Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 472/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Glamour, a. s., sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šumavská 525/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2606/2025-280 ze dne 2. 12. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 631/2024-229 ze dne 27. 5. 2025 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 34 C 137/2023-188 ze dne 27. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Davida Paula Stapletona, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastník se mimo jiné vůči stěžovatelce (resp. vůči její právní předchůdkyni) před Městským soudem v Brně domáhal určení vlastnictví k pozemkům p. č. X1 a p. č. X2 v k. ú. Bohunice, a to tak, že u pozemku p. č. X1 je podílovým spoluvlastníkem s velikostí podílu id. 1/4 (2/8) a u pozemku p. č. X2 podílovým spoluvlastníkem s velikostí podílu id. 7/24 (14/48). Městský soud žalobě ve vztahu ke stěžovatelce vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem a určil, že vedlejší účastník je vlastníkem sporných pozemků.

2. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ani v dovolacím řízení nebyla stěžovatelka úspěšná, neboť Nejvyšší soud dovolání odmítl podle jako nepřípustné ( ).

3. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo vlastnit majetek podle d a Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y ve spojení s odpovídajícím Úmluvy a y.

4. Stěžovatelka tvrdí, že nabyla vlastnické právo k výše zmíněným pozemkům na základě řádně uzavřené kupní smlouvy se správkyní konkursní podstaty, nebo jej při nejmenším vydržela v dobré víře v platnost oné smlouvy. Obecné soudy proto odepřely ochranu jejímu vlastnickému právu. Stěžovatelka dále tvrdí, že se obecné soudy dopustily při svém rozhodování libovůle, čímž porušily její právo na soudní a jinou právní ochranu. Obecné soudy se nevypořádaly s argumenty stěžovatelky a nedostatečně posoudily základní otázky daného řízení, týkající se zejména neplatnosti kupní smlouvy nebo dobré víry stěžovatelky. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu též ve skutečnosti, že dovolací soud neshledal její dovolání přípustným a odmítl jej, přestože pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný.

6. Obecné soudy se neodchýlily od ustálené soudní praxe, když dovodily absolutní neplatnost kupní smlouvy, která byla uzavřena mezi stěžovatelkou a správkyní konkursní podstaty v rozporu s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Odlišný výklad by nevyhnutelně vedl k vyprázdnění smyslu restitucí.

7. Z provedeného dokazování před městským soudem (srov. body 10 a 11 napadeného rozsudku krajského soudu) vyplynulo, že správkyně konkursní podstaty o uplatněném restitučním nároku k pozemkům věděla. Obecné soudy tudíž správně vyložily, že s ohledem na , o konkursu a vyrovnání, neměly být zmíněné pozemky do konkursní podstaty vůbec zahrnuty (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2024, bod 13).

8. Obecné soudy dále přesvědčivě odůvodnily svůj závěr o tom, proč stěžovatelka nebyla v dobré víře ohledně vlastnického práva k pozemkům, a nemohla jej tedy vydržet, ani nabýt od nevlastníka (body 8 až 10 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, body 18 až 20 napadeného rozsudku krajského soudu).

9. Ústavní soud rovněž neshledal žádné pochybení na straně obecných soudů, které by představovalo stěžovatelkou tvrzené porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů představují výhradní doménu obecných soudů.

10. Obecné soudy se plně vypořádaly s námitkou stěžovatelky odkazující na vybranou judikaturu (zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 5. 1. 2011 a navazující usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2012). Judikatura, kterou stěžovatelka před obecnými soudy argumentovala, není pro posuzovaný případ relevantní, protože se jedná o odlišné skutkové stavy. V nyní posuzované věci podání vylučovací žaloby nepřicházelo v úvahu vzhledem k tomu, že v době pro potenciální podání této žaloby se pozemky v konkursní podstatě již nenacházely. Ústavní soud se přitom nemůže ztotožnit ani se závěrem stěžovatelky, že se předestřenými judikaturními závěry nezabývaly. Na uvedené totiž Nejvyšší soud reaguje v bodě 11 napadeného usnesení a odůvodňuje, proč daná judikatura v její věci relevantní není.

11. Nejvyšší soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, proč není její dovolání přípustné. K tomu Ústavní soud dodává, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Úlohou Ústavního soudu je pouze dbát na dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle y (srov. nález

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2019). V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení nezjistil.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2026

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu