Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 126/2026-12
Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Kokožkou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně
proti
žalovanému: Jméno žalovaného
o 18 756 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 500 Kč od 3. 3. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 6 256 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 756 Kč od 9. 10. 2025 do 2. 3. 2026 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z částky 6 256 Kč od 9. 10. 2025 do zaplacení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu adresa-sever doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 934,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 500 Kč od 3. 3. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Zamítá se žaloba o zaplacení částky 6 256 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 756 Kč od 9. 10. 2025 do 2. 3. 2026 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z částky 6 256 Kč od 9. 10. 2025 do zaplacení.III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu , adresa, -sever doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 934,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobou podanou dne 17. 4. 2026 k soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 756 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba smlouvu o úvěru č. hodnota, ve znění dodatku č. datum, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši celkem 12 500, které byly žalovanému zaslány téhož dne na žalovaným uvedený účet č. č. účtu. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně uhradit jistinu a smluvní úrok ve výši 6 256 Kč, a to nejpozději do datum. Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne datum mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba
2. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).
3. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný dne datum uzavřel distančně s právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba, ve znění dodatku č. hodnota ke smlouvě ze dne datum, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 12 500 Kč zaslaná bezhotovostně na účet žalovaného č. č. účtu a žalovaný se zavázal zaplatit nejpozději do dvanácti měsíců jistinu a částku ve výši 5 % jistiny + úrok přirostlý za předchozích třicet dnů, a to v měsíčních splátkách každý třicátý den od načerpání úvěru do úplného splacení, tedy smluvní úrok ve výši 6 256 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 660 %. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne datum. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný neuhradil ničeho.
4. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18). Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalované zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05. 03. 2020, sp. zn. C-679/18).
5. I kdyby původní věřitel úvěruschopnost žalovaného prověřil řádně, jednalo by se i tak o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávají z jistiny a smluvního úroku ve výši 279,83 % ročně z jistiny, RPSN činila 660 %. Žalovaný by tak měla uhradit celkově 18 756 Kč. Jednalo by se o úroky ve smyslu § 2392 či § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Právní předchůdkyně žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 279,83 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 7,98 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.
6. S ohledem na celkovou nerovnováhu sjednaných práv a povinností ve smlouvě v neprospěch spotřebitele (smluvní pokutu, náklady na vymáhání, oproti povinnosti věřitele poskytnout finanční prostředky, shledal soud smlouvu v celém rozsahu neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy.
7. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou jistinu ve výši 12 500 Kč jako bezdůvodné obohacení z neplatného právního jednání dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
8. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne datum, spojená s oznámením o postoupení pohledávky, stanovila žalovanému třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne datum. Dne datum se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do datum. Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodlení až ode dne datum, od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.
9. Ve zbývající části, tedy co do částky 6 256 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 756 Kč od 9. 10. 2025 do 2. 3. 2026 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z částky 6 256 Kč od 9. 10. 2025 do zaplacení, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.
10. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 200 Kč do celkové částky 1 000 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 934,58 Kč, přičemž tato částka představuje 33,2 % z jejich celkové výše 2 815 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,6 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33.4 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 18 756 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.
12. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-sever. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.
Nebude-li částka uvedená ve výroku III. tohoto rozsudku zaplacena ve stanovené lhůtě, bude po marném uplynutí lhůty 30 dní od splatnosti vymáhána celním úřadem.