Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 69/2026-56
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Hedvikou Lávičkovou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně
sídlem Adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Anonymizováno
sídlem Anonymizováno
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného, IČO IČO žalovaného
sídlem Adresa žalovaného
o zaplacení 33 566,05 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení pohledávky ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení pohledávky ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku částka (z toho jistina představovala částka, poplatek za poskytnutí úvěru částka a poplatek za expresní projednání žádosti částka) s příslušenstvím (kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení v částce částka a zákonným úrokem z prodlení z částky částka za období od datum do zaplacení) a nahradit jí náklady řízení. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši částka. Úvěr měl být splacen nejpozději dne datum, avšak žalovaný úvěr do zmíněného dne nesplatil, a tudíž se dostal do prodlení. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila.
2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, neboť čerpané prostředky nesloužily k podnikání, nýbrž výhradně k soukromým účelům, zejména splácení jiných osobních závazků. Žalovaný byl proto v postavení spotřebitele, žalobkyně však nezkoumala jeho úvěruschopnost a využitím formální evidence IČO obešla zákon o spotřebitelském úvěru. Žalovaný uvedl, že mezi ním a žalobkyní bylo uzavřeno postupně více smluv. V době poskytnutí tohoto úvěru pracoval jako kurýr pro přepravní společnost, úvěry mu nikdy nebyly poskytovány v souvislosti s podnikáním, byly zaslány na jeho soukromý účet a použity pro jeho soukromou potřebu. Celkově od žalobkyně načerpal částka, a ještě před zahájením tohoto řízení tuto jistinu vrátil. S žalobkyní chtěl situaci řešit, ta s ním však odmítla komunikovat.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Ze smlouvy o úvěru zjistil, že žalovaný a žalobkyně podepsali dne datum prostřednictvím elektronických prostředků listin u s nadpisem „smlouva o úvěru“, na základě které mohl žalovaný od žalobkyně obdržet bezhotovostně peněžní prostředky ve výši částka. Obdržené prostředky měl žalovaný vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru odpovídajícím 35 % z poskytnutých prostředků, tedy ve výši částka a poplatkem za expresní projednání žádosti ve výši částka, a to do 30 dnů ode dne poskytnutí prostředků. Součástí ujednání byl rovněž smluvní úrok z prodlení ve výši 1,3 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení, následně pak 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Z potvrzení o platbě částka soud dále zjistil, že dne datum byla zaslána na bankovní účet žalovaného, jehož číslo bylo uvedeno v listin ě „smlouva o úvěru“, platba ve výši částka.
4. Z potvrzení o odchozí platbě soud dále zjistil, že z bankovního účtu žalovaného byla dne datum odeslána platba na bankovní účet žalobkyně, respektive na bankovní účet uvedený v listin ě „smlouva o úvěru“ jako účet určený pro vrácení peněžních prostředků, a to s uvedením příslušného variabilního symbolu. Z přehledu vyhledaných plateb soud dále zjistil, že v období od datum do datum bylo z bankovního účtu žalovaného odesláno na bankovní účet žalobkyně celkem částka, identickou částku pak představovaly i příchozí platby z bankovního účtu žalobkyně.
5. Z posouzení úvěruschopnosti soud dále zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému pracovala s informacemi, že má příjem částka, a že v posledních 3 měsících měl příjem mezi 3 650 až částka. Ohledně výdajů žalovaného vycházela z informací, že má běžné výdaje částka, na ubytování částka a na splátky jiných úvěrů částka. U všech příjmů a výdajů se zjevně mělo jednat o měsíční periodicitu. Lustrace v CEE a ISIR vykazovala 0 aktivních záznamů. Účelem poskytnutí úvěru měla být expanze podnikání. Z výpisů z účtu žalovaného soud dále zjistil, že v období od datum do datum měl žalovaný na bankovním účtu konečné zůstatky ke konci kalendářních měsíců obvykle v řádu několika desítek až stovek Kč, pokud měl ojediněle konečný zůstatek vyšší, bylo to zapříčiněno poskytnutím peněžních prostředků od různých společností včetně žalobkyně. Poskytování peněžních prostředků žalovanému pak pokračovalo i v prosinci 2025, což je zřejmé z výpisu z běžného účtu žalovaného.
6. Z předžalobní výzvy a potvrzení o podání zásilky soud dále zjistil, že žalovanému byl dne datum zaslán dopis, ve kterém ho zástupce žalobkyně vyzval k uhrazení částky částka. Dluh dle dopisu měl vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne datum.
7. Ze všeobecných obchodních podmínek, zásad ochrany osobních údajů, ceníku, oznámení o zahájení řízení před finančním arbitrem, oznámení o neplatnosti úroku, přehledu komunikace mezi účastníky a dokladu o předání k vymáhání inkasní agentuře soud nezjistil ničeho významného pro rozhodnutí v této věci.
8. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), u obou z jejich účinného znění ke dni uzavření smlouvy.
9. Podle § 2395 o. z. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
12. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
13. Soud věc po právní stránce posoudil tak, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. (a vznikl tak mezi nimi závazek v podobě spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se ztotožnil s námitkou žalovaného, že v rámci závazku vystupoval jako spotřebitel ve smyslu § 419 o. z., byť mu byl úvěr formálně poskytnut za účelem rozvoje podnikání a byť byl ve smlouvě označený jako podnikatel svým identifikačním číslem a sídlem. V tomto případě je přiléhavou judikatura Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že „[k]dyby však bylo účelem prezentace dlužníka ve smlouvě jako podnikatele zastřít skutečnost, že úvěr se poskytuje spotřebiteli, s cílem eliminovat aplikaci kogentně stanovených pravidel na ochranu spotřebitele a zlepšit tak na úkor dlužníka právní postavení věřitele, šlo by o obcházení zákonných předpisů na ochranu spotřebitele.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Rozhodným pro posouzení úvěru jako podnikatelského je tedy faktický, nikoli pouze formální, účel poskytnutí peněžních prostředků. Vycházela-li tak žalobkyně při posuzování úvěru jako podnikatelského toliko ze skutečnosti, že žalovaný je fyzickou osobou podnikající, nelze bez dalšího uzavřít, že se jednalo o úvěr poskytnutý v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného neboli že by jeho poskytnutí nepodléhalo ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedené vyplývá rovněž z další judikatury Nejvyššího soudu, dle které „[…] pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podnikatelem) irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Úvěrující musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut […]“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, spisová značka). Žalobkyně jako úvěrující pochybnosti o tom, k čemu byl úvěr žalovanému poskytnut, v průběhu řízení neodstranila. Vzhledem k tomu, že se k jednání soudu nedostavila, zbavila se svého práva obdržet od soudu odpovídající poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “) ohledně toho, zda a jakým způsobem zkoumala materiální kritéria podnikatelského úvěru, zejména za jakým podnikatelským účelem byl úvěr žalovanému poskytnut.
14. V návaznosti na shora uvedené lze zopakovat, že v posuzované věci byla mezi účastníky uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru. Tato smlouva je však absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť před jejím uzavřením nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného úvěr splatit. Žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, že by žalovaným deklarované příjmy a výdaje ověřovala, jednak ve vztahu k příjmům příkladem prostřednictvím vyžádání si a zhodnocení výplatních pásek, potvrzení o příjmu či daňových přiznání, a jednak ve vztahu k výdajům příkladem prostřednictvím vyžádání si a zhodnocení výpisů z bankovního účtu, u obou za období předcházející poskytnutí úvěru v délce alespoň několika měsíců. Ačkoli žalobkyně musela vědět o předchozích úvěrech žalovaného, neboť sám žalovaný deklaroval výdaje na ostatní úvěry v částce částka měsíčně, výpis z bankovního účtu si od něho nevyžádala, a nezjistila tak, že ke kladným zůstatkům na jeho účtu docházelo téměř jen díky opakovanému poskytování peněžních prostředků od různých nebankovních společností.
15. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, rozhodoval podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru o vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru žalobkyni. Přestože žalobkyně uváděla, že žalovanému byla poskytnuta částka částka, a že výše nároků žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného odpovídá stejné částce částka, po provedeném dokazování je zřejmé, že žalovaný jistinu vrátil, byť možná pouze částečně. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo žalobkyní tvrzeno (ani zjištěno), jakou celkovou částku žalovaný žalobkyni na jistinu tohoto úvěru zaplatil, soud nemohl rozhodnout o povinnosti žalovaného vydat žalobkyni případnou zbylou část poskytnuté jistiny úvěru. Soud tudíž žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a contrario tak, že žalovanému právo na jejich náhradu nepřiznal, jelikož ačkoli byl plně procesně úspěšný, náhradu nákladů řízení nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.