Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1856/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. E., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2026 č. j. -1549, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2025 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. října 2024 sp. zn. , za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných , , , a d.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2024 sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného provozování hazardní hry podle , odst. 3 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2026 č. j. -1549 odmítl, neboť pouhá konstatování stěžovatele uvedená v dovolání obsahově neodpovídala uplatněným (ani jiným) dovolacím důvodům.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se ústavně konformním způsobem nevypořádaly s námitkou, že zajištění technických zařízení, ze kterých byly získány určité poznatky v rámci trestního řízení, mohlo proběhnout bez dostatečného zákonného základu. Dále tvrdí, že obecné soudy neřešily dostatečně otázku časové působnosti trestněprávní úpravy relevantní pro případ stěžovatele a že Nejvyšší soud nepřistoupil ke stěžovatelovým námitkám materiálně, ale dovolání odmítl formalisticky.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, nicméně dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze).

5. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že velmi stručná argumentace stěžovatele obsažená v jeho dovolání neodpovídala uplatněným (ani jiným) dovolacím důvodům a Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu podaného dovolání přezkoumat napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3 trestního řádu. Stěžovatelovo dovolání bylo tedy vadné, proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal účinně opravné prostředky tak, jak stanoví . Námitky stěžovatele vznesené vůči postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze Ústavní soud tedy nemohl nijak zohlednit.

6. Ústavní soud se mohl zabývat pouze napadeným usnesením Nejvyššího soudu, a to ve vztahu k tomu, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí a tím neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu. Bylo na stěžovateli, aby v dovolání vymezil, z jakých dovolacích důvodů se obrací na Nejvyšší soud, a aby uvedl námitky a vytýkal takové vady předchozího řízení, které lze pod tvrzené dovolací důvody podřadit. Této povinnosti stěžovatel nedostál. V napadeném usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že stěžovatel konstatoval pochybení zejména procesní povahy, avšak neoznačil jejich vazbu na uplatněné dovolací důvody. Faktickou podstatu strohé argumentace stěžovatele tvořilo v zásadě jen odmítnutí skutkového stavu, který se stal podkladem výroku o vině. Stěžovatel zopakoval některá tvrzení, jež byla součástí jeho obhajoby od počátku trestního stíhání. Přitom však zcela pominul výsledky dokazování a v dovolání setrval na tomto svém způsobu obhajoby. Dále pak Nejvyšší soud (navzdory vadnému dovolání stěžovatele) vysvětlil, proč jsou stěžovatelova konstatování v dovolání mylná a jeho výhrady k postupu soudů irelevantní.

7. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud postupoval správně, když dospěl k závěru, že předložené výhrady stěžovatele nejsou přiřaditelné dovolacím důvodům tvrzeným v dovolání a obsahově neodpovídají ani jiným dovolacím důvodům taxativně vymezeným v § 265b odst. 1, odst. 2 trestního řádu, které stěžovatel neoznačil. Nejvyšší soud taktéž nepochybil, když za tohoto zjištění nepřezkoumával napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Jeho postup nelze považovat za formalistický, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší soud správně upozornil, že není předmětem dovolacího řízení předpokládat, či dokonce jen odhadovat, jakému z důvodů, resp. jednotlivým variantám, sám stěžovatel konkrétní námitku hodlal podřadit.

8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu