Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19Co 184/2026

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci

žalobce:

xx. P. R.,

IČO: xxx

sídlem xxx, xxx xxx

insolvenční správce dlužníka

xxx xxx xxx

, IČO: xxx

sídlem xxx xxx xxx, xxx xxx

zastoupený advokátem xx. M. Č.

sídlem xxx, xxx xxx

proti

žalované:

G. S.,

reg. č. xxx

sídlem xxx xxx xx, xxx xxx, Spolková republika Německo

zastoupený advokátem xx. O. R.

sídlem xxx xxx, xxx Praha

o zaplacení 37 489,87 € s příslušenstvím

, k odvolání žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. června 2026, č. j. -391,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky.

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 37 489,87 EUR s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o nezaplacené faktury z let 2023, 2024 a 2025 za poskytnuté služby. Na základě smlouvy o dočasném přidělení zaměstnanců ze dne xxx (dále jen „

smlouva

“) se měl původní žalobce (nyní dlužník) zavázat poskytnout žalované zaměstnance, kteří pro žalovanou měli dle jejích pokynů vykonávat práci řidičů, a to základě týdenní fakturace. Některé faktury však žalovaná uhradila pouze částečně a některé vůbec.

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost soudů se v posuzovaném případě řídí ustanovením Čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „

Brusel I bis

“), které připouští, aby se strany bez ohledu na své bydliště nebo sídlo dohodly, že k projednání sporů vzniklých z určitého právního vztahu budou příslušné soudy určitého členského státu; takto zvolené soudy mají příslušnost, a to zásadně výlučnou, ledaže se strany dohodly jinak. Soud prvního stupně vyšel z toho, že si účastníci ve smlouvě ujednali, že

„soudní příslušnost pro oba smluvní partnery je Praha, Česká republika.“

Toto ujednání vyložil jako dohodu o volbě soudu (prorogační doložku) ve smyslu ustanovení Čl. 25 Brusel I bis. Soud prvního stupně měl za to, že stát, jehož soudy mají spor projednat, byl určen výslovně („Česká republika“) a současně bylo vymezeno i místo sudiště („Praha“), tedy doložka splňuje požadavek určitosti a předvídatelnosti. Námitku žalované, že prorogační doložka nebyla sjednána jako výlučná, neshledal v tomto kontextu relevantní. Soud prvního stupně současně konstatoval, že byť doložka neoznačuje konkrétní pražský soud, tato skutečnost nezpůsobuje neurčitost či neplatnost prorogační doložky, neboť určení věcně a místně příslušného soudu v rámci soudní soustavy České republiky je otázkou aplikace vnitrostátních procesních pravidel.

4. Proti tomuto usnesení podala odvolání žalovaná, jež zejména namítala, že předmětná smlouva nikde neuvádí, že by byly příslušné „soudy v Praze“, „české soudy“ či „soudy České republiky“, ani jinak neurčuje soud nebo soubor soudů. Německý výraz

„xxx“

označuje především místo příslušnosti, nikoli sám o sobě konkrétní soud nebo soudy. Doslovný překlad ujednání proto stanoví pouze to, že „místem příslušnosti je Praha, Česká republika“. Soud prvního stupně tak dle žalované toto ujednání fakticky doplnil, když dovodil mezinárodní příslušnost všech soudů České republiky. Takový postup dle žalovaného překračuje hranice výkladu. Žalovaná poukázala na rozhodnutí SDEU ve věci Coreck Maritime, C-387/98, dle kterého dohoda musí obsahovat objektivní kritéria, která jsou dostatečně přesná. Tato kritéria však dle žalovaného v posuzované věci zjevně chybí. Ujednání totiž neříká, zda byly míněny všechny soudy České republiky, všechny soudy na území Prahy, obecný soud některé ze stran či soud určený podle místa plnění. Vnitrostátní pravidla přitom takový nedostatek nemohou zhojit. Žalovaná dále namítala, že ujednání je až na poslední straně smlouvy, bez označení článku, bez nadpisu, bez vymezení sporů a bez výslovného uvedení soudu či soudů. Samotný podpis přitom neřeší otázku, jaký byl obsah konsenzu stran. Žalobce navíc konkrétní volbu soudu nijak nevysvětlil. Žaloba obsahuje více fakturovaných nároků, s ohledem na nedostatek vymezení sporů v dohodě je proto třeba postavit na jisto, proč se taková obecná věta vztahuje na všechny žalované pohledávky. Ujednání obecně o mezinárodní příslušnosti soudů České republiky je tedy dle žalovaného neplatné. Podle žalované se proto uplatní obecné pravidlo Čl. 4 nařízení Brusel I bis, dle kterého jsou k projednání příslušné německé soudy. Odvolacímu soudu proto navrhla, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že se námitce žalovaného vyhovuje a řízení se zastavuje.

5. Žalobce se vyjádřil k odvolání žalované tak, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Žalovaná se pro sebe dle žalobce snaží získat neoprávněnou výhodu i přes zcela jednoznačně uzavřenou prorogační dohodu. Pokud jde o námitku neurčení konkrétního soudu, lze dle žalobce tuto neurčitost zhojit výkladem, a to tak, že se bude jednat o možnost výběru žalobce, který svou volbu projevil podáním žaloby u soudu, kterému věc napadla. Dle žalobce bude takový přístup více v souladu s přístupem, že právní jednání se má považovat spíše za platné než neplatné.

6. Po zjištění, že odvolání je přípustné (

a contrario

), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou ( ) a včas ( ), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení a napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. V posuzovaném případě se jedná o spor ze smlouvy s mezinárodním prvkem, který je dán sídlem žalované v Německé spolkové republice. Odvolací soud konstatuje, že soud prvého stupně pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti správně aplikoval nařízení Brusel I bis (konkrétně jeho ustanovení Čl. 25), a to s ohledem na zjištěnou existenci prorogační doložky obsažené ve smlouvě, z níž žalobce dovozuje své nároky. Soud prvního stupně se taktéž správně vypořádal s argumentací žalované. Odvolací soud proto na odůvodnění soudu prvního stupně odkazuje a k odvolacím námitkám žalované pouze doplňuje následující.

8. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce interpretace prorogačních doložek uzavřených podle ustanovení Čl. 25 nařízení Brusel I bis se podává, že výklad prorogační doložky za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna. Vodítkem pro interpretaci prorogační doložky jsou v souladu s ustanovením Čl. 25 nařízení Brusel I bis zejména znění prorogační doložky, úmysl stran, předpokládaný výlučný efekt prorogační doložky, ale i jakékoliv relevantní ustanovení nařízení Brusel I bis a judikatura SDEU k němu (

srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.; z rozhodnutí SDEU pak dále zejména rozsudky SDEU ze dne 10. 3. 1992, ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, body 33 a 35-37, ze dne 3. 7. 1997, ve věci C-269/95, Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl., bod 31, a ze dne 21. 5. 2015

).

9. V projednávané věci byla sjednána prorogační doložka specifikovaná takto:

„Soudní příslušnost (xxx) pro oba smluvní partnery je Praha, Česká republika.“

Takové znění prorogační doložky dle odvolacího soudu splňuje veškerá kritéria dle ustanovení Čl. 25 nařízení Brusel I bis. Již soud prvního stupně zcela správně zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi volbou soudu z hlediska mezinárodní příslušnosti a určením místní příslušnosti v rámci soudní soustavy příslušného státu. Prorogační doložka ve smyslu ustanovení Čl. 25 nařízení Brusel I bis přitom míří na prvně uvedené. Tato doložka totiž může směřovat jak na soudy určitého státu, tak na soud, který není explicitně určen, avšak je určitelný na základě v doložce obsažených kritérií. Založení pravomoci soudu nebo soudů určitého státu je tak v dané situaci prioritní. Teprve následně se pak lze zabývat otázkou, zda daná doložka založila rovněž místní příslušnost konkrétního soudu (

srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn.

). Strany smlouvy přitom jednoznačně určily členský stát, jehož soudy jsou příslušné k rozhodování sporů, a to Českou republiku. Již jen výběr členského státu byl proto pro založení mezinárodní příslušnosti českých soudů dostatečný. Strany smlouvy navíc vymezily okruh příslušných českých soudů na soudy se sídlem v Praze. Námitky žalované stran neurčitosti soudu jsou proto liché. Pokud pak ze znění prorogační doložky nelze dovodit konkrétní soud, jde o otázku místní příslušnosti, kterou se lze zabývat až poté, kdy je postaveno na jisto, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů (

srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn.

). Žalobce přitom nebyl povinen volbu konkrétního soudu při podání žaloby odůvodňovat; povinností žalobce je pouze uvést rozhodné skutkové okolnosti, z nichž lze příslušnost dovodit. Otázka místní příslušnosti nicméně není (nemůže být) předmětem odvolacího přezkumu s ohledem na ustanovení

10. Stejně tak není možné přistoupit na námitky ohledně použití pojmu

„xxx“

. Lze sice přisvědčit žalované, že doslovným překladem tohoto pojmu je „místní příslušnost“, nikoli „soud“, nicméně tento pojem neoddělitelně souvisí s určením příslušného soudu. Německé jazykové znění nařízení Brusel I bis pojem

„xxx“

používá právě ve vztahu k určení příslušnosti soudů členských států k projednání a rozhodnutí sporů s mezinárodním prvkem. Použití pojmu

„xxx“

ve smlouvě s mezinárodním prvkem je proto třeba vykládat právě jako vůli stran k uzavření dohody o mezinárodní příslušnosti soudů konkrétního státu pro případ řešení sporů.

11. Námitky spočívající v tom, že se doložka nachází až na poslední straně smlouvy, bez označení článku a bez nadpisu, nejsou pro posouzení jejího obsahu a účinků právně významné. Relevantní je pouze projev vůle smluvních stran zachycený v obsahu smlouvy, nikoli umístění daného ujednání ve smlouvě či jeho formátování. Navíc nelze přehlédnout, že v původním jazykovém znění (v němčině) se doložka nachází přímo na stránce s podpisy a je z vizuálního hlediska výrazná. Současně je zcela běžné, že ujednání o mezinárodní příslušnosti bývá zařazeno na konec smlouvy, kam se ujednání obdobného charakteru (např. ujednání o oddělitelnosti jednotlivých ustanovení, o rozhodném právu či o doručování) typicky umisťují.

12. Pokud jde o vymezení sporů, na které se prorogační doložka vztahuje, odvolací soud připomíná, že s ohledem na skutečnost, že se doložka o mezinárodní příslušnosti může týkat pouze sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou v souvislosti s určitým právním vztahem, lze mezi obsahové (a dále formální) náležitosti zařadit i požadavek na dostatečně určité vymezení sporů, na které prorogační dohoda dopadá. Nicméně to neznamená, že všechny budoucí spory, na které se má prorogační ujednání vztahovat, musí být stranami přesně a konkrétně vymezeny (resp. přímo vyjmenovány). Rozhodující je pouze to, zda spor souvisí se smluvním vztahem, v jehož rámci byla prorogační dohoda sjednána. Odvolací soud proto nemá pochybnosti o tom, že předmětné znění prorogační dohody svědčí o úmyslu stran podřadit pod rozsah prorogační doložky veškeré spory, které mají základ ve zkoumané smlouvě.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil ( ).

Poučení:

Proti tomuto usnesení

lze

podat za podmínek uvedených v ustanovení dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud ( ).

Praha 30. července 2026

Mgr. Pavel Freibert v. r.

předseda senátu