Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 976/26

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1006 ze dne 2. 3. 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -962 ze dne 12. 6. 2025, ve znění opravného usnesení č. j. -967 ze dne 9. 7. 2025, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. -754 ze dne 18. 1. 2022, ve znění opravného usnesení č. j. -760 ze dne 19. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastník využíval pozemky ve vlastnictví stěžovatele. Konkrétně tak, že na nich je umístěno vodohospodářské dílo (retenční nádrž X) a jeden z pozemků je zároveň silničním pomocným pozemkem místní komunikace III. třídy. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce ve sporu o zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v právě popsaném užívání pozemků, úspěšný byl však jen částečně. Nyní se stěžovatel domáhá zrušení všech tří soudních rozhodnutí v tomto sporu. Tvrdí porušení d a y.

I. Shrnutí předchozího řízení

2. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem žalobě stěžovatele zčásti vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 177 096 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 160 901 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Stěžovatel se vůči vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky 337 997 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za omezení výkonu vlastnického práva v období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016. Vedlejší účastník měl podle stěžovatele využívat pozemky (které v rozhodné době stěžovatel vlastnil) tak, že na jejich části je trvale umístěno vodní dílo (retenční nádrž X) a jeden z pozemků je zároveň silničním pomocným pozemkem místní komunikace III. třídy. Obvodní soud posoudil žalobní nárok stěžovatele zčásti jako bezdůvodné obohacení a zčásti jako náhradu za zákonem zřízené věcné břemeno podle , o vodách a o změně některých zákonů (dále jen ""), za nějž vlastníku náleží jednorázová náhrada. Nárok stěžovatele dle obvodní soud zamítl a ve zbylé části žalobě vyhověl.

3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že co do částky 16 209 Kč žalobu zamítl, a ve zbytku tento výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I), ve výroku II jej také potvrdil (výrok II) a konečně rozhodl o nákladech nalézacího řízení i následujících odvolacích a dovolacích řízení (výroky III a IV). Městský soud o odvoláních stěžovatele i vedlejšího účastníka totiž rozhodoval již potřetí, jeho předchozí dvě rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil. V nyní napadeném rozsudku městský soud stěžovatelův nárok posoudil výlučně jako nárok na náhradu podle . Za účelem stanovení výše obvyklého nájemného zopakoval městský soud důkaz znaleckým posudkem znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s. r. o. z roku 2017 ve znění jeho doplňku z roku 2019 (dále jen "posudek ESA"), na jehož základě metodou simulovaného nájemného stanovil výši obvyklého nájemného za rozhodné období. V reakci na předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu pak městský soud výši náhrady dále korigoval s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu. Přitom zohlednil zejména výši kupní ceny i skutečnost, že stěžovatel o absolutním omezení vlastnického práva k pozemkům věděl již od počátku. Vodní dílo včetně příslušenství na nich totiž bylo umístěno dříve, než pozemky získal. Proto při výpočtu náhrady s kapitalizací na 5 let městský soud náhradu snížil o 50 %.

4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Nesouhlasil se stěžovatelem, který brojil proti postupu městského soudu při určení výše kompenzace a tvrdil rozpor se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud měl způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s odůvodněním výše kompenzace, za dostatečný, uspokojivý a celkově souladný s ustálenou judikaturou. Ve vztahu k dalším námitkám potom stěžovatel dle názoru Nejvyššího soudu nedostál své procesní povinnosti vymezit některé z hledisek přípustnosti dovolání dle , čímž nesplnil obligatorní náležitosti mimořádného opravného prostředku dle

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření vedlejšího účastníka a replika stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Brojí proti formalistickému způsobu hodnocení důkazů, nerespektujícím jeho základní lidská práva a považuje soudy zjištěný skutkový stav za zcela rozporný s provedenými důkazy. Vytýká obecným soudům, že rozhodovaly ve věci samé, aniž by měly k dispozici úplný soudní spis, neboť dle jeho názoru zcela opomenuly původní verzi posudku ESA z roku 2017 a zabývaly se pouze jeho aktualizací z roku 2019. Dále soudy dle stěžovatele opakovaně přehlížely, že jeden z dotčených pozemků je využíván jako silniční pomocný pozemek komunikace III. třídy a nikdy nebyl součástí vodního díla. Stěžovatel má dále za to, že v důsledku těchto pochybení obecných soudů jsou i jejich právní závěry v příkrém rozporu s dokazovanými skutečnostmi. V tomto smyslu upozorňuje na nedostatečné odůvodnění výpočtu konečné výše kompenzace, provedeného městským soudem. Za spornou potom považuje otázku jednorázové povahy náhrady. Podle stěžovatele jsou proto napadená rozhodnutí vnitřně rozporná a obsahují logické vady, v tom stěžovatel spatřuje projev libovůle a rozpor se základními principy právního státu, které vyplývají z y, přičemž v tomto kontextu odkazuje na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu, která taková pochybení obecných soudů považují za rozporná s ústavním pořádkem, např. na závěry nálezu

sp. zn.

. Stěžovatel proto požaduje, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.

6. Ústavní soud obdržel vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník v něm upozornil, že věc byla opakovaně projednána soudy všech stupňů. Městský soud podle něj v napadeném rozsudku respektoval závazné právní názory Nejvyššího soudu. Dále upozornil, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, pokud nejsou výsledkem zjevné svévole či excesu a nezasahují do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Odkázal přitom na rozhodovací praxi Ústavního soudu. K dalším konkrétním stěžovatelovým námitkám odkázal na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Argumentaci považuje pouze za pokračující polemiku stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů bez ústavněprávní roviny, přičemž má za to, že s jeho námitkami se již soudy vypořádaly přesvědčivě. Z těchto důvodů vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

7. Vyjádření vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli k případné replice. Stěžovatel v replice zrekapituloval některé pro něj klíčové body ústavní stížnosti. Upozornil, že obecné soudy opakovaně přehlédly, že jeden z pozemků není a nikdy nebyl součástí vodního díla. Rozporoval dále tvrzení vedlejšího účastníka, že městský soud zopakoval důkaz posudkem ESA z roku 2017 v podobě jeho doplňku z roku 2019. Dle stěžovatele není takový postup možný, když původní posudek ESA z roku 2017 byl jako důkaz před obvodním soudem proveden již v roce 2018, tedy před samotným vznikem doplňku z roku 2019, a tato původní verze se již v soudním spisu nenachází. Podle stěžovatele se soudy měly zabývat také původní podobou posudku ESA z roku 2017, což neučinily. Konečně stěžovatel opět upozornil, že posudek ESA z roku 2017 používá odlišnou metodu výpočtu, jiný vzorek smluv a dochází k odlišným znaleckým závěrům, než doplněk posudku ESA z roku 2019. Na důkaz svých tvrzení zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu také údajnou kopii posudku ESA z roku 2017, kterou měl dohledat ve svém archivu. Na své stížnosti v celém rozsahu nadále trvá.

III. Posouzení věci Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas a k tomu oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení výroků I, III a IV rozsudku obvodního soudu, neboť tyto výroky byly již změněny městským soudem. Ústavní soud totiž není povolán rušit, co již bylo změněno (srov. např. usnesení

sp. zn.

, bod 7).

9. Ve zbylém rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá ( ).

10. Ústavní soud předně upozorňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V tomto řízení je oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. To v nynější věci Ústavní soud neshledal.

11. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů v rovině skutkové i právní. Stěžovatel také tvrdí celkovou nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost všech napadených rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavní soud zpravidla nevstupuje do jeho sféry a nereviduje jeho postup při hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález

sp. zn.

). Z ústavněprávního hlediska je podstatné, aby soudy důkazy přezkoumatelně hodnotily a aby své závěry přesvědčivě vysvětlily. Podle Ústavního soudu obecné soudy těmto požadavkům v nynější věci dostály a jejich rozhodnutí nevykazují ústavně relevantní vady. Napadená rozhodnutí zcela jistě nejsou projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nepřiléhavé jsou tak v tomto směru stěžovatelovy odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž taková pochybení obecných soudů označuje za rozporná s ústavním pořádkem.

12. Stěžovatel konkrétně rozporuje, jak městský soud vypočetl konečnou výši kompenzace, a vytýká Nejvyššímu soudu, že tento způsob výpočtu aproboval. Ústavní soud je toho názoru, že postup obecných soudů je v tomto směru srozumitelný a dostatečně odůvodněný. Městský soud výši obvyklého nájemného, stanovenou znaleckým posudkem na základě metody simulovaného nájemného, dále korigoval s přihlédnutím ke konkrétním zjištěným okolnostem (viz rekapitulaci jeho rozsudku výše). Městský soud navíc celý výpočet i v reakci na předcházející řízení u Nejvyššího soudu logicky a uspokojivě vysvětlil (konkrétně viz body 25 až 28 napadeného rozsudku městského soudu, k závěrům Nejvyššího soudu viz body 16 až 17 jeho usnesení).

13. Dále stěžovatel vytýká obecným soudům, že opakovaně přehlížely, že jeden z jeho pozemků není a nikdy nebyl součástí vodního díla a za jeho užívání je tak třeba namísto náhrady dle poskytnout náhradu za bezdůvodné obohacení. Se stěžovatelem však ani v tomto směru nelze souhlasit. Touto otázkou se podrobně zabýval městský soud již v dřívější fázi odvolacího řízení, a uzavřel, že pozemek je součástí násypového tělesa hráze vodního díla (viz rekapitulaci v bodě 5 napadeného rozsudku městského soudu). Také Nejvyšší soud v napadeném usnesení upozornil, že tato otázka již byla dříve vyřešena, stěžovatelova námitka byla navíc pro svůj skutkový charakter z jeho přezkumu vyloučena (viz bod 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

14. Konečně nelze přisvědčit ani stěžovatelovým námitkám ohledně chybějící verze znaleckého posudku ESA z roku 2017, respektive nakládání s jeho doplňkem z roku 2019. Doplněk byl zpracován kvůli opravě administrativní chyby vzniklé kopírováním a obecné soudy uvedly, že neměly důvod o závěrech vyjádřených v posudku (který byl opatřen znaleckou doložkou) pochybovat. Ústavní soud i v této souvislosti odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se s totožnou námitkou stěžovatele dostatečně vypořádal již v dovolacím řízení (viz bod 18 jeho usnesení a také body 23 a 24 napadeného rozsudku městského soudu). Pouze nad rámec se Ústavní soud seznámil s materiálem, který mu stěžovatel zaslal v replice. Ústavní soud - jak již zaznělo - dokazování obecných soudů nereviduje. Jedná-li se skutečně o kopii posudku ESA z roku 2017 (což stěžovatel nijak nedoložil), jeho znění (vychází z údajů o jiných pozemcích, než kterých se řízení u obecných soudů týkalo) koresponduje se závěry obecných soudů o administrativní chybě. Tvrdí-li pak stěžovatel, že posudek ESA z roku 2017 pracuje s odlišnou metodou výpočtu či že dochází k jiným znaleckým závěrům než doplněk z roku 2019, lze to proto považovat za logický důsledek opravy původních administrativních chyb.

15. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle , a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu