradecké, zastoupené Mgr. Ivanou Štěpánkovou, advokátkou, sídlem Sovova 584/2, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2026 č. j. -261 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. října 2025 č. j. -229, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V této věci civilní soudy řešily spor, který se týkal mimořádného vydržení spoluvlastnického podílu. V roce 2003 stěžovatelka společně se svým manželem koupila dva pozemky (součástí jednoho z nich byl rodinný dům) a stala se většinovou spoluvlastnicí se spoluvlastnickým podílem o velikosti 4/5 (manželé později zúžili společné jmění manželů, a to mj. o výše uvedený spoluvlastnický podíl). Druhým, menšinovým spoluvlastníkem s podílem o velikosti 1/5 byla příbuzná prodávajících, kterou se ovšem nepodařilo vzdor veškerému úsilí najít. Poslední informace o ní byla, že v roce 1960 uprchla přes tehdejší Německou demokratickou republiku do Německé spolkové republiky.

2. Protože menšinová vlastnice dlouhodobě nevykonávala vlastnické právo, nastoupila zákonná vyvratitelná domněnka - stát se stal knihovním spoluvlastníkem onoho pětinového spoluvlastnického podílu [ a ve spojení s , o katastru nemovitostí (katastrální zákon); blíže rozsudek NS ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. ]. Když stát nabídl stěžovatelce ke koupi zbývající spoluvlastnický podíl, stěžovatelka to odmítla a naopak podala žalobu na určení vlastnického práva k tomuto podílu. Argumentovala, že je jeho vlastnicí (resp. výlučnou vlastnicí), protože jej mimořádně vydržela.

3. Okresní soud v Liberci stěžovatelce vyhověl. Vedlejší účastnice se ovšem odvolala a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jí dal za pravdu. Rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Stěžovatelka se následně obrátila na Nejvyšší soud, který její dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal žádný důvod pro změnu dosavadní judikatury. Krajský soud a Nejvyšší soud shodně uzavřely, že stěžovatelka nemohla mimořádně vydržet spoluvlastnický podíl o velikosti 1/5. Nešlo totiž o držbu "nikoliv v nepoctivém úmyslu". Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Stěžovatelka věděla, že zbývající spoluvlastnický podíl vlastní někdo jiný, tato skutečnost vylučuje mimořádné vydržení. Stěžovatelka již v okamžiku uchopení držby zbývajícího spoluvlastnického podílu věděla, že vykonává právo, které jí nenáleží. Po opuštění věci, resp. spoluvlastnického podílu, nemůže tento podíl přirůst ke zbývajícímu (většinovému) podílu. Jediným důsledkem je, že nastupuje vyvratitelná domněnka, v důsledku které se stát stává (knihovním) vlastníkem nemovité věci.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka kritizuje dosavadní civilní judikaturu k mimořádnému vydržení. Stěžovatelka odmítá paušální argument civilních soudů, že pouhá vědomost o zapsaném spoluvlastníkovi vylučuje mimořádné vydržení spoluvlastnického podílu. Stěžovatelka poukazuje na celou řadu okolností, se kterými se civilní soudy nevypořádaly (historický původ katastrálního zápisu; dlouhodobé nevykonávání vlastnického práva; nedohledatelnost spoluvlastnice; nemožnost řešení jinými civilními instituty atd.). Stěžovatelka nesouhlasí, že pouhá vědomost o existenci jiného spoluvlastníka svědčí o jejím zlém úmyslu. Stěžovatelka upozorňuje, že stát musel rovněž zjišťovat, kdo je dalším spoluvlastníkem. Pokud ani on jej nenašel, nemůže to jít k tíži stěžovatelky. Jak má stěžovatelka řešit nastalou situaci, civilní soudy nevysvětlily. Civilní soudy použily na případ nepřiléhavou judikaturu. Nyní jde o podílové spoluvlastnictví, spoluvlastnický podíl vyjadřuje toliko, jakou ideální část každý spoluvlastník vlastní. Věc jako celek nešlo oddělit či rozdělit, proto se civilními soudy citovaná judikatura nepoužije. Stát zneužil celé situace, aby se mohl na úkor jiného obohatit. Civilní soudy nevysvětlily, proč nechtějí změnit dosavadní judikaturu či proč opuštěný spoluvlastnický podíl nepřiroste k zbývajícímu podílu. Městský soud nepoučil stěžovatelku o odlišném právním názoru. Rozhodl proto překvapivě. Civilní soudy porušily princip rovnosti.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Vydržení je jedním ze způsobů originárního nabytí vlastnického práva. Jeho hlavním smyslem a účelem je poskytnout právní ochranu faktickému stavu. Právo tak chrání osoby, které vykonávají vlastnické či jiné věcné právo v dobré víře, že jim náleží, byť tomu tak ve skutečnosti není. Plynutím času se faktický stav - v důsledku vydržení - změní na stav právní; tím samým se odstraňuje nejistota, komu náleží vlastnické či jiné právo. Jinak řečeno, stav faktický se uvádí do souladu se stavem právním, jsou-li splněny zákonné podmínky. Ve vydržení se ostatně promítá princip právní jistoty (takto nález ze dne 2. 4. 2019

sp. zn.

, bod 16).

7. rozlišuje mezi řádným a mimořádným vydržením; u každého z nich jsou podmínky pro nabytí vlastnického práva odlišné. Druhý ze zmíněných způsobů vydržení především umožňuje, aby držitel mohl vydržet, i když mu nesvědčí žádný právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. Jinými slovy, právo lze vydržet i tehdy, pokud chybí právní titul, resp. pokud držba není řádná (Petrov, J. Komentář k : Petrov, J. - Výtisk, M. - Beran, V. . Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck. 2024, marg. č. 8; též nález ze dne 11. 6. 2026

sp. zn.

, bod 33). Mimořádné vydržení vyžaduje dvě podmínky: zaprvé, aby uplynula dvojnásobná vydržecí doba, zadruhé, aby držba nebyla nepoctivá, přesněji aby u držitele nebyl přítomný nepoctivý úmysl ( a rozsudek NS ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. , č. rozh. civ.).

8. Právě o posledně uvedenou podmínku mimořádného vydržení se nyní vede spor. Sporné bylo, zda stěžovatelčina vědomost o existenci druhé spoluvlastnice prokazuje přítomnost nepoctivého úmyslu. Zatímco civilní soudy uzavřely, že ano, podle stěžovatelky tomu tak není. Nyní se stěžovatelka v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil dosavadní civilní judikaturu k mimořádnému vydržení. Tomuto požadavku však bez dalšího nemůže vyhovět. Rozhodující je, zda se výklad podústavního práva nepříčí ústavnímu pořádku (takto nález ze dne 28. 5. 2024

sp. zn.

, bod 26 in fine). Jen tehdy, pokud civilní soudy zastávají výklad, který se dostává do pnutí s ústavním pořádkem, může Ústavní soud zasáhnout.

9. Ústavní soud nepopírá, že zmizení druhé spoluvlastnice může v některých situacích ztěžovat užívání a správu nemovitých věcí. To ale nemůže omluvit držbu, která se příčí obecné zásadě poctivosti. Právě proto, že vydržení představuje citelný "zásah" do vlastnického práva skutečného vlastníka, jsou podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením nastaveny přísně. Ona přísnost není ničím jiným než projevem základního práva vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků, včetně těch těžko dohledatelných či jinak neznámých, má stejný zákonný obsah a ochranu (y). Již v době koupě pozemků stěžovatelka dobře věděla, že je nenabývá jako výlučná vlastnice, ale jen jako spoluvlastnice (srov. bod 23 usnesení NS).

10. I proto neobstojí stěžovatelčina námitka, že napadená rozhodnutí (zejm. usnesení Nejvyššího soudu) jsou nepřezkoumatelná. Civilní soudy vysvětlily, proč se neodchýlí od ustálené judikatury a proč opuštění spoluvlastnického podílu nevede k přirůstání k jinému podílu (usnesení NS, body 23 až 25 k držbě nikoli v nepoctivém úmyslu a body 29 až 31 k přirůstání podílu). Proto není pravda, že se civilní soudy vůbec nezabývaly přítomností nepoctivého úmyslu. Zabývaly, a to důkladně, zejména pak Nejvyšší soud. A konečně, není pravda, že civilní soudy vnesly do nynější věci prvek překvapivosti. Umožnily, aby se stěžovatelka vyjádřila, zda měla vůli nakládat s pětinovým spoluvlastnickým podílem jako s vlastním (bod 3 rozsudku krajského soudu shrnující odvolání vedlejší účastnice a bod 5 shrnující vyjádření stěžovatelky k odvolání).

11. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací, že stát se chtěl obohatit na úkor stěžovatelky, a to pomocí právní domněnky opuštění nemovité věci (§ 1050 odst. 2 o. z.) a knihovním zápisem do katastru nemovitostí (§ 65 odst. 9 katastrálního zákona). Účel obou citovaných ustanovení je zřejmý: odstranit nejistotu ohledně vlastnictví vyvolanou dlouhodobým nevykonáváním vlastnického práva. První citované ustanovení jednak poskytuje majetkoprávní ochranu tomu, jenž nabyl věc, která se navenek jeví jako opuštěná, jednak posiluje právní jistotu třetích osob ohledně vlastníka, resp. spoluvlastníků věci [Bělovský, P. Komentář k : Spáčil, J. a kol. III. Věcná práva (-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 265]. Ustanovení katastrálního zákona je již jen technickým prostředkem, jak lze zajistit právní jistotu v otázce vlastnictví té či oné věci (ke vzájemnému vztahu obou ustanovení blíže rozsudek NS ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. , body 36, 39, 40 a 46). Ostatně to je podstata celého katastrálního zákona: umožnit osobám právně jednat s vlastníkem, třebas jen knihovním (nejnověji rozsudek NS ze dne 23. 3. 2026 sp. zn. , body 27, 28 a 31).

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu]. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti ( téhož zákona), neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r.

předsedkyně senátu