Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 132/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti L. V., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -63 dne 7. listopadu 2025 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -94 dne 29. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2026 (jako blanketní stížnost) a doplněnou na výzvu Ústavního soudu dne 8. 4. 2026 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Klíčovou otázkou v předcházejícím řízení bylo, od jakého data mělo právní předchůdkyni stěžovatele, o kterou stěžovatel pečoval, náležet zvýšení příspěvku na péči podle , o sociálních službách, a prováděcí vyhlášky. Vedlejší účastník poté, co jeho rozhodnutí bylo již jednou zrušeno, nechal zpracovat nové posouzení zdravotního stavu. Na základě něho zvýšil příspěvek na péči z 4 400 Kč na 8 800 Kč měsíčně, a to od ledna 2017.

3. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí bránil správní žalobou, přičemž tvrdil, že s ohledem na zdravotní stav jeho opatrovanky měl být příspěvek na péči zvýšen od dřívějšího data. Stěžovatel v průběhu řízení před správními soudy argumentoval tím, že již klinické nálezy z let 2015 a 2016 dokumentovaly její zhoršenou pohyblivost a neschopnost samostatné chůze. Dále měl za prokázané, že jeho opatrovanka trpěla celou řadou dalších vážných (a z hlediska zvýšení příspěvku na péči relevantních) zdravotních problémů. Stěžovatel obsáhle polemizoval s dílčími závěry posudků, z nichž dovozoval jejich nepřezkoumatelnost, nepřesvědčivost, nesprávně zjištěný skutkový stav a konečně i podjatost předsedkyně posudkové komise.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále i jen "krajský soud") však napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť měl za to, že rozhodnutí vedlejší účastnice bylo založeno na korektních a přesvědčivých skutkových závěrech a bylo souladné se zákonem.

5. Nejvyšší správní soud pak odmítl kasační stížnost stěžovatele jako nepřijatelnou. Konstatoval, že krajský soud při svém rozhodování postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Podle ní správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci příspěvku na péči ověřuje, zda posudková hodnocení, o která se opírá rozhodnutí správního orgánu, jsou úplná, přesvědčivá a srozumitelná. Závěry posudkové komise měl Nejvyšší správní soud za podrobně odůvodněné a souladné s výsledky sociálního šetření. Podrobně odůvodněné a souladné se získanými podklady bylo dle Nejvyššího správního soudu i rozhodnutí ministerstva (vedlejšího účastníka). Krajský soud konečně podle Nejvyššího správního soudu hrubě nepochybil při výkladu práva a nebyly dány ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného y, jakož i práva na soudní ochranu proti nezákonnému rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu y.

7. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. S jejich závěry v ústavní stížnosti mimořádně rozsáhle a detailně polemizuje (na zhruba třiceti stranách), přičemž se zaměřuje zejména na skutková zjištění vyplývající z lékařských zpráv a posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí. Identifikuje celou řadu (údajných) pochybení ministerstva a posléze i správních soudů. Tvrdí, že při korektním postupu a správném vyhodnocení skutkového stavu měl být příspěvek na péči zvýšen již od dřívějšího data. Jedná se přitom o námitky, které stěžovatel opakovaně uplatňoval v řízení před správními soudy.

8. Dále má stěžovatel za to, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo garantované y. Toho se měl dopustit tím, že posoudil jeho kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále i jen ""). Ve svém návrhu stěžovatel uplatňuje argumenty vůči institutu nepřijatelnosti jako takovému (resp. jeho rozšíření) a vyslovuje pochybnost, zda Nejvyšší správní soud při jeho aplikaci poskytuje účinnou ochranu právům ve smyslu y.

III.

Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti

9. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh.

11. Jak již Ústavní soud shora rekapituloval, stěžovatel namítá zásah do dvou práv zaručenýchu, a sice práva na spravedlivý proces podle y a práva na soudní ochranu podle y.

12. Zaprvé, zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v absenci řádného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, resp. s tím souvisejícím nedodržení zásady právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Za tímto účelem předkládá velmi rozsáhlou a podrobnou polemiku se skutkovými zjištěními vyplývajícími zejména z lékařských zpráv a posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí, jakož i jejich hodnoceními obecnými soudy.

13. Ústavní soud ovšem není vrcholem soustavy správních soudů a není povolán přezkoumávat, zda obecné správní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze, zjistí-li taková pochybení, která zasahují do ústavně zaručených základních práv (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 29. 5. 1997 nebo nález

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2006). Jednou z takových situací možného zásahu Ústavního soudu je extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, resp. kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 11. 2022, bod 12).

14. Žádný takový extrémní nesoulad Ústavní soud v rozhodování obecných soudů nezjistil. Oba soudy se pečlivě vypořádaly s tím, zda lékařské zprávy a posudky jsou úplné a přesvědčivé, potažmo zda mezi nimi existují rozpory (body 42 až 51 rozsudku krajského soudu a body 9 a 10 usnesení Nejvyššího správního soudu). Za takové situace není důvod pro zásah Ústavního soudu ve výše uvedeném smyslu.

15. Zadruhé, zásah do práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje v nastavení přípustnosti kasační stížnosti podle , podle kterého je kasační stížnosti nepřijatelná ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V tomto ohledu ovšem stěžovatel nepředkládá vůbec žádnou ústavně-právní argumentaci, ani s ústavní stížností nespojuje návrh na zrušení zákona ve smyslu . Předkládá toliko své hodnocení uvedené právní úpravy a návrhy de lege ferenda. Ústavní soud ovšem není povolán k tomu, aby se takovými návrhy zabýval.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu