Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
219 C 75/2026-40
Okresní soud v Kladně rozhodl soudcem JUDr. Jaroslavem Lockenbauerem ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 27 510 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení:
- částky 12 510 Kč,
- nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč,
- zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24 000 Kč od 24. 8. 2025 do 2. 4. 2026,
- zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení,
se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení:- částky 12 510 Kč,- nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24 000 Kč od 24. 8. 2025 do 2. 4. 2026,- zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 000 Kč od 3. 4. 2026 do zaplacení,se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky 29 510 Kč s odůvodněním, že se žalovaným dne 22. 5. 2025 uzavřela smlouvu, na jejímž základě žalovanému poskytla převodem na jeho bankovní účet č. č. účtu peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč ve 3 měsíčních splátkách s datem poslední splátky dne 23. 8. 2025, avšak žalovaný nezaplatil ničeho. Žalovanému dále vznikla povinnost zaplatit žalobkyni náklady na upomínání ve výši 2 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně od 24. 8. 2025 do 15. 4. 2026 ve výši 3 510 Kč. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím formuláře, přičemž žalobkyně ověřila totožnost žalovaného skenem dokladu totožnosti. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného vyžádáním si informací o jeho rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech a nahlédnutím do relevantních databází.
2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , /dále jen „o. s. ř. “/).
3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:
4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 5. 2025 včetně všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouva, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč ve 3 měsíčních splátkách po 8 000 Kč (tj. do 23. 8. 2025). Roční procentní sazba nákladů byla stanovena na 1 689 %. Ve smlouvě bylo dále sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat zaplacení částky 500 Kč za upomínku či výzvu k úhradě a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Z potvrzení o provedených platbách vyplývá, že na bankovní účet žalovaného č. č. účtu byla převedena částka 15 000 Kč, na bankovní účet žalobkyně pak byla z účtu žalovaného zaplacena verifikační platba ve výši 1 Kč.
5. Z upomínky ze dne 25. 6. 2025, upomínky ze dne 6. 7. 2025, opakované výzvy k úhradě ze dne 3. 8. 2025 a oznámení o zesplatnění a výzvy k úhradě ze dne 25. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný byl opakovaně upomínán o zaplacení dlužné částky a informován o zesplatnění úvěru.
6. Z předžalobní výzvy ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalovanému byla dne 25. 3. 2026 zaslána předžalobní výzva.
7. Z výpisu systému ARAD České národní banky soud zjistil, že průměrná výše úrokových sazeb u nových korunových spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v České republice ke dni 31. 5. 2025 činila 8,16 % ročně, v případě kontokorentních a revolvingových úvěrů pak 14,62 % ročně.
8. Jelikož žalovaný uzavřel smlouvu jako spotřebitel, což vyplývá z obsahu smlouvy i z označení jeho osoby ve smlouvě rodným číslem, spadá právní vztah pod úpravu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “). Ze žalobkyní předložených listin nebylo zjištěno, že by žalobkyně u žalovaného před poskytnutím úvěru skutečně ověřovala jakýmkoli způsobem schopnost žalovaného jakožto spotřebitele úvěr splácet.
9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku ve výši 15 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč do 23. 8. 2025. Žalovaný se dále zavázal zaplatit žalobkyni poplatek ve výši 500 Kč za upomínku o zaplacení dlužné částky a smluvní pokutu. Žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho.
10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně, neboť podle účinného znění daného zákona soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
14. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru jakýmkoli způsobem s odbornou péčí ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. V tomto směru pouze uvedla, že žalovaného lustrovala v příslušných databázích a vycházela z jím uvedených informací, k tvrzení však žádné důkazy k prokázání nepředložila, a i pokud by takový proces prokázala, nejednalo by se o dostatečnou aktivitu ze strany úvěrujícího k zjištění, zda spotřebitel schopný splácet je či není. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 1 , odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) , b) o. s. ř. o. s. ř. a § 120 o. s. ř. o. s. ř. ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla.
15. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito, C-618/10, uvedl, že směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, a že také brání, aby soud při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. Tato možnost by totiž mohla přispět k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele spočívající v tom, že se takové zneužívající klauzule vůči spotřebiteli jednoduše neuplatní.
16. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla na jeho účet částku 15 000 Kč, žalovaný nezaplatil žalobkyni ničeho, přičemž žalovaný netvrdil, a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyni cokoliv zaplatil. Jelikož se v tomto případě jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru , tj. zákon speciální sloužící k ochraně spotřebitele, řídí se povinnost vydat bezdůvodné obohacení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž pro zjištění skutečné výše bezdůvodného obohacení není nutný návrh na započtení ze strany žalovaného, jako je tomu v případě klasického bezdůvodného obohacení v režimu § 2993 o. z., ale soud k započtení přistupuje z úřední povinnosti, jak ostatně jednoznačně vyžaduje i judikatura ESD. V daném případě se tak žalovaný na úkor žalobkyně co do částky 15 000 Kč bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy částky 15 000 Kč představující nesplacenou jistinu, vydat. Ve zbylém rozsahu, tedy co do částky 9 000 Kč představující poplatek (tj. fakticky úrok) včetně úroku z prodlení z této částky, částky 2 000 Kč představující poplatek za upomínání a částky 3 510 Kč představující smluvní pokutu, musel soud žalobu zamítnout, neboť ujednání o nich jsou z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy rovněž absolutně neplatná, neboť jde o nároky akcesorické.
17. Vedle práva na zaplacení jistiny vznikl žalobkyni podle § 1968 o. z. ve spojení s § 1970 o. z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti vydat bezdůvodné obohacení rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007 ). Takovou výzvu žalobkyně poprvé učinila dne 25. 3. 2026, kdy odeslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění s určením data splatnosti do tří dnů. Výzva byla žalovanému dle § 573 o. z. doručena dne 30. 3. 2026, tedy třetí pracovní den po odeslání, splatnost nastala 2. 4. 2026 a ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení. Soud proto nemohl přiznat zákonný úrok z prodlení již od 24. 8. 2025, kdy byl žalovaný dle tvrzení žalobkyně v prodlení, a musel i v této části žalobu zamítnout.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. v situaci, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšnější pouze v nepatrné části. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze podat návrh na nařízení exekuce.