Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 C 10/2026-25

Okresní soud v Berouně rozhodl soudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, adresa

o 47 540 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 20. 8. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 24 540 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 20. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 20. 8. 2024 do zaplacení.II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 24 540 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 20. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 13. 10. 2025 domáhala zaplacení částky 47 540 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 26. 6. 2023 smlouvu o úvěru číslo hodnota, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl žalovaný splácet spolu se souhrnným poplatkem ve výši 24 540 Kč v týdenních splátkách po 909 Kč. Uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrolu náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolu zaměstnavatele žalovaného, kontrolu a platební historií žalovaného u ní a vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle jeho čestného prohlášení a na základě odborných vědomostí z “terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. Dále uvedla, že jí žalovaný uhradil celkem částku 7 000 Kč. Poukázala na to, že žalovaný splácel nepravidelně a nesplatil celou dlužnou částku, proto se domáhá rovněž zákonného úroku z prodlení, který požaduje zaplatit od uplynutí lhůty ke splacení celého úvěru, tedy od 20. 8. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu (dále jen „ “) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v podané žalobě a žalovaný se na výzvu nevyjádřil, soud proto věc rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně podepsala s žalovaným dne 26. 6. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit celkem částku ve výši 54 540 Kč v 60 týdenních splátkách po 909 Kč. Částka 54 540 Kč sestává z jistiny spotřebitelského úvěru ve výši 30 000 Kč, kterou žalovaný v hotovosti při podpisu smlouvy převzal, úroku ve výši 5 940 Kč, z poplatku za zpracování a doručení úvěru ve výši 9 000 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč. V předmětné smlouvě je dále uvedeno, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka.

6. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní žádnou nemovitost ani vozidlo, a v minulosti čerpal u žalobkyně úvěr. Dále uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek u zaměstnavatele právnická osoba. jako řidič s čistým příjmem 46 890 Kč měsíčně. Na straně výdajů žalovaný uvedl částku 9 461 Kč na bydlení, 10 570 Kč jako životní minimum a částku 2 626 Kč jako nebankovní závazky. Disponibilní zůstatek žalovaného měl činit 24 233 Kč.

7. Z evidenční karty klienta ze dne 27. 2. 2023 části údajů o zaměstnání vyplývá, že žalovaný měl příjmem 46 330 Kč měsíčně. Na straně výdajů žalovaný uvedl částku 9 461 Kč na bydlení, 10 570 Kč jako životní minimum a částku 5 252 Kč jako nebankovní závazky. Disponibilní zůstatek žalovaného měl činit 21 047 Kč; a z evidenční karty klienta ze dne 17. 4. 2023 části údajů o zaměstnání vyplývá, že žalovaný měl příjmem 46 520 Kč měsíčně. Na straně výdajů žalovaný uvedl částku 9 461 Kč na bydlení, 10 570 Kč jako životní minimum a částku 5 252 Kč jako nebankovní závazky. Disponibilní zůstatek žalovaného měl činit 21 237 Kč.

8. Z výplatních pásek za měsíc prosinec 2022 a leden 2023 má soud za prokázané, že žalovaného mzda v tomto období činila 42 249 Kč včetně stravného ve výši 2 528 Kč a 50 411 Kč včetně stravného ve výši 3 560 Kč.

9. Z platební bilance vedené žalobkyní k úvěrové smlouvě č. hodnota soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem částku 7 000 Kč.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 2. 2025 ve spojení s podacím archem z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky před podáním žaloby.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr: žalovaný uzavřel dne 26. 6. 2023 se žalobkyní úvěrovou smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek ve výši 24 540 Kč, tedy celkem částku 54 540 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 909 Kč. Při uzavření smlouvy se žalovaným s ním byla vyplněna Evidenční karta klienta. Žalovaný nesplácel dluh řádně a včas, na dluh uhradil pouze částku 7 000 Kč. Na zaslanou předžalobní upomínku ze dne 18. 2. 2025 nijak nereagoval.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Podle , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

17. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví , o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“.

18. Podle poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

20. Podle je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak , v platném znění.

25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli

26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je uplatněna po právu co do částky 23 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, když soud nemá za to, že by žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ve smyslu ustanovení je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně sice před poskytnutím úvěru formálně provedla určité kroky směřující k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, avšak toto posouzení nelze považovat za dostatečné a odpovídající požadavkům na odbornou péči. Žalobkyně vycházela především z údajů poskytnutých samotným žalovaným v rámci jeho čestného prohlášení, aniž by tyto údaje v potřebném rozsahu objektivně ověřila. Zejména v oblasti výdajů žalovaného akceptovala pouze jím deklarované částky na bydlení a tzv. životní minimum, aniž by zjišťovala jeho skutečné životní náklady v širším rozsahu, typicky náklady na stravu, dopravu, energie, telekomunikační služby či další běžné výdaje. Takto stanovené výdaje proto nevypovídají o reálné finanční situaci žalovaného a nemohou sloužit jako spolehlivý podklad pro posouzení jeho schopnosti splácet úvěr. Současně žalobkyně nedostatečně zjistila a vyhodnotila existenci dalších závazků žalovaného. Ačkoli evidenční karty klienta obsahují údaje o tzv. nebankovních závazcích, tyto údaje byly založeny toliko na tvrzení žalovaného, přičemž žalobkyně neprokázala, že by provedla jejich důkladné ověření v dostupných registrech či jiných relevantních zdrojích, a to ani ve vztahu k případnému čerpání dalších úvěrů v rozhodném období. Ze spisu naopak plyne, že žalovaný v relativně krátkém časovém úseku opakovaně aktualizoval své údaje, přičemž výše uváděných závazků se měnila, aniž by žalobkyně tuto skutečnost dále analyzovala či z ní vyvodila odpovídající závěry o vývoji jeho zadlužení. Za podstatné soud považuje i to, že žalobkyně nevyužila dostupné prostředky k objektivnímu ověření hospodaření žalovaného, zejména si nevyžádala výpis z jeho bankovního účtu, z něhož by bylo možné zjistit skutečnou strukturu jeho příjmů a výdajů, pravidelnost plateb, případnou existenci dalších závazků či rozsah jeho běžné spotřeby. Právě takový podklad by přitom poskytl reálný a ucelený obraz o finanční situaci žalovaného a umožnil by řádné posouzení jeho schopnosti splácet úvěr. Soud podotýká, že ani relativně vysoký deklarovaný příjem žalovaného sám o sobě nezaručuje jeho dobrou platební schopnost, pokud není současně postaven najisto rozsah jeho skutečných výdajů a celkové hospodaření. Bez řádného zjištění těchto skutečností nelze dovodit, že žalovaný disponoval dostatečným disponibilním zůstatkem pro bezpečné splácení dalšího úvěrového závazku. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z neúplných a nedostatečně ověřených údajů, zejména pokud jde o skutečnou výši jeho výdajů a rozsah jeho dalších závazků.

28. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ve spojení s ustanovením o. z.

29. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu o. z., neboť měl za to, že a 87 je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. - 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

30. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 26. 6. 2023 v hotovosti částku ve výši 30 000 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 7 000 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 23 000 Kč, které je povinen vydat. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 23 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 23 000 Kč ode dne 20. 8. 2024, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky, do zaplacení. Lhůtu k plnění soud určil podle věta prvá před středníkem v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal důvody (výrok I. rozsudku).

31. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť tyto nároky byly navázány na smlouvu o úvěru, která však uzavřena nebyla (výrok II.).

32. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem pod bodem III. v souladu s ustanovením o. s. ř, za použití věta první , dle kterých má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení, když byl v řízení převážně úspěšný, avšak žalovanému žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).