Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 Co 99/2026-36

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Ožvalda a soudců JUDr. Ivany Kosové a Mgr. Pavla Přibyla ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. Klárou Kořínkovou sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o 11 984 Kč s příslušenstvím

o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 2. 2025, č. j. -17

takto:

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích II. ve výroku o částečném zamítnutí žaloby a III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odstavcích II. ve výroku o částečném zamítnutí žaloby a III. ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrzuje.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 8 000 Kč s úrokem z prodlení 12 % ročně od 10. 3. 2025 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 3 984 Kč zamítl. Žalovanému pak uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 889 Kč.

2. Zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru 12. 2. 2025, dle které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem 200 Kč a s poplatkem 2 400 Kč do 9. 3. 2025. Sjednaná úroková výše činila 36,5 % ročně, RPSN bylo 5 986,28 %. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % za každý den prodlení, s omezením maximálně do 50 % úvěrované částky. Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil. Žalobkyně se domáhá jistiny 8 000 Kč, pevně stanovené částky úroku 200 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 2 400 Kč, smluvní pokuty 1 384 Kč a úroku z prodlení. Soud I. stupně se zabýval platností této smlouvy. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, která je plně použitelná i za účinnosti o. z., byť byla vydaná za účinnosti obč. zák. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. Nejvyšší soud dovodil, že nepřiměřeně vysoké úroky jsou v rozporu s dobrými mravy, v rozhodnutí sp. zn. byla shledána výše úroků 60 % ročně za rozporná s dobrými mravy, neboť téměř čtyřnásobně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry. Také Ústavní soud v nálezu dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 69 % ročně a RPSN ve výši 104,83 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce. Tyto závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která navazuje na judikaturu Ústavního soudu, je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoliv izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy. Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 o. z. neplatnost právního jednání. V daném případě byl žalovanému poskytnut úvěr 8 000 Kč a při splnění všech smluvních povinností měl žalovaný uhradit 10 600 Kč formou jednorázové splátky. Navýšení závazku je způsobeno především povinností zaplatit poplatek 2 400 Kč. Již samotná výše tohoto poplatku je při délce doby, na kterou je úvěr poskytnut (25 dní), nepřiměřená. Neadekvátnost soud dovozuje z obsahu smlouvy (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli úvěrů (vysoce automatizovaný, u všech dlužníků prakticky shodný). Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takové nákladnosti položky představující vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Skutečným účelem sjednání poplatku tak nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti, ale skryté navýšení smluvního úroku, který byl sjednán již ve výši 36,50 % ročně, a to tak, aby svou deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok vnímán v právní praxi jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel poskytl žalovanému. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je u smlouvy vyjádřena RPSN ve výši 5 986,28 %, je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Sjednání takového poplatku je tak obcházením zákona. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalovaného vyniká i v případě prodlení se splácením, kdy žalobkyně má právo požadovat zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s upomínáním až za 10 upomínek (500 Kč a 300 Kč) a za písemnou upomínku (maximálně 2 upomínky po 500 Kč). Navíc byl věřitel oprávněn účtovat poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč a současně může požadovat zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky. Ustanovení smlouvy tak ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Proto je nutno poskytnutí finančních prostředků žalovanému posoudit jako plnění bez právního důvodu dle § 2991 odst. 1 o. z. Je tak nárok žalobkyně co do částky 8 000 Kč, která je bezdůvodným obohacením. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné částky. Zbylé nároky však s ohledem na absolutní neplatnost celé smlouvy o úvěru přiznat nelze.

3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která žádá jeho změnu tak, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit také 3 984 Kč. Poukazuje na to, že dle relevantní judikatury nelze přiměřenost sjednaného úroku posuzovat paušálně podle obecně stanovené úrokové sazby, ale je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Rovněž tak je nutno akcentovat rizikovost poskytovaného úvěru, který může i několikanásobně překračovat obvyklý úrok poskytovaný bankami (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Žalobce poskytuje úvěry v relativně nízkých částkách, s krátkou dobou splatnosti většinou do měsíce. Poplatek za poskytnutí úvěru slouží k pokrytí veškerých nákladů spojených s administrací a poskytnutím úvěru, zejména nákladů na ověření úvěruschopnosti klientů. Současně musí zajistit přiměřený zisk. Přiměřenost poplatku, který je svou povahou úrokem za poskytnutí úvěru, proto nelze posuzovat podle standardních úrokových sazeb u spotřebitelských úvěrů poskytovaných v řádově vyšších částkách. Zde se jedná o tzv. mikropůjčky, jako specifický úvěrový produkt, který poskytuje řada subjektů obdobným způsobem jako žalobkyně. Sjednaný poplatek zde nevybočuje z ustálené praxe a je třeba jej hodnotit jako přiměřený. I přes vysokou výši roční sazby úroku nelze přehlédnout, že byl úrok sjednán nikoliv z poskytnutých peněžních prostředků, nýbrž za konkrétní časové období pevnou částkou. Krátká doba splatnosti výrazně přispívá k tomu, že RPSN se jeví jako velmi vysoká. Žalobkyně k tomuto odkazuje na již konstantní judikaturu Krajského soudu v Plzni, jehož několik rozhodnutí přikládá.

4. Podle přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích o částečném zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení. Jednání nebylo nařízeno dle , neboť sporným je právní posouzení věci a účastníci souhlasili s takovým procesním postupem. Odvolací soud pak dospívá k závěru, že odvolání není opodstatněné.

5. V obecné rovině lze konstatovat, že soud I. stupně postupoval v řízení bez jakýchkoliv procesních vad. Měl splněné podmínky pro rozhodování ve věci bez jednání. Listinné důkazy přiložené k žalobě byly dostatečné k tomu, aby mohla být věc po právní stránce posouzena. A také z tohoto hlediska rozhodoval v souladu s dnes již ustálenou soudní praxí podepsaného soudu. Velice pečlivě a podrobně rozebral jak právní východiska dle odborné literatury a judikatury, jež se vztahují k posuzování platnosti úvěrových smluv v rámci spotřebitelských vztahů, stejně jako rozebral obsah smluvního vztahu uzavřeného mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným z hlediska vzájemných práv a povinností. Odvolací soud jako soud přezkumný se může jenom ztotožnit s úvahami a závěry, které vedly soud I. stupně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z 12. 2. 2025, takže pokud nebude nic dalšího uvedeno, lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

6. Jistěže lze připustit, že poskytování tzv. mikroúvěrů je obsahově částečně odlišné od úvěrů s vyššími částkami a na delší dobu splatnosti a tudíž se částečně lišit vymezení základních parametrů. To však nemůže znamenat, že by bylo v této části spotřebitelských vztahů možné pomíjet rovněž vznikající zásadní nerovnost mezi právy a povinnostmi smluvních stran. A to je i podstatou posouzení věci soudem I. stupně, kdy i v tomto směru musí platit právní závěry plynoucí z dnes již také ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Bylo by možné polemizovat, zda z toho vyplývající hranice platnosti – neplatnosti smlouvy o úvěru není výrazněji posunuta ve prospěch spotřebitele. Již z principu je ovšem jasné, že spotřebitel je slabší smluvní stranou a že v hmotněprávní úpravě je dlouhodobý trend k jeho větší ochraně. Soud I. stupně plně ve shodě se zmíněným východiskem hodnotil komplexně obsah předmětné smlouvy, v rámci čehož nevynechal žádnou významnější okolnost.

7. Nejde ani v tomto případě jenom o samotný úrok, který je nepochybně řádově vyšší než jeho obvyklá výše u úvěru poskytovaných bankovními institucemi. Soudy také akceptují, že zejména s ohledem na vyšší míru rizika je výše úroku u poskytovatelů nebankovních úvěru vyšší. Tak je tomu i v tomto případě, ovšem jistě sama tato skutečnosti nemůže vést k absolutní neplatnosti smlouvy. Zásadní je však celkový výsledek smluvního ujednání – při velice krátké době na vrácení půjčky v podobě necelého měsíce by žalovaný i při řádném splnění všech svých povinností zaplatil proti půjčce 8 000 Kč celkem 10 600 Kč (jak správně uvádí napadené rozhodnutí), což je navýšení o třetinu. Částka 2 600 Kč by se mohla jevit jako nízká, je však nutno brát v úvahu její procentní hodnotu proti poskytnuté jistině. Sama žalobkyně připouští, že poplatek tvořící její podstatnou část je „svou povahou úvěrem. Už vzhledem k tomu je přirozeně lichá její argumentace o nákladech na administraci smlouvy. Navíc je věcně zcela logická úvaha okresního soudu, že musí být o náklady minimální, při stejném obsahu všech smluv a při elektronickém způsobu jejich přípravy a uzavírání. Z obsahu listin připojených k žalobě neplyne ani to, že by právní předchůdce žalobkyně obsáhle lustroval osobu žalovaného v databázi dlužníků před uzavřením smlouvy, natož aby bylo prokázáno, že u samotného žalovaného to stálo „desítky až stovky korun“. K částce 2 600 Kč přistupují i další poplatky, při výši úvěru nikoliv malé a navíc opakované, označované za „náklady“ za upomínky, a také smluvní úrok 0,1 % denně. A to ještě nebylo zmiňováno RPSN, jež je naprosto extrémní – téměř 6 000 %. Jistě je ovlivněno krátkou dobou splatnosti úvěru, na straně druhé se tato hodnota u klasických úvěrů se splatností několika málo let pohybuje i v nebankovním sektoru zpravidla na úrovni 100 – 150 %. Řádově 40 až 60-násobek v daném případě je tak skutečně enormní a znovu jasně vyjadřuje vysoké zatížení dlužníka v předmětném smluvním vztahu.

8. Odvolací soud může vyjádřit jenom lítost na tím, že rozhodování obecných soudů ve skutkově obdobných případech není shodné, ale také pro výše uvedené závěry nemůže souhlasit s rozsudky Krajského soudu v Plzni (jichž se žalobkyně dovolává). Krátká doba splatnosti nemůže „vyvážit“ nerovnováhu v právech a povinnostech, vyjádřenou zejména částkou, kterou by dlužník zaplatil navíc i při řádném plnění svých povinností, ve spojení s výší RPSN. Platnost smlouvy se posuzuje pouze a jenom dle okolností existujících při uzavírání smlouvy. Je proto irelevantní, jakých nároků z ní se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Uzavření smlouvy na dálku, prostřednictvím elektronické komunikace, naopak kromě jiného znamená, že dlužník neměl vůbec žádnou možnost zasahovat do znění smlouvy a s ní spojených listin.

9. Také z těchto důvodů soud I. stupně správně dovodil, že na smlouvu o úvěru z 12 2. 2025 je nutno nahlížet jako na absolutně neplatný právní úkon. Kromě jistiny s úrokem z prodlení tak žalobkyně nemá právo na přiznání jakékoliv další částky plynoucí z této smlouvy. Proto byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku ve věci samé o částečném zamítnutí žaloby podle potvrzen, stejně jako související výrok o náhradě nákladů řízení (u něhož lze rovněž odkázat na přesné odůvodnění okresního soudu).

10. Podle a bylo o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když v této fázi řízení procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku dovolání není přípustné.