Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1757/2026

30 Cdo 1757/2026-41

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobce P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 172 000 Kč a povolení eutanázie, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. (původně u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. ), o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2025, č. j. -16, takto:

Dovolací řízení se zastavuje.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 8. 2025, č. j. -8, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 9. 10. 2025, č. j. -16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 24. 10. 2025 včasné dovolání (č. l. 19).

Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 7. 11. 2025, č. j. -24, vyzval žalobce k tomu, aby ve stanovené lhůtě doložil, že je zastoupen advokátem, který musí dovolání rovněž sepsat, nebo aby doložil, že sám má právnické vzdělání. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 13. 11. 2025, avšak žalobce na něj ve stanovené lhůtě reagoval pouze žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

Ustanovení , které zakotvuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje , podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.

Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání, a to ani k výše označené výzvě Okresního soudu v Liberci. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení.

V poměrech projednávané věci tak nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení části věty před středníkem a věty třetí ve spojení s ustanovením věta druhá a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení věta třetí ).

V daném případě není relevantní, že nebylo rozhodnuto o žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, neboť i kdyby žalobce nebyl vyzván Okresním soudem v Liberci k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost by nebránila tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mimo jiné i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. , ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. , ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. ).

Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. , ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“

Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. ), aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto usnesením se řízení ve věci samé nekončí a o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 7. 2026

JUDr. Jan Kolba pověřený člen senátu