Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
137655.html
HTML · 6.5 KB
No categories available
I.ÚS 1568/26
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené advokátkou Mgr. Zuzanou Candigliota, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 85/2024-549 ze dne 26. února 2026, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 583/2023-391 ze dne 30. října 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 196 ICm 4437/2016-320 ze dne 3. dubna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslavy Dlabolové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listin y.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatelka se po vedlejší účastnici jako žalované domáhala zaplacení 2 724 343,48 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené žalovanou coby insolvenční správkyní. Ke škodě mělo dojít tím, že žalovaná nepopřela pohledávku věřitele ze smlouvy o úvěru (1 329 707,14 Kč na jistině a 1 394 636,34 Kč jako příslušenství) a daná částka byla vyplacena z majetkové podstaty. Městský soud v Praze napadený rozsudkem žalobu co do částky 1 329 707,14 Kč zamítl (výrok I), v částce 1 394 636,34 Kč jí vyhověl (výrok II). Podle městského soudu žalovaná při přezkumu příslušenství pohledávky nepostupovala s odbornou péčí, když ji uznala, aniž by bylo zřejmé, jak věřitel k výši požadované částky dospěl a zda byl v této výši úrok sjednán; tvrzená výše úroku navíc byla v rozporu se zákonem. Ve vztahu k jistině pohledávky naopak žalovaná podle soudu postupovala s odbornou péčí, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by popření pohledávky bylo úspěšné. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu dále zamítl co do 509 170,37 Kč, neboť v dané částce (odpovídající zákonnému úroku z prodlení) věřitel uplatnil příslušenství důvodně a žalovaná nepochybila, pokud ji nepopřela. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky i žalované.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se soudy nevypořádaly s její argumentací, opomenuly významné důkazy a jejich skutkové a právní závěry jsou vnitřně rozporné. Nejvyšší soud měl navíc při přezkumu dovolání postupovat přepjatě formalisticky. Důsledkem pochybení soudů může údajně být ztráta obydlí stěžovatelky i jejích dětí.
4. Vnitřní rozpor stěžovatelka spatřuje v tom, že soudy připustily existenci indicií zpochybňujících oprávněnost pohledávky, současně ale tvrdí, že tyto indicie nemohly vést ani k jejímu částečnému popření co do jistiny. Povinnost insolvenčního správce postupovat s odbornou péčí podle stěžovatelky představuje jednotný standard postupu a žalovaná se dopustila stejných pochybení ve vztahu k jistině, jako které jí soudy vytkly ve vztahu k příslušenství. Stěžovatelka přitom po celou dobu namítala neexistenci přihlášené pohledávky, resp. neplatnost právního základu, z něhož měla vzniknout (při sjednávání úvěru mělo dojít k podvodu).
5. Stěžovatelka dodává, že podle soudů neprokázala předání konkrétně vymezených listin (prokazujících podvodné jednání), což údajně neodpovídá celkovému průběhu dokazování a procesnímu postoji žalované, která nezpochybňovala, že se před přezkumným jednáním se stěžovatelkou sešla a převzala od ní podklady. Stěžovatelka tvrdila, že žalovaná měla dostatek informací k popření pohledávky, soudy se však s touto argumentací nevypořádaly a namísto posouzení, zda uvedené skutečnosti měly vést žalovanou k dalšímu prověřování přihlášené pohledávky, se omezily na konstatování, že žalovaná měla dostatek informací k závěru, že popření jistiny by pravděpodobně nebylo úspěšné. Bez odpovědi měla zůstat i námitka, že žalovaná nevyužila zákonem předpokládanou možnost vyžádat si součinnost od banky nebo dalších subjektů a že uznala nevykonatelnou pohledávku prakticky bez vlastního ověření skutkového základu věci; nevypořádána měla zůstat i námitka, že žalovaná nevynaložila veškeré úsilí, aby nedošlo ke škodě. Opomenutí důkazů pak stěžovatelka spatřuje v tom, že soudy provedly rozsáhlé dokazování, ale s některými listinnými důkazy, které měly přímý význam pro posouzení odborné péče, se nevypořádaly.
6. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by v dovolání uplatnila především námitky skutkové a procesní povahy. Stěžovatelka naopak výslovně namítala nesprávnost právního závěru odvolacího soudu. Nejvyšší soud navíc mechanicky aplikoval závěry svého rozsudku sp. zn. 29 ICdo 38/2019 ze dne 25. 2. 2011, který se ale týkal vykonatelných pohledávek.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y), není jim instančně nadřízen a do jejich rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva nebo svobody. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy ani zjištěný skutkový stav, do rozhodnutí soudů v tomto směru zasahuje pouze tehdy, je-li jejich postup tak excesivní, že překračuje meze ústavnosti.
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud pochybení dosahující ústavní úrovně neshledal. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a jednoznačně z nich vyplývá, proč - navzdory stěžovatelčiným argumentům - soudy žalobě zčásti vyhověly a zčásti nikoliv. Tvrzený vnitřní rozpor v nich Ústavní soud nespatřuje. Námitky týkající se prokázání předání listin mají skutkovou povahu, přičemž závěru soudů nelze ani z tohoto hlediska nic vytknout (viz navíc bod 9 rozsudku městského soudu, podle něhož by ani při opačném skutkovém závěru nebylo možné žalobě v dané části vyhovět). K námitce opomenutých důkazů nutno poznamenat, že stěžovatelka žádný konkrétní opomenutý důkaz neuvádí. Není na Ústavním soudu, aby za stěžovatelku dohledával, k jakým důkazům se soudy nevyjádřily. Pochybení dosahující ústavní úrovně konečně Ústavní soud s ohledem na obsah dovolání neshledává ani v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.
10. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu